Do světa vlastní mysli vstupujeme zpravidla nenápadně, někdy kolem chvíle, kdy poprvé usedneme do školní lavice. Učíme se chápat, jak svět funguje, hledáme souvislosti a postupně si osvojujeme schopnost vidět věci v širším kontextu.

Naše pozornost se obrací ven. Ke světu, který je potřeba pochopit. Zároveň si ale pomalu budujeme prostor, ve kterém budeme trávit většinu života: vlastní mysl. Paradoxně právě o ní víme často nejméně.

Když se nás někdo zeptá, co se nám honí hlavou, bývá odpověď nejistá nebo vágní. Ne proto, že by se v ní nic nedělo, ale spíš proto, že se tam odehrává až příliš mnoho věcí najednou.

Hlas, který nikdy neutichá

Na pozadí každého dne běží tichý monolog. Proud myšlenek, které se vracejí, opakují, skládají. Říká se jim přesvědčení. Představte si, že byste měli diktafon napojený přímo na svou mysl. Co by zachytil?

Možná by vás překvapilo, jak přímočarý, kritický nebo úzkostný ten hlas někdy je. A možná i to, jak moc ovlivňuje všechno ostatní. Protože právě to, čemu věříme (Beliefs), rozhoduje o tom, jak se cítíme a jak reagujeme (Consequences), když narazíme na překážku (Adversity).

V náročných situacích má naše mysl tendenci pohybovat se mezi dvěma póly: hledáním příčin a předvídáním budoucnosti. Ptáme se, proč se něco stalo, a zároveň se snažíme odhadnout, co bude dál. Oba směry mají své místo a smysl. Hledání příčin nám pomáhá porozumět, předvídání nás může připravit.

Problém nastává ve chvíli, kdy v jednom z těchto režimů uvízneme. Když se nekonečně vracíme k minulosti bez posunu vpřed, nebo když nás zahlcují scénáře budoucnosti natolik, že ztrácíme schopnost jednat.

Naše mysl dokáže cestovat časem. Vrací se do minulosti, přehrává alternativní scénáře a vyhodnocuje, co mohlo být jinak. Právě z této schopnosti vzniká lítost. Emoce, kterou neprožíváme příjemně a která nás upozorňuje na to, co je pro nás důležité, a pomáhá nám tak lépe se rozhodovat v budoucnu.

Pokud se s tímto „cestováním“ naučíme zacházet, může se stát cenným nástrojem, který zpřesňuje náš úsudek, posiluje vytrvalost a prohlubuje pocit smyslu.

Ne každá cesta musí nutně směřovat k jasně definovanému cíli. Často dává větší smysl pracovat se záměry – s představou toho, kým chceme být, spíše než s jasně danou vizí, kam se chceme dostat. Záměry mají tu výhodu, že nás udržují v pohybu i ve chvíli, kdy se okolnosti mění. Stávají se zdrojem energie, která nás posouvá dál.

Jak zpochybnit vlastní příběh

V každodenních situacích se ukazuje, jak silně naše prožívání ovlivňuje způsob, jakým si události vykládáme. Mezi tím, co se stane, a tím, jak na to reagujeme, existuje prostor. Právě v něm si vysvětlujeme to, co se okolo nás děje. Často se nepozastavíme a tvoříme pak rychlé, automatické a neověřené soudy.

Máme tendenci vytvářet příběhy, které dávají smysl, ale nemusí být nutně pravdivé. Ve chvíli, kdy se naučíme tyto příběhy zpochybňovat, otevírá se nám možnost reagovat jinak. Stačí si položit několik jednoduchých otázek:
Existuje i jiné vysvětlení?
Jaké pro něj mám důkazy?
Co by na to řekl někdo jiný?
Tento posun často přináší nejen větší nadhled, ale i energii k dalším krokům.

„Mezi podnětem a naší reakcí existuje prostor. V tomto prostoru spočívá naše svoboda a naše síla zvolit si svou odpověď. A v naší odpovědi spočívá náš růst a naše štěstí.“

Viktor Emil Frankl

Jsou však i situace, kdy se ztratíme natolik, že žádná analýza nepomáhá. Zůstáváme stát na místě, zahlceni možnostmi nebo nejistotou. V takových chvílích může být užitečné opustit snahu o dokonalé rozhodnutí a vrátit se k jednoduchosti. Udělat malý krok jedním směrem a sledovat, co se stane. Mysl má přirozenou schopnost hledat cesty, ale potřebuje k tomu pohyb. Teprve v akci získáváme zpětnou vazbu, která nás může nasměrovat dál.

Neztratit naději

Pro mysl je klíčová naděje. Často ji vnímáme jako emoci, ale lze ji chápat i jako způsob přemýšlení. Stojí na třech pilířích: vědomí cíle, schopnosti vidět cestu a na víře ve vlastní schopnosti. Pokud se některý z těchto pilířů oslabí, naděje klesá.

S každým z pilířů lze přitom pracovat: můžeme si znovu ujasnit směr, hledat alternativní cesty nebo posilovat důvěru v to, že situaci zvládneme.

Čas od času pomáhá se zastavit a položit si několik jednoduchých otázek:
Kam právě vede moje cesta?
Co mě na ní pohání?
Jaký je můj další, konkrétní krok?
Co udělám ve chvíli, kdy se ztratím?

Naše mysl je komplexní a někdy nevyzpytatelné místo. Dokáže nás potopit stejně jako podržet. Čím lépe jí rozumíme, tím větší šanci máme, že se stane naším spojencem, a ne naším protivníkem, se kterým neustále svádíme tichý boj.

Nad čím si dásním

aneb co u mě vyvolalo úsměv plný dásní

🌳 Kořeny a křídla podnikání. Neskutečně inspirativní kurz Andrey Grigerové a Ingrid Dach. Osahala jsem si kořeny toho, kdo skutečně jsem, a pojmenovala si, jak to chci promítat do toho, jak mě vidí ostatní. Děkuju.

🎭 Cítím, že uzrál čas na doktorát. Aktuálně jsem ve fázi námluv a neskutečně mě to inspiruje. Díky moc všem, kteří mě na této cestě provázejí.

🎥 🎶 Music & Lyrics… tentokrát pro Matta Berningera z The National:
„Give me one more second to dry my eyes / Give me one more day to realize /
Smoke's in our eyes or in the distance / Either way we're gonna miss it /
Give me one more year to get back on track / Give me one more life to win you back“

Co jsem psala

aneb co zaujalo na síti, kde trénuju

🕸️ Šťastní lidé se mohou opřít o síť vztahů. Aneb další díl Citosféry.

📚 Co právě čtu?

🫶 Ze setkání o filantropii jsem si neodnesla relevantní fotku, ale hluboký zážitek.

Co dělám

aneb kde a nad čím se můžeme potkat

✍️ píšu – v neděli své vlastní texty a v pondělí o vysoké citlivosti.

❤️ konzultuju – vyživuju odvahu tvořit a svým hlasem měnit svět. S radostí střežím, ať se ke světu vztahujeme ve své síle a radosti, ne v zajetí zranění a bolesti.

🪷 nabízím ikigai koučink – společně objevujeme váš střed, místo, odkud vyrážíte a kam se můžete vracet.

💪 dělám dobro v Heinekenu – vaříme radost, která spojuje, naše strategie dobrých věcí se vejde na podtácek a nově máme blogletter na substacku. Juchů!

📖 spolutvořím nakladatelství Lelkárna a předsedám nadačnímu fondu Tišina.

☕ vysedávám v kavárně, nejčastěji mě potkáte v mamacoffee na Jiřáku a v Cafe Periferie v Braníku. Taky si občas zajdu do žižkovské Pracovny, kde v období prázdných dutin nahrávám podcast. Můžeme si dát kafe spolu.

Líbí se vám moje psaní?

aneb co teď

Můžete mi dát srdíčko. Můžete mě přeposlat dál. Můžete mě pozvat na kafe. Nejradši si čtu, co mi odpovídáte.

Ahoj, tady Ivana. Ivana mluví. Protože řada z vás poslouchá a ne vždycky stíhá číst. Nebo třeba proto, že vás zajímá, jak zní můj hlas, nebo jestli mám zrovna průchozí dutiny. Chystám pro vás glosy, ve kterých se vracím k některým svým starším psaním a dívám se na ně dnešní optikou. 

Jako vždy platí – vše, co zazní, si myslím k datu publikování. Své názory mohu dál měnit. A už teď se těším na to, až se to stane. Podcast pro vás čtu. Ze stránek, které jsou nejspíš pokapané filtrovanou kávou. Na tu mě můžete pozvat třeba na Forendors. Protože dobrá káva je k nezaplacení.

Těšíte se na dávku zábavy? Možná vás dneska zklamu. Je to téměř 13 let od chvíle, kdy se mi narodila dcera. A já se rozhodla sáhnout po textu, který se nepsal snadno. Jsou chvíle, kdy nás život srazí na kolena. Máme dojem, že jsme se ocitli na místě, ze kterého není návratu. Že už nikdy nic nebude jako dřív. Chvíle, které volají po soucitu.

Celým srdcem jsem se těšila na chvíli, kdy budu držet svou prvorozenou dceru v náručí. Jak jí budu čichat k vláskům, dojímat se a plakat. Místo toho jsem krvácela na sále a málem umřela.

Tak začal můj nejtěžší rok v životě. Vzpomínám na něj, když se mě někdo zeptá, jestli jsem někdy selhala. Selhala a se vší slávou. Začalo to v květnu 2013 nedobrovolným pobytem na psychiatrii a elektrokonvulzivní terapií.

Tehdy při mně všichni stáli. To, že se po třech měsících na psychiatrii vrátím, už nečekali. Měla jsem být na cestě k uzdravení. Místo toho jsem se topila v moři selhání a nevěděla, jak dál. Přešlapovala jsem na terase a došlo mi, že to bez pomoci neustojím.

Doteď si pamatuju smíšené pocity nejbližších. Nepochopení toho, co se děje. Smutek, proč to není lepší. Vztek, že to vzdávám. Záchvěvy naděje, že to půjde. Propady beznaděje, že je vše ztracené.

Pamatuju si na sezení se svou lékařkou. Vážně se na mě dívala a říkala:

„Ivano, možná je na čase se s tím smířit. Přijmout, že už to tak bude napořád. Po podobných propadech se všichni nevrátí. Možná se vaše osobnost trvale změnila a takhle už zůstane.“

Trvale změnila v nešťastnou trosku? Přišlo mi, že to se mnou vzdala. Nikomu blízkému jsem se to neodvážila říct. Cítila jsem obrovské zklamání a vztek. Z vycházky domů jsem si donesla knihu Martina Seligmana Naučený optimismus. Zběsile jsem ji zkoušela číst. S medikací téměř nemožné.

Dlouho do noci jsem se dívala do stropu. Proplakala jsem se do spánku a v něm našla útěchu. Rozhodla jsem se pro malé kroky. Nedívat se moc za sebe, ani moc před sebe. Začínat každý den znovu. Obejmout trosky sebe a dovolit jim poskládat se v nový tvar.

Netlačit na sebe. Nezlobit se na sebe. Nenadávat si. Dělala jsem to příliš dlouho a moc dobrého mi to nepřineslo. Učila jsem se oceňovat každý drobný pokrok, oslavovat chvíle, kdy jsem se poznávala, hýčkat si důvěru v sebe. Objevovala jsem soucit.

Zdaleka to nebylo mé poslední selhání. Navždy však proměnilo to, jak se k sobě v těžkých chvílích vztahuju. Nekritizuju se. Netrestám se. Nezraňuju se. Nesrovnávám se se svým ideálem. Ani se nenapravuju. Místo toho aktivně objevuju, co můžu udělat pro to, aby mi bylo líp. A pak jdu a skutečně to udělám.

Nedílnou součástí soucitu je totiž akce. Ať už ji směřujeme k sobě či k druhému. Utrpení je nedílnou součástí lidského bytí. Dotýká se každého z nás. Pokud soucítíme, sestupujeme do temných míst a jsme připraveni v nich pobýt. Vztahujeme se se zájmem. Jsme laskaví a pečujeme.

Praktikování soucitu nás vystavuje prožitkům strachu či bolesti. Dovolme si je procítit. Učme se uvolnit tváří v tvář tomu, co nás děsí. Čerpejme z plnosti našeho bytí, z utrpení a citlivosti, z krutosti i strachu. 

Soucit není vztah mezi léčitelem a zraněným, je to vztah mezi rovnými. Pokud známe vlastní temnotu, dokážeme být s temnotou druhých. Soucit se stává skutečným, pokud rozeznáme to, co nás jako lidi spojuje. Soucitu zpravidla není nikdy dost ve vztahu k sobě a svým nejbližším. 

„Čím větší blízkost s někým prožíváme, tím spíš máme tendenci chovat se k sobě navzájem tak, jako kdyby se k sobě v zimě tulili dikobrazi. Protože s blízkostí může vznikat také větší třecí plocha, tudíž i rozličná nedorozumění a jiné emoční projevy než je láska, jimiž jsou hněv a nenávist.“ říká Deborah Anna Luepnitz.

A já si ten pojem zamilovala. Dikobrazi na sněhu. Hýčkejme si je. Měnit to, jak se vztahujeme k sobě a ke svým nejbližším nám může drhnout. Pomáhá našlapovat opatrně. Uvědomovat si své ostny. Nepřehlížet ostny druhých. Nepřestat věřit, že je umíme složit a opět se k sobě přiblížit. I ve vztahu k sobě a ke svým nejbližším můžeme spoustu věcí změnit.

Mary Pipher si všimla, jak se proměňují naše vztahy a důvody, proč se rozpadají. V době, kdy jsme spolu před svatbou nežili, jsme leckdy byli rozčarovaní tím, s kým to najednou žijeme. Dnes k rozchodům nejčastěji přispívá to, že nám schází dovednosti, díky kterým se nám daří spolu vycházet. A dovednosti se můžeme naučit.

Tleskám a fandím organizaci Aperio, která k nám přenáší a spouští kurz pro páry. Na řadě jeho absolventů dokládá, že jsou po kurzu ve vztahu šťastnější; pociťují větší vzájemnou blízkost a podporu; ví, jak se domluvit a více si rozumí; jsou významně spokojenější se sexuálním životem; objevuje se u nich méně nevěry a méně rozchodů či rozvodů. A to za to stojí.

Stejně jako nikdy není pozdě na sebe mrknout do zrcadla a říct si:

Vím, že děláš, co umíš, jen ti to někdy fakt trvá.

Humor nám totiž pomáhá dělat si odstup. A když se poprvé dokážeme zasmát něčemu, co bylo fakt hodně těžký, zpravidla je to znamení toho, že tuhle kapitolu začínáme zavírat do tvaru, který drží pohromadě.

To byla Ivana mluví. Krátká glosa na téma, kterého jsem se už dřív dotkla ve svém psaní. Má psaní najdete na tady a kafe, u kterého pro vás napíšu další glosu, mi můžete koupit na Forendors. Nebo osobně. Stačí mi napsat. Díky, že jste!

Nad čím si dásním

aneb co u mě vyvolalo úsměv plný dásní

🧴 Setkání s dcerou a parfémy. Neskutečně děkuju Ireně Kozelské. Pomohla přeložit duši do vůně mně, ale i mé mladé slečně. Setkání nás krásně sblížilo.

🏠 Předěláváme byt. A už nás čeká jen poslední vymalování. Třikrát sláva. Mise bude slavně dokončena.

🎥 🎶 Music & Lyrics… tentokrát pro Jesus Christ Superstar:
„Try not to get worried, try not to turn on to / Problems that upset you, oh. / Don't you know /
Everything's alright, yes, everything's fine. / And we want you to sleep well tonight. / Let the world turn without you tonight. / If we try, we'll get by, so forget all about us tonight“

Co jsem psala

aneb co zaujalo na síti, kde trénuju

✋ Vysoce citliví lidé potřebují hranice. Aneb další díl Citosféry.

📚 Co právě čtu?

🎤 Čeká mě panel o resilienci komunit.

Co dělám

aneb kde a nad čím se můžeme potkat

✍️ píšu – už zase, snad mi to vydrží 😊

❤️ konzultuju – vyživuju odvahu tvořit a svým hlasem měnit svět. S radostí střežím, ať se ke světu vztahujeme ve své síle a radosti, ne v zajetí zranění a bolesti.

🪷 nabízím ikigai koučink – zabydlíte se ve svém středu, ať víte, odkud vyrážíte a kam se můžete vracet. Objevíte místo, ze kterého tvořit, ať to děláte ve své radosti a ne z tíhy svých zranění.

💪 dělám dobro v Heinekenu – vaříme radost, která spojuje, naše strategie dobrých věcí se vejde na podtácek a nově máme blogletter na substacku. Juchů!

☕ vysedávám v kavárně, nejčastěji mě potkáte v mamacoffee na Jiřáku a v Cafe Periferie v Braníku. Taky si občas zajdu do žižkovské Pracovny, kde v období prázdných dutin nahrávám podcast. Můžeme si dát kafe spolu.

Líbí se vám moje psaní?

aneb co teď

Můžete mi dát srdíčko. Můžete mě přeposlat dál. Můžete mě pozvat na kafe. Nejradši si čtu, co mi odpovídáte.

Pozitivní emoce nejsou jen prchavým rozpoložením mysli, ale tichou silou, která posiluje naše tělo, chrání srdce před ranami ztráty, prohlubuje vztahy, ukotvuje odolnost a nenápadně nás vede k naplnění i úspěchu.

Na emoce se můžeme dívat podle jejich síly a podle toho, jak příjemně je prožíváme. Některé jsou jemné, sotva postřehnutelné – jako klid, který sice nepřichází s velkou intenzitou, ale přesto v sobě nese hluboký pocit vnitřního míru. Právě tyto tiché, nenápadné emoce tvoří základ každodenní pohody.

Jiné přicházejí s větší silou. Dokážou nás na chvíli vytrhnout z běžného proudu dní, zostřit naši pozornost a dodat mysli pevnost i jasnost. Možná i proto se v některých meditačních tradicích mluví o blaženosti jako o stavu, který není jen příjemný, ale i vnitřně uspořádávající.

Radost není jen běžným štěstím nebo potěšením, je zvláštním druhem touhy. Zasahuje nás nečekaně – třeba při pohledu na krásu, v umění nebo vzpomínce – a vyvolává v nás hluboké, téměř bolestné stýskání si po něčem, co přesahuje běžnou zkušenost.

„Žádná duše, která vážně a neustále touží po radosti, ji nikdy neunikne. Ti, kteří hledají, najdou. Těm, kteří klepou, je otevřeno.“
C. S. Lewis

Ať se svět kolem nás jakkoli zatemní, ať nás sevře jakákoli situace, bolest či beznaděj, zůstává v nás tichá možnost obrátit se k radosti, přijmout ji a dát jí prostor – jako drobný, ale nepopiratelný akt vnitřního vítězství, zapálení jediné svíčky, která vzdoruje houstnoucí tmě.

Dávat prostor pozitivním emocím přitom neznamená popírat ty těžké. Bolest, úzkost i rozhořčení mají v našem prožívání své místo a svou váhu. Právě vedle nich – a někdy právě navzdory nim – však může vyrůstat radost. A čím náročnějším obdobím procházíme, tím důležitější je neztratit schopnost ji zahlédnout.

Rick Hanson doporučuje:

„Jedním ze způsobů, jak radost vyvolat, je vážit si příležitostí ji pocítit, které se přirozeně objevují v každodenním životě. Intenzivní vděčnost za teplou vodu, úžas nad sluncem, silné potěšení z kýchnutí, ohromení tím, že vás partner stále miluje, obrovská radost z návratu domů po dlouhém dni v práci… to všechno jsou příležitosti pro radost.

Radost si můžete také vědomě vybavit – třeba vzpomínkou na krásnou horskou louku při západu slunce a následnou proměnu světa přes noc v tiché bílo, když ráno vylezete ze stanu do čerstvé vrstvy sněhu. Nebo si vzpomenout na někoho, koho milujete, či na velkou výzvu, kterou už máte za sebou.

A můžete jakoby ,přepnout vypínač’ ve své mysli a obrátit se k radosti přímo. Opravdu. Čím více zkušeností radosti jste prožili a přijali, tím snazší to je. Můžete si také zkusit říct: ,Ať je tu radost,’ a otevřít se jí. Hledejte a vyvolávejte krátké záblesky, vlny a jiskry radosti. Pokud je to pro vás přirozené, může mít radost i duchovní rozměr – třeba pocit radostného spojení s něčím božským.

Ať už ji nacházíte jakkoli, možnost radosti – a samozřejmě i samotný prožitek – může být útočištěm v každé chvíli, zvlášť v těch těžkých. Jako záblesky světla znovu a znovu, i na temné a bouřlivé obloze.“

Proč posílám tip pro resilienci?

Začala jsem je posílat už v době covidové a ráda na tuto tradici navazuju. Jednou měsíčně přidávám jeden tip. Snad bude sloužit.

Jaké tipy už jsem napsala?

Posilujme soucit se sebou
Zapojte svůj vnitřní kompas
Jak naplňovat své záměry
Jak vykročit do nového roku? Zkuste se zasnít
Kouzelná moc příběhů
Co nám přináší porovnávání
Jak si vysvětlujeme nezdary
Co nám přináší pozitivní emoce
Kam nás vedou hodnoty
Jak projevujete radost a uznání
Moudrost těla
Úzdravná moc přírody
Proč rozvíjet vztahy s druhými?
Jak si v hlavě nevytvářet katastrofy?
Důvěra ve vlastní schopnosti
Proč si vychutnávat drobné radosti

Nad čím si dásním

aneb co u mě vyvolalo úsměv plný dásní

☕ Setkání s kamarády u kávy. Nepřestává mě nabíjet. Děkuju Lu, Evě, Rézince i Zuzce.

🏠 Předěláváme byt. A dál v něm přitom bydlíme. Je to neuvěřitelná výzva, vidina konce už je nadohled.

🎥 🎶 Music & Lyrics… tentokrát pro Snow Patrol a Marthu Wainwright:
„And miles from where you are / I lay down on the cold ground and I / I pray that something picks me up / And sets me down in your warm arms“

Co jsem psala

aneb co zaujalo na síti, kde trénuju

🏊‍♀️ Vysoce citliví lidé se často pohybují na hraně. Aneb další díl Citosféry.

📚 Co právě čtu?

💦 Resilience je kapacita.

Co dělám

aneb kde a nad čím se můžeme potkat

✍️ píšu – už zase, snad mi to vydrží 😊

🚶‍♀️provázím vnitřní krajinou – otevírám Studánku pro duši – nabízím poslední příležitost se přidat, v pondělí 30. března se vydáme na společnou pouť naším tělem, myslí, srdcem i duší.

❤️ konzultuju – vyživuju odvahu tvořit a svým hlasem měnit svět. S radostí střežím, ať se ke světu vztahujeme ve své síle a radosti, ne v zajetí zranění a bolesti.

🪷 nabízím ikigai koučink – zabydlíte se ve svém středu, ať víte, odkud vyrážíte a kam se můžete vracet. Objevíte místo, ze kterého tvořit, ať to děláte ve své radosti a ne z tíhy svých zranění.

💪 dělám dobro v Heinekenu – vaříme radost, která spojuje, naše strategie dobrých věcí se vejde na podtácek a nově máme blogletter na substacku. Juchů!

☕ vysedávám v kavárně, nejčastěji mě potkáte v mamacoffee na Jiřáku a v Cafe Periferie v Braníku. Taky si občas zajdu do žižkovské Pracovny, kde v období prázdných dutin nahrávám podcast. Můžeme si dát kafe spolu.

Líbí se vám moje psaní?

aneb co teď

Můžete mi dát srdíčko. Můžete mě přeposlat dál. Můžete mě pozvat na kafe. Nejradši si čtu, co mi odpovídáte.

Pamatuji si tu chvíli, jako by se odehrála včera. Sešli jsme se ve Zlíně na Evolucio Campu a Janka Bernaťáková nás vyzvala k prostorové konstelaci. Měli jsme se postavit na místo, kde se cítíme být v Scharmerově Theory U.

Stoupla jsem si na krajní pravý pól. Dívala jsem se, kolik z nás stojí na začátku cesty, a nerozuměla jsem tomu. Tehdy mi připadalo, že mám celou cestu prošlou. Že mám hotovo. Nemohla jsem se více mýlit.

Je něco horšího než mít špatné názory. Je to mít názory hotové. Je něco horšího než mít špatnou duši, ba dokonce i než kazit si duší. Je to mít duši hotovou. Je něco horšího než mít zvrácenou duši. Je to mít duši zvykovou.

Charles Péguy

Zapomněla jsem tehdy na otevřenou mysl, otevřené srdce i otevřenou vůli. Byla to chvíle nepokory. A procitnutí přišlo záhy.

Svět, jak jsem ho znala, přestával držet pohromadě. Vše, čemu jsem věřila, bylo zpochybněno. Nevěděla jsem, jak se v nové realitě zorientovat. Zakuklika jsem se.

Schovala jsem se do svého kokonku. Zabydlela jsem se v něm. Od světa kolem mě dělil shluk vláken. Odmítala jsem veškeré snahy o vytáhnutí ven.

Jako bych si připomněla starý taoistický příběh, ve kterém člověk pomůže motýlovi z kukly, a tím ho zabije. Potřebovala jsem se nejdřív posílit, znovu odhalit svá křídla.

Tehdy jsem pochopila, že žádná cesta není hotová, žádná duše dokončená. Naše křídla rostou jen tehdy, když se odvážíme z kukly vykročit, s otevřenou myslí, otevřeným srdcem a otevřenou vůlí.

Nad čím si dásním

aneb co u mě vyvolalo úsměv plný dásní

🏫 Den pro školu v Rokycanech. Dvě hodiny o wellbeingu a práci se stresem. Kéž si účastníci něco odnesli.

🏚️ Předělali jsme dětský pokoj a vypořádali se s tepelnými mosty. Malý krok pro lidstvo, obrovský pro naši rodinu.

🎥 🎶 Music & Lyrics… tentokrát pro slova Johna Denvera v podání Brandi Carlile:
„Country roads, take me home / To the place I belong / West Virginia, mountain mama / Take me home, country roads“

Co jsem psala

aneb co zaujalo na síti, kde trénuju

✍️ Dopřála jsem si lázeň plnou něhy.

📚 Co právě čtu?

👷‍♀️ Rok a pár dní jsem na nové pozici.

Co dělám

aneb kde a nad čím se můžeme potkat

✍️ píšu – už zase, snad mi to vydrží 😊

🚶‍♀️provázím vnitřní krajinou – otevírám Studánku pro duši – 30. března se vydáme na společnou pouť naším tělem, myslí, srdcem i duší.

❤️ konzultuju – vyživuju odvahu tvořit a svým hlasem měnit svět. S radostí střežím, ať se ke světu vztahujeme ve své síle a radosti, ne v zajetí zranění a bolesti.

💪 dělám dobro v Heinekenu – vaříme radost, která spojuje, a vyprávíme o tom.

☕ vysedávám v kavárně, nejčastěji mě potkáte v mamacoffee na Jiřáku a v Cafe Periferie v Braníku. Taky si občas zajdu do žižkovské Pracovny, kde v období prázdných dutin nahrávám tenhle podcast. Můžeme si dát kafe spolu.

Líbí se vám moje psaní?

aneb co teď

Můžete mi dát srdíčko. Můžete mě přeposlat dál. Nejradši si čtu, co mi odpovídáte.

Na svět přicházíme v tělesné schránce. Ta určitým způsobem vypadá a druzí ji na nás zpravidla vnímají jako první. Tělo nás odděluje od okolního světa a zároveň nám umožňuje se ho dotýkat. Je hranicí i mostem. Jsou chvíle, kdy se v něm schováváme, a chvíle, kdy toužíme splynout se světem kolem nás.

Domov

Tělo je náš první domov. Místo, ve kterém žijeme od prvního okamžiku života až do toho posledního. Domov, který s námi neustále komunikuje. Přináší nám zprávy – nejčastěji o tom, co nás může ohrozit, ale i o tom, co nám udělá dobře.

Hlasem těla jsou emoce. Jsou to impulsy, které cítíme v těle a které nás uvádějí do pohybu, nebo nás naopak zastavují. Když jim nenasloucháme, mohou časem zesílit – někdy až natolik, že se ozvou prostřednictvím nemoci.

Emoce jsme si zvykli rozdělovat na pozitivní a negativní. Ty nepříjemné často upozorňují na možné nebezpečí a mohou spouštět obranné reakce – ztuhnutí, útok, útěk či splynutí se skupinou. Pozitivní emoce naopak otevírají nové možnosti. Pomáhají nám oklepat se z těžkostí, rozvíjet vztahy a přicházet s novými nápady. Přinášejí zprávu o tom, co potřebujeme právě teď i v budoucnu.

Příchod emoce často poznáme podle pohybu v těle – podle otevření nebo stažení. Tělo tak neustále vypráví příběh o tom, co prožíváme.

„Tvé tělo je plné příběhů, ale ne všechny jsi napsala. Které příběhy do něj byly zapsány bez tvého svolení? Jak tyto příběhy přepíšeš?“

Victoria Emanuela, Caitlin Metz: My Body, My Home

Břicho a intuice

Velmi výrazně k nám promlouvá také naše břicho. Angličtina jeho hlasu říká gut feelings. Právě tudy k nám často přichází intuice. Naše břicho má jasný názor na to, co pro nás je nebo není dobré.

Nehodnotí realitu, spíše si všímá možností. Integruje naše zkušenosti i zkušenosti našich předků. Když je nám dobře, uvolňuje se. Když cítí ohrožení, stahuje se. Mluví k nám často – jen jsme se během života odnaučili jeho hlas poslouchat.

„Dodnes je mi nepříjemné, když mi někdo sahá na vlasy. Možná se některé pocity zmírní, ale úplně nezmizí. A možná ani nemusí. Možná to není o tom se jich zbavit, ale naučit se chápat, co nám říkají – o tom, čím jsme prošli, co jsme přežili a kým jsme dnes.“

Lucie Raušerová: Zrození síly z bolesti

Hranice a důvěra

Tělo má zároveň své hranice. Něco je pro něj možné a něco už ne. Máme právě jeden život a během něj se učíme o své tělo pečovat, chránit ho a respektovat jeho limity.

Tělo v sobě nese vzpomínky na všechna naše „poprvé“. Na chvíle, kdy jsme nevěděli a hledali cestu. Zároveň dokáže čelit nevídaným výzvám – s obrovským nasazením a pevností.

Ve světě, který je spojený s tělem a jeho omezeností, se důležitou hodnotou stává důvěra. Důvěra ve svět kolem nás i důvěra v sebe. Začínáme si ji budovat už jako děti. Potřebujeme cítit, že svět kolem nás je místo, kterému nejsme lhostejní a kterému můžeme věřit.

„,Mami, proč je slyšet šumot, i když je největší ticho?’ ptal se Jeník. Když matka mlčela, vzal ji prudce kolem krku a vypravoval jí o domku, jak musil zůstat opuštěn.

Matka hleděla polekaně do vytřeštěných očí Jeníkových, který nedočkavě vyrazil: ,Mami, jsou hvězdy tuze daleko?’

Nekonečně laskavá ruka matčina mu přejela po vlasech s nevýslovnou něhou: ,Jeníčku, věř, nejsme sami a nic nemůže být nadarmo. Snad se jednou všecko dovíme.‘

Pak spadly její ruce do klína a celá její bytost se vzňala modlitbou, aby Bůh neopouštěl její dítě, až nebude stačit k jeho utišeni příklad její důvěry.“

Jan Čep: Domek

Když věříme, že máme vliv na vlastní život, snáze přijímáme své emoce a lépe čelíme obtížím. Důvěra ve vlastní schopnosti je přesvědčení, že dokážeme zvládnout budoucí události a že jsme schopni vykonat kroky, které jsou k tomu potřeba. Roste z našich zkušeností, z podpory druhých i z vědomí toho, co se nám již podařilo.

Tělo jako náš domov nám tuto důvěru může neustále připomínat. Stačí se k němu vracet – k jeho signálům, emocím i intuici. Důvěru ve svět posiluje hledání toho, za co jsme vděční. Důvěru v sebe zase připomínání toho, co jsme už dokázali.

Když se naučíme svému tělu naslouchat, může se znovu stát místem bezpečí. Místem, kde jsme doma.

Nad čím si dásním

aneb co u mě vyvolalo úsměv plný dásní

👩 Všechny barvy ženskosti. Setkání s Míšou a látkami pro mě bylo nesmírně léčivým zážitkem. Doslova lázeň. Z celého srdce děkuji a doporučuji.

🦢 Labutí jezero v Divadle Broadway. Vychutnala jsem si s dcerou.

🎥 🎶 Music & Lyrics… tentokrát pro Glena Hansarda a Markétu Irglovou:
„I’m not listening for signals / It’s all dust now on the shelf / Are you still working? /
Still counting? / Still buried in yourself? / And how in the world did we come /
To have such an absent love?“

Co jsem psala

aneb co zaujalo na síti, kde trénuju

✍️ Jak si uchovat lidskost i v nelidských časech.

📚 Co právě čtu?

🏞️ Kde je správné místo pro ženu?

Co dělám

aneb kde a nad čím se můžeme potkat

✍️ píšu – už zase, snad mi to vydrží 😊

🚶‍♀️provázím vnitřní krajinou – otevírám Studánku pro duši – 30. března se vydáme na společnou pouť naším tělem, myslí, srdcem i duší.

❤️ konzultuju – vyživuju odvahu tvořit a svým hlasem měnit svět. S radostí střežím, ať se ke světu vztahujeme ve své síle a radosti, ne v zajetí zranění a bolesti.

💪 dělám dobro v Heinekenu – vaříme radost, která spojuje, a vyprávíme o tom.

☕ vysedávám v kavárně, nejčastěji mě potkáte v mamacoffee na Jiřáku a v Cafe Periferie v Braníku. Taky si občas zajdu do žižkovské Pracovny, kde v období prázdných dutin nahrávám podcast. Můžeme si dát kafe spolu.

Líbí se vám moje psaní?

aneb co teď

Můžete mi dát srdíčko. Můžete mě přeposlat dál. Nejradši si čtu, co mi odpovídáte.

Ahoj, tady Ivana. Ivana mluví. Protože řada z vás poslouchá a ne vždycky stíhá číst. Nebo třeba proto, že vás zajímá, jak zní můj hlas, nebo jestli mám zrovna průchozí dutiny. Chystám pro vás glosy, ve kterých se vracím k některým svým starším psaním a dívám se na ně dnešní optikou. 

Jako vždy platí – vše, co zazní, si myslím k datu publikování. Své názory mohu dál měnit. A už teď se těším na to, až se to stane. Podcast pro vás čtu. Ze stránek, které jsou nejspíš pokapané filtrovanou kávou.

Proč nepoužívám pojem odolnost?

Pojem resilience jsem poprvé objevila v roce 2009 v knize Ivy Šolcové s názvem Vývoj resilience v dětství a dospělosti. Pojem v něm definovala, používala i skloňovala. 

V akademickém prostředí jsem si s ním dlouho vystačila. Použila jsem ho v názvu své diplomové práce i v zadání své dizertace. Bylo nám spolu příjemně, bylo tak trochu moje. Hýčkala jsem si ho, objevovala. Mimo svou bublinu nesdílela.

Na konci roku 2019 jsem o něm mluvit začala. Hledala jsem respondenty do svého výzkumu. Narazila jsem na neporozumění. Většina lidí se mě ptala: Resicosi? Resicože! Část mužů pojem překřtila na resistenci. A když už mu tak začali říkat, tak ho pak hrozně chtěli. 

Přiznám se: mám slabost pro české pojmy. A když můžu, tak je ráda používám. Mají své kouzlo. Každý ví, jak je vyslovit. Přirozeně je používáme. Nedělají bariéry. Zkoušela jsem tak naskočit na aktuální vlnu, která s nástupem vlny covidové, začala hojně používat slovo odolnost.

Zaznamenali jste ho na obálce Respektu? Viděli jste ho na obálce Heroine? Ve výlohách knihkupectví se vyrojily knížky, které nabádají, ať posilujeme svou odolnost. Já už to ale neříkám. A přijde mi fér říct proč. Dovolím si malinké terminologické okénko.

Pojem resilience vychází z latinských pojmů resilio, resiliere. Znamenají skákat zpět, odrážet se, odskakovat. Nenáhodně najdete na řadě anglických publikací na toto téma obrázek pružiny. S tou mám ale taky problém. Lidi totiž nejsou pružiny. Neskáčeme tam a zpět, v průběhu života přirozeně měníme sebe i svůj tvar.

Iva Šolcová v oné zmiňované knížce z roku 2009 resilienci definuje jako proces interakce mezi jedincem a prostředím, které ho obklopuje. Říká, že tento proces je spíš proměnlivý, než statický. Neustále se mění. A to je i jeden z důvodů, proč pojem vyžaduje či potřebuje svou dynamiku.

Dovolím si teď krátce sáhnout i do své diplomky. Když už se mi ji podařilo vysedět a dokonce vydat jako online knihu se svým ISBN. Přeložím ji pro vás do lidštiny. Ať to tolik nebolí.

Pojem resilience bývá používán k popisu úspěšné adaptace na proměňující se podmínky prostředí. A pozor takhle to slovo použil už Darwin! Úspěšná adaptace na proměňující se podmínky.

A ještě jednu část: podle Garmezzyho resilience neznamená ani tak odolnost vůči stresu, jako spíše schopnost vyrovnat se s negativními životními událostmi. Resilienci lze vymezit jako kapacitu jedince postavit se výzvě a využít ji pro svůj vnitřní rozvoj. 

Něčeho podobného si ostatně všímá i Iva Šolcová, která si klade otázku, jak v češtině zacházet s rozlišením pojmů, které známe z angličtiny. Zatímco pojem resilience označuje kapacitu, pojem resiliency označuje vlastnost jedince.

Iva Šolcová píše, že si v češtině s jedním pojmem nevystačíme. Navrhuje označení resilience pro dynamický proces a pojem odolnost pro osobnostní rysy. A to mi přijde jako skvělý návrh. A dodám tři klíčové postřehy za sebe:

První

Když použiju slovo odolnost, druzí mi zpravidla popisují své mentální představy takto: něco pevného, skála, pevnost, přehrada, opevnění. A já se pak ptám, kam se ztratila ta pružnost, která je nedílnou součástí pojmu? Opravdu ji dokážeme vidět a vnést i do pojmu odolnost? Možná ano, bude nás to však stát velké úsilí. A já jsem dost líná.

Druhý

Pojem odolnost si úzce spojujeme se stresem. Odoláváme mu. Bojujeme s ním. Pereme se s ním. Vyhýbáme se mu. Učíme se ho mít občas rádi. S výhradami. Do resilience se však toho vejde mnohem víc. Představuju si ji jako určitý druh životní síly. A kdybych měla použít metaforu, tak je to tanec. Tam nám zpravidla taky prospěje, když na něj nejsme sami. Resilience je proces, neustálý dialog mezi uvnitř a vně. 

Třetí

A teď to možná neuslyšíte rádi: když to funguje v angličtině, pramení to v latině, umíme to skloňovat, proč to nepřenést i do češtiny. Minimálně nám to může dost usnadnit život. Věřím tomu, že když my pomáhající profesionálové chceme svým klientům nabízet to nejlepší, už si nevystačíme jen s českou knižní produkcí. Řada titulů stále přeložená není, na překlad řady dalších zkrátka čekáme. Takhle budeme mít jeden pojem, který najdeme napříč jazyky. Stejně jako ho už teď najdeme napříč obory.

Připomenu, že pojem resilience je i v angličtině metafora. Ty mám moc ráda, protože s Lakoffem a Johnsonem věřím, že prostřednictvím metafor uchopujeme svět. Pomáhají nám uchopit složité pojmy tak, že si je dokážeme představit.

Do psychologie pojem resilience přenesla Emmy Werner. V roce 1982 ho použila v názvu své knihy, děti a dospívající na Havaji v něm označila jako resilientní. Použití právě tohoto pojmu ji napadlo během rozhovoru se zeťem. Pracoval jako strojař. 

A schopnosti dětí, které sledovala na Havaji, mu připomněly schopnost neživých materiálů vrátit se po stlačení do původního stavu. Ohnou se, ale nezlomí (They may bend but don’t break). Nepříznivé události je nezničily, naopak je posílily. Vybavily je soucitem a zájmem o druhé.

Ohnout se, ale nezlomit. Kromě současně přítomných kvalit pevnosti a pružnosti naznačuje pojem i to, že existuje určitý bod, po kterém je návrat těžký, ne-li nemožný. Chvíle, kdy se zlomíme. 

Je to trendy?

Resilience je a bude trendy. Především proto, že žijeme ve světě, který se stále hůř předvídá, mění se nám před očima a my na to nějak potřebujeme reagovat. Od roku 2005 každoročně narůstá počet studií, které pojem používají. Mezi lety 2004 a 2014 narostl počet vyhledávání klíčového slova resilience v Googlu o 124 %. Od začátku pandemie celosvětově o dalších 40 %. 

Svou definici má mimo jiné v ekologii, ekonomii, společenských vědách
i v psychologii. Analýzou 994 studií a více než 35 tisíc výskytů pojmu se podařilo objevit definici, která může tvořit most mezi jednotlivými disciplínami, a umožnit tak propojení vědy, praxe i politiky. Resilienci vymezuje jako kapacitu systému nebo jedince odpovídat na změny a zachovat si přitom svou identitu.  

V oblasti duševního zdraví věnovali vymezení pojmu nejvíce úsilí výzkumníci, kteří se zaměřovali na vývoj dětí v rizikových podmínkách (tzv. vývojoví psychopatologové), a pozitivní psychologové. Ti první vymezují resilienci jako úspěšné zvládnutí situace, ve které jsme vystaveni výrazné nepřízni. Ti druzí jako schopnost vytrvat a přizpůsobit se, když věci nejdou tak, jak si přejeme, a jako klíč k životní spokojenosti. Oba směry se shodují, že se jedná o určitou kapacitu, kterou lze rozvíjet.

Resilience byla nejdříve vnímána spíš jako charakteristika osobnosti (angl. resiliency). Jenže pokud na resilienci nazíráme jako na charakteristiku osobnosti, můžeme snadno dospět k názoru, že někteří jedinci překonání nepřízně nezvládnou, protože k tomu nejsou dostatečně vybaveni. Mají špatné geny. Toto pojetí tak může vést k viktimizaci. Obětem nepřízně vyčítáme, že nejsou dostatečně schopné. Narodil ses v ghettu a nic s tím neuděláš?

Výzkumy existenci této osobnostní charakteristiky zatím nedoložily. Také proto je vhodnější uvažovat o resilienci jako o kapacitě.

Metafora studny

Když jsem začala o resilienci mluvit, přála jsem si ilustraci. Měla ukázat to, čemu se věnuji a co mohu přinést. Dosud si vzpomínám, jak se mě Evička Rybníčková, před kterou se tímto skláním, protože bez ní by má psaní byla poloviční, vyptávala: Co si pod tím pojmem představit?

Říkala jsem něco jako: pramení uvnitř, ale je poznat i z vnějšku, je to kapacita, každý den se proměňuje, je důležité se o ni starat, dokáží z ní těžit i druzí, díky ní je nám v životě dobře.

Namalovala mi obrázek studny v zahradě. A bum, bylo to. Český pojem studna odráží, že se uvnitř nachází studená voda, která nás osvěží. Anglický pojem
pro studnu zní well. Krásný kořen slov well-being (blaho-bytí) nebo wellness.

Proč nepoužívám pojem odolnost?

I když se s tímto překladem můžete v češtině potkat nejčastěji, rozhodla jsem se od něj upustit. Chvíli jsem si s ním experimentovala, ale není můj. Nesedí mi, co si s pojmem odolnost spojujeme. Často si představujeme, jak něčemu (nejčastěji stresu) vzdorujeme, odoláváme. Pojí se s velkým vypětím. S vymezením se. Je to pevnost, ve které se snadno ztrácí pružnost.

Pojem resilience třeba ještě tolik neznáme, ale má potenciál obsáhnout obě kvality. Být pružná i pevná. Být v pohybu, v dialogu. Být hledáním toho, kde je nám dobře právě tady a teď, aniž bychom ztratili to, kým jsme. Zatímco odolnost pro nás často představuje nějaký výsledek, po kterém toužíme, resilience je mnohem víc pohybem, životní silou, cestou či procesem, způsobem, jak toho dosahujeme.

A proč říkám umění? Dřív jsem říkala schopnost. Ohnout se, ale nezlomit. A pak Inka Dach pro náš rozhovor použila slovo umění. A mně se to zalíbilo. Když v dnešní době můžete ovládnout důmyslné umění mít vše u ehmehm, můžete se stejně dobře rozhodnout ovládnout umění dělat si v životě dobře.

Slovo resilience zní jinak. Plyne, má v sobě jemnost a pohyb. Má svůj charakter. A já jsem se pro něj rozhodla udělat výjimku. Nehledat čistonosoplenu. Stát se jeho obhájkyní. Protože si zkátka přeju, ať je nám na světě dobře či blaze, ať nacházíme svůj well-being.

A čím jiným to na konci zabít než glosou ze staré Číny. Citátem jedné z nejvýraznějších postav čínské filosofie, jejíž historická existence je podle Wikipedie nejistá. Nicméně, pokud žil, tak už v 6. století před naším letopočtem Lao-c' řekl:

Silný vítr zlomí strom, ale stébla se jen ohnou…
Živý člověk je měkký a poddajný.
Mrtvý člověk je tvrdý a strnulý.
Živá rostlina je měkká, a když zvadne, uschne.
A proto měkkost a poddajnost přináší život.
Tvrdost a pevnost přinese smrt.
I proto se obrovské vojenské kolosy zřítí vlastní vahou.
Stejně jako suchý strom utne sekera.
Silné a velké padne.
Skromnost a měkkost povznese živé.

To byla Ivana mluví. Glosa na téma, kterého jsem se už dřív dotkla ve svém psaní.

Nad čím si dásním

aneb co u mě vyvolalo úsměv plný dásní

👩 MDŽen od Nadačního fondu Propolis. Velmi vydařená akce. Děkuji Kláře, že mě motivovala vyrazit ze své komfortní zóny. Stálo to za to!

📽️ Víte, že než hrál Freuda, zahrál si i C. S. Lewise? Nikdo jiný než Anthony Hopkins a Krajina stínů.

🎥 🎶 Music & Lyrics… tentokrát pro Leonarda Cohena:
„And who by brave assent, / who by accident, / Who in solitude, / who in this mirror, / Who by his lady's command, / who by his own hand, / Who in mortal chains, / who in power, / And who shall I say is calling?“

Co jsem psala

aneb co zaujalo na síti, kde trénuju

✍️ Citlivost je skrytá síla chlapců i mužů.

📚 Co právě čtu?

🏞️ Tišina nabídne lidem, kteří si procházejí otřesem, pobyt na léčivém místě.

Co dělám

aneb kde a nad čím se můžeme potkat

✍️ píšu – už zase, snad mi to vydrží 😊

🚶‍♀️provázím vnitřní krajinou – otevírám Studánku pro duši – 30. března se vydáme na společnou pouť naším tělem, myslí, srdcem i duší.

❤️ konzultuju – vyživuju odvahu tvořit a svým hlasem měnit svět. S radostí střežím, ať se ke světu vztahujeme ve své síle a radosti, ne v zajetí zranění a bolesti.

💪 dělám dobro v Heinekenu – vaříme radost, která spojuje, a vyprávíme o tom.

☕ vysedávám v kavárně, nejčastěji mě potkáte v mamacoffee na Jiřáku a v Cafe Periferie v Braníku. Taky si občas zajdu do žižkovské Pracovny, kde v období prázdných dutin nahrávám tenhle podcast. Můžeme si dát kafe spolu.

Líbí se vám moje psaní?

aneb co teď

Můžete mi dát srdíčko. Můžete mě přeposlat dál. Nejradši si čtu, co mi odpovídáte.

Soucit se sebou považuji za základní stavební kámen péče o duši i laskavosti k druhým. Základem soucitu je empatie. Jak ji poznáme, krásně shrnula ve svém videu Brené Brown.

Na svá selhání reagujeme různě

Pokud reagujeme nepřátelsky, zanedbáváme své potřeby a mluvíme k sobě kriticky. Pokud se k sobě vztahujeme přátelsky, pečujeme o sebe a dokážeme si projevit soucit. Když sami sebe kritizujeme, trestáme se, zraňujeme se a oslabujeme. Vyčítáme si, že nejsme dostatečně dobří nebo silní. Máme pocit, že nenaplňujeme svou představu o sobě. Bojíme se, že nás druzí budou kritizovat nebo nás odmítnou.

Hlas, který k nám takto promlouvá, je vnitřní kritik. Upozorňuje nás na možné hrozby. Zaznamenává naše selhání a slabosti. Poroučí nám a soudí nás. Když promlouvá, prožíváme vinu, stud nebo vztek. Každý v sobě máme vnitřní hlas. Někdy nás podporuje, jindy zraňuje. Tomu, který nás zraňuje, říkáme vnitřní kritik nebo soudce. Pokud hlas vnitřního kritika převažuje, vztahujeme se k sobě jako k nepříteli. Nedokážeme si dopřát vřelost, laskavost ani útěchu.

Vnitřní kritik však není jen „špatný“. Snaží se nás udržet v bezpečí. Upozorňuje nás na možné chyby a směřuje nás k ideálům. Když se tento hlas naučíme rozeznávat a porozumíme jeho záměrům, můžeme se jej naučit ocenit i uklidnit – a přitom stále přijímat cenné informace, které nám přináší.

Najděte si během dne klidnou chvíli a vybavte si situaci, kdy k vám vnitřní kritik promluvil.

Vzpomeňte si:
Co vám říkal?
Na jaká rizika vás upozornil? Mohlo něco uškodit vám, nebo někomu blízkému?
Jak vás chtěl vnitřní kritik ochránit? K čemu vás vybízel?

Nyní vnitřnímu kritikovi poděkujte.
Začněte slovy „Milý vnitřní kritiku...“ nebo si ho sami pojmenujte.
Oceňte, že vás chce udržet v bezpečí, že se o vás zajímá.
Uznejte, že je vaší částí a že mu na vás záleží.

Ujistěte ho, že mu nasloucháte a že jeho podněty zvažujete při rozhodování.
To neznamená, že ho budete poslouchat na slovo.
Říká vám své nápady, vy je nemusíte následovat.
Můžete si vybrat jinou cestu. Je to v pořádku.

Sebekritika se soustředí na odstranění nedostatků. Naše chování tak nesměřuje k naplnění potřeb. Zanedbáváme sami sebe.

Pokud se sebou soucítíme, zajímáme se

Jsme k sobě laskaví, vnímáme sounáležitost s druhými lidmi. Projevem soucitu se sebou je sebepéče. Ta může být reaktivní nebo proaktivní. Reaktivní sebepéče reaguje na ohrožení našeho zdraví. Jejím cílem je vrátit se co nejdříve do původního stavu. Proaktivní sebepéče zahrnuje každodenní péči o naše zdraví. Tvoří ji jednotlivé aktivity, které zvyšují naše zdraví.

Když o sebe pečujeme soustředíme se na naplňování potřeb. Nesoustředíme se na to, co je špatně, nebo co se nepovedlo. Pokud se staráme o vlastní potřeby, jsme vnitřně vyrovnaní a snadněji dokážeme reagovat na potřeby druhých. Když o sebe pečujeme, zvyšuje se naše schopnost reagovat na druhé s přijetím, zlepšuje se fungování naší imunity a prožíváme méně obav i smutků.

Přesto někdy vnímáme péči o sebe jako něco sobeckého. Jako něco, co nepřispívá druhým. Když o sebe pečujeme, dokážeme lépe pečovat i o druhé. Pokud o sebe nepečujeme, máme pro druhé méně pochopení i přijetí. Když naplňujeme své potřeby, jednáme ve stavu vnitřní rovnováhy a snadněji naplňujeme potřeby druhých.

Zní to jednoduše a řada z nás už to někdy slyšela. Jak o sebe ale začít pečovat? Často nás napadá, že nám na to prostě nezbývá čas. Že na to nemáme prostor. Naštěstí je řada aktivit, kterými se můžeme opečovat a které nám zaberou doslova pár minut. Můžeme hýčkat své smysly. Vychutnávat si pozitivní emoce. Zapojit svůj oblíbený pohyb. Zaměřit se na své vztahy nebo na něco, co nás přesahuje.

Jakmile začleníme sebepečující aktivity do našich běžných dní, začneme si je hýčkat a nebudeme je chtít vysadit.

Pojďte objevovat:
Co opravdu máte rádi?
Do čeho se dokážete ponořit?
Co si užíváte?
Co sedí právě vám?
Kde vidíte svou hodnotu?

Vemte si papír a napište si na něj soupis aktivit, kterými se můžete opečovat. Pokud slova nestačí, můžete si je i namalovat.
Můžete je zachytit prostřednictvím fotografií.
Můžete si vytvořit svou krabičku, ve které je vše potřebné.

Dejte svůj seznam na místo, kde jej uvidíte.
Pravidelně se k němu vracejte.
Dobíjejte se.

Proč posílám tip pro resilienci?

Začala jsem je posílat už v době covidové a ráda na tuto tradici navážu. Jednou měsíčně vám jeden tip podsunu. Snad bude sloužit.

Jaké tipy už jsem napsala?

Zapojte svůj vnitřní kompas
Jak naplňovat své záměry
Jak vykročit do nového roku? Zkuste se zasnít
Kouzelná moc příběhů
Co nám přináší porovnávání
Jak si vysvětlujeme nezdary
Co nám přináší pozitivní emoce
Kam nás vedou hodnoty
Jak projevujete radost a uznání
Moudrost těla
Úzdravná moc přírody
Proč rozvíjet vztahy s druhými?
Jak si v hlavě nevytvářet katastrofy?
Důvěra ve vlastní schopnosti
Proč si vychutnávat drobné radosti

Nad čím si dásním

aneb co u mě vyvolalo úsměv plný dásní

📖 Křest knihy Ptáčata bez hnízda včera ve Vyškově. Propojení pamětníků vystěhovaných z Drahanska a dětí ilustrátorů bylo neskutečně silné.

🙏 Možnost sdílet čas a prostor s Edith Eger. Díky jejímu vnukovi Jordanovi jsem se zúčastnila živého vysílání workshopu Managing Your Mind. Silný zážitek.

🎥 🎶 Music & Lyrics… tentokrát pro Mumford&Sons a jejich skvělé nové album:
„And in the end, I'll tell you everything / Even if it keeps you awake / And by the end, you'll know me for everything / How far I bend before I break“

Co jsem psala

aneb co zaujalo na síti, kde trénuju

🙏 Chodím se léčit tichem.

📚 Co právě čtu?

🫘 Týden s filtrovarem a nové výzvy!

Co dělám

aneb kde a nad čím se můžeme potkat

✍️ píšu – už zase, snad mi to vydrží 😊

🚶‍♀️provázím vnitřní krajinou – otevírám Studánku pro duši – 30. března se vydáme na společnou pouť naším tělem, myslí, srdcem i duší.

❤️ konzultuju – vyživuju odvahu tvořit a svým hlasem měnit svět. S radostí střežím, ať se ke světu vztahujeme ve své síle a radosti, ne v zajetí zranění a bolesti.

💪 dělám dobro v Heinekenu – vaříme radost, která spojuje, naše strategie dobrých věcí se vejde na podtácek a nově máme blogletter na substacku. Juchů!

☕ vysedávám v kavárně, nejčastěji mě potkáte v mamacoffee na Jiřáku a v Cafe Periferie v Braníku. Taky si občas zajdu do žižkovské Pracovny, kde v období prázdných dutin nahrávám podcast. Můžeme si dát kafe spolu.

Líbí se vám moje psaní?

aneb co teď

Můžete mi dát srdíčko. Můžete mě přeposlat dál. Nejradši si čtu, co mi odpovídáte.

Podzim 2023 mě zastihl nepřipravenou. Zatímco na konci léta bylo vše ještě zalité sluncem, na podzim začal můj život připomínat domeček z karet. Šikana syna ve školce, výpověď z práce v rámci hromadného propouštění. Nevěděla jsem, kam dřív skočit. Začaly mi docházet síly.

Zdálo se mi, že se nemůžu zastavit. Chtěla jsem vše dotáhnout do konce. Hlavně Silnější hybatele. Tolik jsem do nich vložila, tak moc jsem jejich provázením žila. Nedokázala jsem se zastavit ani na Broumovských diskusích.

Tělo to začalo vzdávat. Finále Silnějších hybatelů jsem málem nedotáhla. Před začátkem vyhlášení jsem místo ladění se na prostor běhala po centru a sháněla léky na bolest a nachlazení. Dutiny byly plné až k prasknutí.

Z toho večera si toho moc nepamatuju. Vím jen, že jsem stroze uváděla jednotlivé prezentující, žádné vtípky, žádné perličky. Byla jsem ráda, že ještě stojím na nohou a že v ruce udržím mikrofon.

Na konci večera jsem dostala nádhernou kytici. Celý sál se tehdy postavil a tleskal mi. A ve mně se něco zlomilo. Rozplakala jsem se. Nebyl to úlevný pláč. Bylo to, jako když se struna napne až k nesnesení a praskne.

V noci jsem budila manžela a vážně mu oznamovala, že mi nebije srdce. Že ho necítím. Nutila jsem ho, aby mi položil ruku na hruď. Jeho ujišťování, že kdyby mi srdce nebilo, tak s ním nemluvím, jsem nechápala. Moje srdce zmizelo. Nebyla jsem schopná se na něj napojit.

Další dny si pamatuju jako v oparu. Volala jsem lékařce, že mám plné dutiny a potřebuju s tím něco udělat. Vodila jsem syna do školky a tajila dech. Místo pečení cukroví jsem do sebe házela léky na nachlazení a na bolest.

Šla jsem s holkami dobrodějkami na rozlučkovou večeři. Nedokázala jsem odpovědět na otázku, co bude. Ano, měla jsem nakladatelství Lelkárna těsně před založením a Nadační fond Tišina těsně po založení.

Obojí však bylo křehké a rodící se. Vůbec jsem si nedokázala představit, jak mě živí. Původní plán byl vyživovat. Aspoň ještě dva roky. Bylo to, jako by mi někdo vzal startovací rampu pod letadlem a chtěl, abych vzlétla z místa. Nešlo to. Začal ze mě stoupat dým.

Jedenadvacátého

Měl to být obyčejný den. Dopoledne mi volala Markéta a ptala se, co dělám. Ležím a čekám na smrt, odpověděla jsem ještě se smíchem. Domluvily jsme se, že se vydáme na koncert Michala Prokopa. Zrodilo se ve mně těšení. Takový malý plamínek, který hřál.

Odpoledne jsem šla s Andreou na kafe. Uzavřely jsme mé působení ve Spořce. Cítila jsem, jak něco končí a něco začíná. Dostala jsem přání, ať píšu a zůstanu svá. Darovala mi poukaz na knížky. Začala jsem věřit tomu, že i tohle vyberu. Že život půjde dál. Začala jsem se nadechovat.

Přišla jsem domů a usedla do dětského pokoje. Začala jsem ho uklízet. Třídit věci. Dcera seděla vedle mě a povídaly jsme si. Říkala jsem jí, jak jsem ráda, že Andreu stále mám. Ukazovala jsem jí přání a začaly jsme snít o tom, jaké knížky se nám zabydlí v knihovně.

A pak se to stalo. Zavrněl mi telefon. Notifikace MinutyN. Na FF UK je střelec. Přišlo mi to absurdní. Podobně jako kdysi jedenácté září. To letadlo v budově, to byl přece film. Jenže notifikace chodily dál. Fotky. Zprávy. Rozklepaly se mi ruce. Svět přestal dávat smysl.

Jak mohu sedět doma a uklízet binec v dětském pokoji, když někdo ve stejnou chvíli ztrácí své milované? Když se spoustě dalších tají dech a bojují o život? Dokonce i mně zavrněl telefon s dotazem, zda jsem v pořádku.

Čtvrté patro byla má říše divů. Místo, kam jsem stoupala pro ty nejhlubší prožitky a nejinspirativnější rozhovory. Místo, kde jsem pronikala do tajů literatury. Místo, kde jsem se zamilovala do textů. Místo, kde jsem objevila Weinerovu Elu.

Čtvrté patro se však náhle stalo místem, kde se odehrávaly ty nejnepředstavitelnější hrůzy. Mohla jsem to sledovat v přímém přenosu. Nemohla jsem udělat nic, abych to zastavila, změnila, odestála.

Rozhlédla jsem se po dětském pokoji a uviděla naše dvě děti. Do jakého světa jsem je uvrhla? Co čeká citlivou a věčně chápající Emu? Jaký osud stojí před Janem, který se pro svou citlivost stal terčem už ve školce? Zatočila se mi hlava.

Na večerní koncert jsem tehdy šla. Michal Prokop mluvil o tom, že sám nevěděl, jestli má hrát. Tajil se mu dech. Tajil se mi dech. Tajil se nám dech. Když jsme se večer loučily a přivíraly se dveře metra, Markéta řekla: asi může i za ty Klánovice. Vytřeštila jsem oči.

Vyhoření

Svíčku jsem před budovu nedala. Nedokázala jsem se náměstí Jana Palacha přiblížit. Vánoce si nepamatuju. Vím jen, že na nový rok jsem nevstala. Ležela jsem v posteli a mluvila s tátou, který už není, o tom, jaké by bylo už nebýt.

Nevěděla jsem, jak udělat ten první krok do světa, který pro mě přestal být srozumitelný, ve kterém mé srdce přestalo pocitově bít. Odpoledne jsem volala mámě a večer psala lékařce.

Vzala mě za dva dny. Navzdory protestům mi vystavila neschopenku. V ochranné lhůtě. Ani jsem nevěděla, co to znamená. Řekla mi, že se toho stalo v mém životě příliš, že to potřebuju vstřebat. Volala jsem Andree, že s ní do Broumova nepojedu, že nám to vyjde příště.

O čtvrtém patře jsem s nikým nemluvila. Neměla jsem slova. A když náhodou byla, setkávala jsem se s nepochopením. Na dálku nás nemůže nic takhle sebrat.

Zatímco blízcí spekulovali, která událost byla ta osudná, a zkoušeli mě probrat k životu, já se odebrala do říše za plexisklem. Vídala jsem jen naše děti. Kladly na sklo ruku a já tu svou z druhé strany. A stejně mezi námi byla překážka, kterou nešlo rozpustit.

„Jako by mezi mnou a okolním světem byla zavěšena neviditelná opona. Je pro mne velice těžké vnímat, když někdo něco říká. Nebo snad – je mi zatěžko chtít to vnímat. Vždyť je to tak nezajímavé… Přitom ale chci, aby mi druzí byli nablízku.“

C. S. Lewis: Svědectví o zármutku

Trvalo to téměř rok. Než se mi podařilo vše vstřebat. Než jsem poodhrnula neviditelnou oponu a rozhodla se zase žít. Než jsem obnovila svou důvěru ve svět. Než jsem přišla k té krásné budově na náměstí Jana Palacha, položila na ni ruku a zhluboka se nadechla.

Nad čím si dásním

aneb co u mě vyvolalo úsměv plný dásní

☕ Hluboké rozhovory u kávy či čaje. Pořád jsou pro mě tím nejcennějším. Děkuji Andree, Martinovi, Michaelovi i Mikulášovi. Těším se na další.

🎓 Simona Cakirpaloglu na datech získaných od více než 1 000 respondentů dokládá: Vyhoření není slabost jednotlivce, ale signál systému.

🎥 🎶 Music & Lyrics… tentokrát pro úvodní melodii:
„So what happens when the heart just stops / Stops caring for anyone / The hollow in your chest dries up / And you stop believing“

Co jsem psala

aneb co zaujalo na síti, kde trénuju

👩‍👩‍👧‍👧 Co mi připomíná rodičovství.

📚 Co právě čtu?

🎓 Manžel mi domů pořídil miláška, aneb bude filtr!

Co dělám

aneb kde a nad čím se můžeme potkat

✍️ píšu – už zase, snad mi to vydrží 😊

❤️ konzultuju – vyživuju odvahu tvořit a svým hlasem měnit svět. S radostí střežím, ať se ke světu vztahujeme ve své síle a radosti, ne v zajetí zranění a bolesti.

💪 dělám dobro v Heinekenu – vaříme radost, která spojuje, a naše strategie dobrých věcí se vejde na podtácek.

☕ vysedávám v kavárně, nejčastěji mě potkáte v mamacoffee na Jiřáku a v Cafe Periferie v Braníku. Taky si občas zajdu do žižkovské Pracovny, kde v období prázdných dutin nahrávám podcast. Můžeme si dát kafe spolu.

Líbí se vám moje psaní?

aneb co teď

Můžete mi dát srdíčko. Můžete mě přeposlat dál. Nejradši si čtu, co mi odpovídáte.

Vlastní životní příběh tvoříme celý život. Pojmenováváme jím, odkud vycházíme, kde jsme a kam míříme. Nikdy není pozdě začít rozplétat nitky svého příběhu, zkoumavě si je prohlížet a říkat si, jaké si přejeme zachovat a jaké už ne. Jaké nám ještě slouží a jaké už škodí. Nikdo jiný za nás životní příběh v jeho celosti a plnosti neodvypráví.

„Některé příběhy s námi zůstávají i dlouho ‚po záruční době‘. Pokud jsme jako děti prožily trauma, pravděpodobně jsme se naučily svou bolest léčit špatným způsobem. Popíraly jsme ji, pohřbívaly hluboko v sobě nebo si ji vylévaly na ostatních. Otupovaly jsme se, sebepoškozovaly a nikomu nevěřily. Možná dosud vedeme celoživotní zápas s úzkostí, depresí, hněvem a výčitkami.“

Mary Pipher: Ženy plují na sever

Co je bez chvění, není pevné

Pojmenoval svou sbírku esejí Tomáš Halík. My lidé většinou nejlépe poznáme, kdo jsme, ve chvíli, kdy se něco chvěje, třese, hroutí. Ať už je to náš život, jak jsme ho znali, nebo jsme to my, jak jsme se znali. Kdy jindy si můžeme sáhnout na to, kdo skutečně jsme, než ve chvílích zlomu?  

Toto Freytagovo schéma dramatického děje postrádá klíčovou kompoziční část. Katarzi, vnitřní očistu člověka, která následuje po dramatickém zážitku ohrožení nebo zla. To, že každý z nás píše svůj životní příběh, nám dává jedinečnou příležitost si katarze vytvářet. Tak dlouho, jak to bude potřeba.

Co nás definuje? 

Mark O’Connell sepsal v článku pro Guardian příběh irského vraha. „Malcolm Macarthur byl zámožný knihomol, který v roce 1982 šokoval Irsko brutální dvojnásobnou vraždou a vyvolal velký politický skandál. Vypátral jsem ho a poprvé jsem si poslechl příběh, který o sobě vypráví.“

Zvykli jsme si svádět nešťastné osudy na nešťastné dětství. Macarthur se od tohoto klišé distancuje: „Naznačil jsem, že by ho lidé možná považovali za menší zrůdu, kdyby věřili, že měl těžké dětství. Připustil, že by to tak mohlo být. Ale nebyla by to pravda, řekl. A navíc by to nebylo spravedlivé vůči jeho matce a otci.“

Dokonce se nechtěl vymluvit ani na pominutí smyslů. „Když jsme spolu mluvili o vraždách, vždycky si přál vyjasnit, že jednal logicky. (‚Všechno to bylo,‘ říkal, ‚v mozkové kůře.‘) Potřeboval peníze, proto bylo řešením vyloupit banku, proto si musel sehnat auto a zbraň. Nechtěl však, aby ho tento čin bezcitného racionalismu definoval; měl být vnímán jako odchylka, ‚epizoda‘. Člověk nemůže vyvozovat smysl příběhu z událostí jediné epizody, jakkoli může být tato epizoda stěžejní.“

A tehdy se nejspíše zmýlil. Občas nás může definovat právě jedna událost. Ta, při níž jsme neudrželi hlavu vztyčenou a kterou si už navždy poneseme jako memento. Pokud se nám to stane, stojí za to si ji přivlastnit a přijmout ji se vším, co k ní patří. Macarthur tuto svou událost nezavlastnil, místo toho se z ní zkusil vyvléknout: „Nešlo o poruchu osobnosti, ale o poruchu myšlení. Myslím, že to byla forma dočasného šílenství, upřímně řečeno.“

Naše hlava dokáže brilantně vymýšlet cesty. Posaďme ji na trůn a nemusí se nám líbit, co vymyslí. I tak za to budeme odpovědní. V mozkové kůře může snadno vzniknout chladný kalkul. „Zeptal jsem se, zda mu jeho přesvědčení, že vraždy byly důsledkem ‚poruchy myšlení‘, umožnilo oddělit se od toho, co udělal. ‚Z morálního hlediska ano, samozřejmě,‘ řekl. ‚Proto jsem si každý den ve vězení uvědomoval, že nejsem typ člověka, který by to udělal.‘“

A rozhřešení nám nakonec leckdy nedá ani reportér, který moc stál o to, aby nám porozuměl. „‚Ale skutečnost je taková,‘ řekl jsem, ‚že jsi to udělal. A tak jsi podle definice přesně ten typ člověka, který to udělal.‘“ Hlavou si můžeme vymyslet množství příběhů. Dokud jim neuvěří i naše srdce a naše duše, bude to však víceméně marná snaha.

A pokud se rozhodneme vyzpovídat skutečného vraha, možná si odneseme vlastní memento: „Macarthur ve svém béžovém saku a béžových kalhotách jako by splýval se světlejší béžovou barvou stěn, takže jsem měl chvílemi zvláštní pocit, jako by se úplně odhmotnil a stal se v místnosti bezduchým hlasem, nepřetržitým proudem nekonečných tvrzení. V tu chvíli jsem měl pocit, že ten hlas nikdy nebude mít smysl a že mě nikdy neopustí.“ 

Bolest k životu patří

Susan Cain říká: „Přejeme si ukazovat, jak se nám daří. Jsme obklopeni představou dokonalosti bez námahy. Maskováním jakýchkoli známek ztráty, selhání, nebo melancholie. Pokud se nám v životě objeví, obáváme se, jak nás druzí budou vnímat, že narušíme svůj obraz, ztratíme svou tvář.“ Společenský kodex nás vede k tomu podobné věci skrývat. Slovy terapeutky Anny Braverman: „Máte říkat, že je všechno skvělé.“

Pojem „dokonalost bez námahy“ se začal používat na Dukeově univerzitě v roce 2003. Byl vyhrazen pro mladé ženy, které cítily povinnost i tlak být chytré, krásné, štíhlé a oblíbené. Aniž by se zdálo, že o to usilují, že se snaží. Vznikla tyranie pozitivity, přesvědčení, že v práci nemáme plakat, a pokud si nedokážeme pomoci, máme to dělat někde beze svědků. Třeba na záchodcích. Čím víc však některé emoce odsouváme, tím víc sílí.

„Jako ten lahodný čokoládový dort v lednici – čím více se ho snažíte ignorovat, tím větší má na vás vliv. Možná si myslíte, že máte kontrolu nad nežádoucími emocemi, když je ignorujete, ve skutečnosti ale ovládají vás. Vnitřní bolest vždy vyjde najevo.“

Susan David

Naše smutky, pochyby i zranění jsou nedílnou součástí toho, kdo jsme, a často právě z nich pramení to nejlepší, co tvoříme. Tvorba nám umožňuje přeměnit prožitou bolest v krásu. I proto nás dobře napsaná báseň dokáže rozplakat, pohne naším srdcem.

Jak rosa nestálý
je náš pomíjivý svět
A přece a přece...

Napsal japonský buddhistický básník Kobajaši Issa krátce poté, co mu zemřely tři děti záhy po narození. Slova došla. Nádech. Výdech. Bolest k životu patří. A někdy je to jediné, co nás naučí doopravdy dýchat.

To nejodvážnější, co můžeme v životě udělat...

...je vlastnit svůj příběh a přece se milovat,” říká Brené Brown. Zajímalo ji, jak si můžeme zachovat resilienci tváří v tvář prožitkům hanby. Dospěla k tomu, že lepší strategií než zmrazit své srdce je riskovat bolest.

„I přitiskl se slavík na trn ještě víc a trn se dotkl jeho srdce a tělem mu projel divý záchvěv bolesti. Krutá, krutá to byla bolest a bouřlivěji a bouřlivěji zněla píseň, neboť slavík zpíval o lásce zocelené smrtí, o lásce, která neumírá ani v hrobě.“

Oscar Wilde: Slavík a růže

Říká se, že identita je to, co si o nás říkají druzí, když u toho nejsme. Druzí si o nás vyprávějí řadu příběhů. Je to víceméně v pořádku. Stejně tak je v pořádku vyprávět vlastní verze příběhů. Nikdo jiný to za nás neudělá, nikdo jiný totiž nebyl v naší kůži a nekráčel v našich botách.

Zpravidla tak nějak zapomínáme vyprávět příběhy, jak se nám něco nepovedlo, jak jsme selhali, jak jsme sami sebe ztratili či přímo zradili. Dokud tyto příběhy nezavlastníme, část nás zamrzne. Odštěpí se. Začne se rozpadat. Vytrácet. Nikdy není pozdě se k podobným událostem vracet. Dokud to se sebou nevzdáme, není konec.

Máme na vybranou

Opakují ve svých knihách ti, kdo prožili to, co si už ani představit neumíme. Holokaust. Viktor Frankl, Edith Eger. Oba toho jako přeživší udělali tolik pro porozumění lidské psychice. Zdůrazňovali, že i v těch nejtemnějších podmínkách máme určitou svobodu postoje.

Co znamená tvořit svůj příběh? Nebát se vyprávět i o těch chvílích, na které nejsme hrdí. O chvílích, kdy jsme selhali. O chvílích, které nás bolí. Až přijde čas, rozeznít svůj hlas. Vyprávět právě ten náš příběh. Ten, který bude vždy jiný, než jsou ty o nás.

Pokud jsem se o příbězích něco naučila, pak to, že má smysl je osvobodit. Jak říká Brené Brown: když příběh uvězníte uvnitř, začne ve vás tvořit metastáze. A jak dodávám: když se naučíte příběh vyprávět tak, že u něj nic necítíte, zabili jste ho sami. Vyprávět příběhy o selhání a přesto se milovat je odvážné. Srdnaté. Stojí to kus srdce.

„Můžeme se samy sebe zeptat: ‚Jak mě to posílilo?‘, ‚Co mě tato zkušenost naučila?‘ nebo ‚Na co jsem při této vzpomínce pyšná?‘ Krok za krokem se můžeme naučit přemýšlet v příbězích, díky nimž budeme vzkvétat. Naučíme se vidět věci v souvislostech, zpracovávat emoce a měnit úhel pohledu. Příběhy radosti, laskavosti a odvahy nám dodají sílu.“

Mary Pipher: Ženy plují na sever

Leckdy si cestu k úzdravě nechtěně zahradíme sami. Když nepřipravený příběh vypustíme příliš brzy do širého světa, zpravidla nás zasáhne vlna krutosti. Na světě je pořád dost lidí, kteří nás ujistí, že si za to můžeme sami. (Aby mohli dále věřit tomu, že jim se nic podobného nestane). Dost lidí, kteří nám nabídnou zázračné léky. (Aby věřili tomu, že vše jde uzdravit rychle a snadno). Dost lidí, kteří nás ujistí, že se zlé věci stávají zásadně jen zlým lidem. (Protože se vyhýbají bolesti a nepřejí si, aby řada přišla na ně).

Máte v sobě nějaký příběh, který bolí? Zkuste ho převyprávět sami sobě. Najděte červenou nit a už ji nepusťte. Až najdete ta pravá slova, zkuste ho říci své blízké duši, o které víte, že vás vyslechne a obejme. Někdy stačí vyprávět příběh sobě. Přinese to klid a mír. Jindy nám pomůže najít ty pravé posluchače. Přinese to hluboký pocit, že patříme.

Nad čím si dásním

aneb co u mě vyvolalo úsměv plný dásní

👥 Safi Narwa mi vyprávěla o vzniku její firmy a měla jsem z toho husí kůži.

🎥 Glass Heart. Japonský seriál o křehkosti, která není slabostí, ale silou.

🎶 Music & Lyrics… tentokrát pro Brandi Carlile:
„All of these lines across my face / Tell you the story of who I am / So many stories of where I've been / And how I got to where I am / Oh, but these stories don't mean anything
/ When you've got no one to tell them to“

Co jsem psala

aneb co zaujalo na síti, kde trénuju

👥 Devět let od Leadership Academy a pořád se máme.

📚 Co právě čtu?

🍻 Jak jsem se ocitla v Heinekenu.

Co dělám

aneb kde a nad čím se můžeme potkat

✍️ píšu – už zase, snad mi to vydrží 😊

❤️ konzultuju – vyživuju odvahu tvořit a svým hlasem měnit svět. S radostí střežím, ať se ke světu vztahujeme ve své síle a radosti, ne v zajetí zranění a bolesti.

💪 dělám dobro v Heinekenu – vaříme radost, která spojuje, a naše strategie dobrých věcí se vejde na podtácek.

☕ vysedávám v kavárně, nejčastěji mě potkáte v mamacoffee na Jiřáku a v Periferii v Braníku. Taky si občas zajdu do žižkovské Pracovny, kde v období prázdných dutin nahrávám podcast. Můžeme si dát kafe spolu.

Líbí se vám moje psaní?

aneb co teď

Můžete mi dát srdíčko. Můžete mě přeposlat dál. Nejradši si čtu, co mi odpovídáte.

Je to víc než sedm let od chvíle, kdy táta umřel. Na ty největší ztráty si zpravidla dopřávám nejvíc prostoru. V okamžiku, kdy se stanou, se na ně dívat neumím. Připomínají mi let v oku tornáda. Absurdní nepohyb ve chvíli, kdy se vše kolem točí a svět, jak jsem ho znala, se rozpadá a už nikdy nebude stejný.

Už vím, že se pohyb i nepohyb jednou zastaví. Až vše dosedne, nic už nebude jako dřív. Při troše štěstí přežiju a postupně najdu dost sil ohledat trosky. Vezmu každý kousek do ruky, prozkoumám ho a najdu mu nové místo. Vím, že tenhle proces neurychlím. Snad jednou dozraje. A já s ním.

Začala jsem psát v létě 2023. V zimě o tři roky později zhluboka dýchám a připomínám si psychologickou poučku o truchlení. Žal se neumenšuje. Učíme se rozrůstat okolo svého zármutku. Jen díky tomu se nakonec zdá menší. Ztráta půlky sebe asi nikdy nepřebolí. Vytvoří jizvu, která se snad zapouzdří a která už navždy bude vyžadovat péči. Pozornost. Něhu.

„Zármutek je jako bombardovací letoun, který krouží nad krajinou a shazuje bomby v okamžiku, kdy se dostanu do zenitu, zatímco tělesná bolest je jako neustálá palba na zákop v první světové válce, která celé hodiny nepřestává ani na okamžik.“

C. S. Lewis: Svědectví o zármutku

Loučení

S tátou se loučím postupně. Poprvé jsme se rozloučili, když mi bylo dvanáct. Když ze dne na den přestal být součástí naší rodiny. Když jsem na kuchyňském stolu našla lístek: „Všichni mi promiňte. Šel jsem na policii. Táta“. V ten moment se začal psát příběh, který jsem se nikdy nenaučila vyprávět. Především proto, že nikdy nebyl můj.

Mé byly návštěvy ve vězení a mlčení. A když už jsem se odvážila mluvit, potřeba ujasňovat, že nešlo o nic násilného. Táta chtěl domů přinést peníze, opravit dům, dokázat své mámě, že je k něčemu. Nevím, jaký měli vztah. Vím jen, že před ním opakovaně vyprávěla, jak si ho nepřála mít a skákala kvůli tomu po schodech. Nikdy jsem se té historce nezasmála.

Táta dostal od svého táty do vězení bibli. A my od něj dostávali dopisy. Psané rukou. Zpětně si říkám, kolik nad každým z nich musel strávit času. Jeho výchova a vliv na nás se smrsknul do pár řádek a do měsíčních nedělních návštěv. S tátou jsem mluvila, tedy spíš si psala, o umění. O tom, co poslouchám, co čtu, na co se dívám. Pár dopisů jsem si nechala. Když teď čtu jejich závěr „Pac a pusu vám posílá táta,“ vstupují mi do očí slzy. Je toho tolik, co už si neřekneme.

V dospívání bylo mým snem, aby za mnou chodil domů a povídali jsme si. V dospělosti se mi to párkrát splnilo. Chodil za mnou i na psychiatrii, kde jsem byla po porodu Emy. Povídal si se mnou o tom, na co se dívám, co čtu a co poslouchám. Když sám na sklonku života skončil na psychiatrii, zvládla jsem za ním přijít jen jednou. Moc to bolelo a zpětně si to vyčítám. Třeba si to jednou odpustím. A třeba taky ne. Třeba to zůstane mým mementem, že život není nekonečný.

Táta zemřel, když mi bylo třiatřicet. Nestihli jsme se rozloučit. V posledním rozhovoru, který jsme spolu měli, jsem mu říkala, že čekám Jeníčka. Těšil se. Stihla jsem mu vzkázat, že se narodil. Nikdy ho neviděl. Nikdy si ho nepochoval. Když mi brácha tu zprávu volal, něco ve mně se zlomilo. Vystrojili jsme tátovi pohřeb a seděli na něm jen v nejužším rodinném kruhu. Jeho máma nepřišla, jeho táta už nežil.

„Stále jsou naši mrtví s námi
a nikdy vlastně nejsme sami

A přicházejí jako stíny
ve vlasech popel kusy hlíny

Tváře jakoby vymazané
a přece se jen poznáváme

Po chrpách které kvetly vloni
slabounce jejich ruce voní

Tiše mne zdraví jako svého
hrbáčka času přítomného“

Jan Skácel: Mrtví

Prázdné místo

Po tátovi zbylo prázdné místo. Poprvé jsem se odvážila si ho osahat po pěti letech. Seděla jsem v lese na Sklenářce. Odešla jsem na výpravu v rámci výcviku councilu a náš průvodce Rob tehdy slíbil, že bude střežit oheň, dokud se všichni nevrátíme.

Posadila jsem se na mýtinu plnou pokácených malých borovic. Jak symbolické. Začala jsem si s tátou povídat, pouštěla jsem nám jeho oblíbené písně. A pak jsem se s ním rozloučila po svém.

Když jsem se tehdy vrátila, uzrálo ve mně rozhodnutí spoluzaložit Nadační fond Tišina na podporu tvořivých duší i tvořivých míst. Vzala jsem roztřesené uzlíčky všeho, co mezi mnou a tátou bylo, a zkusila z nich vytvořit, co by mohlo být. Zkusila jsem dát své ztrátě tvar.

„V našich životech je bolest spojená s prázdným místem. S místem, které kdysi obývaly blízké tvořivé duše. Brácha, táta, manžel. Ondřej, Ivo, Kryštof.

Předběhli dobu, nedostali dost podpory, ztratili sílu. Vnější svět vždy bude hledat výkladový rámec. My raději usilujeme o to, aby se to přestalo dít. Aby tvořivé duše měly kam bezpečně padat a odkud důstojně vstávat.“

Nadační fond Tišina - Lidé

Nad čím si dásním

aneb co u mě vyvolalo úsměv plný dásní

☕ Hluboké rozhovory u kávy či čaje. Tolik mi chyběly… Díky za všechny, které už byly, a těším se na všechny, které teprve budou.

📕 Meandry od Lenky Kapsové. Útlá a silná kniha. A můj nový oblíbený tvar: lyrický fejeton.

🎥 🎶 Music & Lyrics… tentokrát pro tátovu nejoblíbenější:
„When you cried, I'd wipe away all of your tears / When you'd scream, I'd fight away all of your fears / And I held your hand through all of these years / But you still have all of me“

Co jsem psala

aneb co zaujalo na síti, kde trénuju

🧊Kubistický dezert. Získal překvapivě největší ohlas.

📚 Co právě čtu? K Týdnu pro wellbeing ve škole nesporně patří i kniha o wellbeingu v rodině.

🎓 Zavzpomínala jsem si na účast na Aspen Young Leaders Program. Hluboký zážitek a čtyři roky starý medailonek, který by zasloužil snad jen jedinou změnu.

Co dělám

aneb kde a nad čím se můžeme potkat

✍️ píšu – už zase, snad mi to vydrží 😊

❤️ konzultuju – vyživuju odvahu tvořit a svým hlasem měnit svět. S radostí střežím, ať se ke světu vztahujeme ve své síle a radosti, ne v zajetí zranění a bolesti.

💪 dělám dobro v Heinekenu – vaříme radost, která spojuje, a naše strategie dobrých věcí se vejde na podtácek.

☕ vysedávám v kavárně, nejčastěji mě potkáte v mamacoffee na Jiřáku. Taky si občas zajdu do žižkovské Pracovny, kde v období prázdných dutin nahrávám podcast. Můžeme si dát kafe spolu.

Líbí se vám moje psaní?

aneb co teď

Můžete mi dát srdíčko. Můžete mě přeposlat dál. Nejradši si čtu, co mi odpovídáte.

Dosednout na své místo

K nalezení svého místa zpravidla nevede jednoduchá a přímá cesta. Jsou chvíle, kdy o jeho existenci pochybujeme. Kdy přestáváme věřit. Kdy podezíráme ty, kteří tvrdí, že už ho mají. Zpravidla své místo hledáme někde venku. Představujeme si ho jako dům či byt, vztah nebo svazek. Máme spoustu fantazií, jak vypadá. Porovnáváme realitu se svou představou. Stále dokola se zklamáváme.

Opravdové dosednutí přitom pramení v nás. Svou opravdovost nosíme celý život v sobě. Během dětství a dospívání však často uvěříme tomu, že je s ní něco špatně. Že máme být jiní. Že se máme skrývat. Svou opravdovost pak zapomínáme. Začne mlčet. Občas zaklepe na dveře našich snů. Připomene se nám noční můrou. Opět na ni toužíme zapomenout. K rozpomenutí nás tak často podnítí až nějaký zlom či krize.

„Někdy se dá vysledovat jeden konkrétní okamžik, kdy člověk přijal úmluvu o vlastní bezvýznamnosti. Jindy jde o postupné hrbení ducha způsobené opakovanou a záludnou záplavou nesouhlasných pohledů, zesměšňujících pošklebků nebo zostouzením něčího osobitého nadání. Jinou možností je žít ve stínu něčí osobnosti. Ale zcela jistě se to naučíme – naučíme se, že pokud chceme zapadnout, musíme se rozštěpit, umenšit, ztišit nebo zneviditelnit.“

Toko-pa Turner: Přináležení

Učíme se jako chameleoni přizpůsobovat tomu, co je ode nás potřeba, co se od nás očekává. Nacítíme si místo, kde se pohybujeme, a chováme se tak, abychom se stranili nebezpečí a zároveň byli prospěšní. Talent chameleona dokáže prostředí náležitě ocenit. Naše opravdovost však v skrytu duše pláče. Zapadáme. Vměstnáváme se do tvaru, který není náš. Který nás tlačí. Obětujeme kusy sebe.

Najít své místo uvnitř sebe a zabydlet si ho je prožitek k nezaplacení. Jsou chvíle, kdy se přesto chvěje. Kdy se zdá, že se ztrácí. Nikdo nám však už nevezme prožitek toho, že je. Dokážeme tak snáze nacházet útěchu, složit křídla a spočinout.

Prosté vydechnutí

Když poprvé dosedneme na své místo, může to pro nás představovat silný zážitek.

„Teď už příval nejde zastavit. Vybuchnu jako Vesuv. Všechny slzy, které jsem neproplakala, všechen zármutek, který jsem nikdy neprojevila, všechna zuřivost a smutek se ze mě hrnou, až vzlykám jako malá holka, skučím a ruce mě hladí, poplácávají po hlavě, paže mě svírají a objímají a tiché hlasy šeptají: ‚Jen plač, jen se z toho vybreč, jsme u tebe.‘
Tak dlouho, hrozně moc dlouho jsem byla osamělá.
Jsme u tebe.“

Barbara O’Neal: Když jsme ještě věřily na mořské víly

Ten pravý prožitek středu však ohromný není. Nemá takový být. Má být vydechnutím. Návratem domů. Okamžikem, kdy za sebou zabouchneme dveře vnějšího světa, jsme doma a víme, že nic nemusíme, že můžeme vše pustit.

„Žiju. Jsem člověk. Jsem milovaná.“ píše Barbara O’Neal o pár stránek dál. Právě tenhle prožitek hledáme. Právě ten si chceme hýčkat. Nic velkého, něco krásně každodenního. A přitom tak vzácného.

Můžeme přijít o vše

Neztratíme však lidství. Právě to je to jediné, co nikdo nemá ztratit. Vědomí, že jsme lidé, se vším dobrým i špatným, co se s tím pojí, tvoří základ našeho středu.

„‚Nenapadá tě někdy, že pro ně (pozn. muže bez domova) musí být bolestné zpívat o lásce a o tom, jak je svět překrásný?‘ William se opře o zeď a čeká, až Martin zamkne dveře.

‚Cos cítil? Tam uvnitř.‘ Martin strčí klíče do kapsy kabátu. Oba se dají do pohybu. ‚Měls dojem, že ti chlapi při zpěvu trpí?‘

‚Ne,‘ musí William připustit.‚Jen mi připadalo divné zpívat s nimi zrovna taková slova.‘

‚Přišli sice o všechno, ale to neznamená, že přestali bejt lidma. Předpokládám, že většina z nich někdy někoho milovala. A taky v určitou chvíli věřili, že svět je fajn místo pro život. Vidím to takhle: když o tom zpívají, udržuje je to v kontaktu s tím, kým byli, jsou, můžou zase bejt. Já ti nevím, Williame, ale zdá se mi, že když se skutečně ponoří do hudby i slov, dělá jim to dobře a určitě jim to neškodí. Co by ze mě zbylo, kdybych nehledal písně o lásce, životě, ztrátě, bolesti a radosti? Vždyť o tom všem život je.‘ Martin krátce zvedne ruce. ‚Prostě se k nim chovám jako k lidskejm bytostem.‘“

Joe Browning Wroe: Bolestná laskavost

Rozpouštění studu

Stud nám přináší zprávu o našem chování. Prožíváme ho v těle, kde vede ke stažení a zamrznutí. Zvyšuje hladinu stresu a adrenalinu. Ukazuje nám, že děláme něco, co je pro ostatní nepřijatelné.

Bohužel stále panuje přesvědčení, že prožitek studu promění naše chování, že povede ke změně. Denně nás tak někdo zkouší zostudit. Zpravidla proto, že kýženou změnu nakonec uděláme. Otázka však zní, za jakou cenu. Často platíme zavrhnutím části sebe sama.

Co si tedy se studem počít? Naučit se ho rozeznávat, dovolit si jej prožít a učit se ho opouštět. Nenechat se jím uřknout. Zaměřit se na to, co mohu ve svém chování proměnit, nevnímat ho jako zprávu o vlastní (ne)hodnotě.

„...první přikázání divočiny: hlavně nepanikařit.
Tohle pravidlo je dobré mít na paměti i během putování po řece času. Když dokážeme být bdělé, uchovat si jasnou mysl a moudře pracovat se svými emocemi, čeká nás velmi radostné období. Pokud jsme se na cestu dobře připravily a sbalily, pokud máme dobré mapy a průvodce, můžeme nakonec přesáhnout samy sebe.“

Mary Pipher: Ženy plují na sever

Ticho v nás

Miluju těch pár vteřin na konci meditace, kdy si má mysl může dělat cokoli bude chtít a ona se rozhodne nedělat nic. Místo rozbouřené mysli na pár vteřin vidím klidný a rozlehlý oceán. Vím, že ho v sobě mám a to vědomí mě uklidňuje.

„Mlčení nám přináší hluboký mír. Pokud se však obdarujeme ještě hlubším tichem, tichem nemyšlení, najdeme v něm nádhernou lehkost a svobodu.

Základní praxe bdělosti spočívá v tom, že přestaneme věnovat pozornost myšlenkám a vrátíme se k sobě domů, a tudíž k tomu, co se skutečně děje v přítomném okamžiku. Můžeme to dělat kdykoliv a kdekoliv a díky tomu nacházet v životě více radosti. Bez ohledu na to, co děláme, zda vaříme, pracujeme, pereme prádlo, čistíme si zuby nebo jíme, můžeme si vychutnávat osvěžení pramenící ze ztišení myšlenek a z mlčení. Opravdová praxe bdělosti nevyžaduje meditaci vsedě nebo dodržování vnějších forem praxe.

Opravdová praxe bdělosti znamená podívat se dovnitř a najít vnitřní klid. Pokud toho nejsme schopni, nemůžeme se postarat ani o energie násilí, strachu, zbabělosti a nenávisti, které jsou v nás ukryté.“

Thich Nhat Hanh: Ticho

Tišina

K domovu nás často nasměruje až Tišina, slovy Susanne Skogstad „temná hlubina, ve které panuje ticho, jako když se na vodní hladině nezčeří ani vlnka, rozprostírá se nehybně jako zrcadlo, zalitá tmou.“ Na podobné místo nás zpravidla dovede smutek, který nám opakuje otázku: „Co teď děláš se svým životem?“ Dokud na ni nenajdeme odpověď, které sami uvěříme, nechce nás pustit dál. 

Smutek a zoufalství stojí na začátku každé výrazné proměny. Vrací nás ke smyslu. Nabízí příležitost změnit směr, chvíli pádlovat proti proudu, než se dostaneme na místo, kde máme být. Místo, na kterém trpíme, je to stejné místo, na kterém nám záleží. Abychom mohli dát smysl tomu, co se v nás odehrává, potřebujeme odpočívat a dopřát si čas.

Záchytné body

Hodnoty představují to, co je pro nás v životě důležité. Pohání naše touhy a záměry. Jsou zdrojem naší motivace a jsou kompasem při rozhodování. Jako děti je přejímáme z prostředí, ve kterém vyrůstáme. Jako dospělí si je sami volíme.

Podle Barretta mají naše duše tři hlavní touhy: vyjádřit se, ukázat tak, kdo doopravdy jsme (důležitá je pro nás kreativita, vášeň, autenticita), propojit se s druhými v láskyplných vztazích (důležitá je pro nás empatie, spolupráce, součinnost) a přispívat světu a planetě (důležitá je pro nás služba, odpouštění, ohled na budoucí generace).

Teprve tehdy, když si uvědomíme své jedinečné dary, jsme schopni propojit se s druhými a přispívat jim. Z pohledu duše dáváme sobě, když dáváme druhým. Uspokojujeme své potřeby, když se staráme o potřeby druhých. Propojujeme se sami se sebou, když se propojujeme s druhými. Co přejeme sobě, přejeme i druhým.

Od druhých nás neoddělují naše hodnoty. Oddělují nás naše přesvědčení. Osvojili jsme si je během dětství a dospívání. Založili jsme na nich svoji identitu – to, čím se od druhých odlišujeme. V průběhu dospělého života se můžeme vědomě rozhodnout zaměřit se na to, co nás s druhými spojuje, a rozhodovat se v souladu s našimi hodnotami. Podpořit nás v tom mohou žité hodnoty, které popsali Martin Seligman a Christopher Peterson, když hledali protiváhu klasifikace duševních nemocí.

Často jsme se naučili soustředit se na to, co nám tolik nejde, na to, „co je s námi špatně“. Zaměřujeme se na chování, které nevede k takovým výsledkům, jaké si přejeme. Většinu svého úsilí pak směřujeme na nápravu. Když se soustředíme na naše slabiny, obvykle nás to přitom vyčerpává, nedaří se nám tak, jak si přejeme, bojujeme s motivací a prožíváme negativní emoce, především nudu, frustraci, provinění nebo stres. Věříme, že, když napravíme svou slabou stránku, dostaví se duševní pohoda.

Štěstí a neštěstí však netvoří stejné kontinuum. To, že se zbavíme vzteku, nebo strachu, automaticky nevede k prožívání klidu, lásky a radosti. Strategie, které nám pomohou zvládat vztek nebo smutek, nepřinesou do našeho života klid, lásku a radost. Zdraví není pouhou nepřítomností nemoci. Jeho podmínkou je i přítomnost něčeho pozitivního, něčeho, co nás těší, v čem vidíme smysl. 

Řada učitelů, zaměstnavatelů, rodičů i lídrů vychází z přesvědčení, že budeme prospívat, když opravíme to, co se nám nedaří. Vznikají tréninkové programy, které se zaměřují na to, jak zlepšit naše slabé stránky. Při hodnocení v práci se zaměřujeme na to, co můžeme zlepšit a na to, s čím se potýkáme. Ve školních testech nacházíme zvýrazněné chyby a po vysvědčení se zaměřujeme na předměty, ve kterých nemáme tak dobré známky. Když se zaměříme na napravování toho, co nám nejde, dosáhneme toho, že se v dané oblasti staneme průměrnými, málokdy v ní však vynikneme. 

Když se zaměřujeme na své silné stránky, zajímáme se o to, co je správně. Můžeme tak vzkvétat. Máme se o co opřít v těžkých chvílích. Silná stránka je vrozená kapacita pro určitý druh chování, myšlení a cítění. Je autentická a dává nám energii, umožňuje nám prospívat, vyvíjet se a vynikat. Když zapojujeme své silné stránky, děláme to nejlepší, co umíme, a cítíme se u toho nejlépe, jak umíme. Vnímáme vlastní sílu, vášeň, cítíme motivaci, nadšení, jsme autentičtí a sebevědomí. 

Každodenní praxí můžeme své silné stránky rozvíjet. Můžeme rozvíjet svou kreativitu, vděčnost, nebo optimismus. Můžeme se naučit novým návykům, které posilují naše přednosti. Dokážeme je pak uplatnit častěji a při více příležitostech. Silné stránky jsou naší součástí už od raného dětství, ale také ony potřebují být vyživovány, aby se plně rozvinuly. 

Zapojení silných stránek si můžeme představit jako otáčení knoflíku s hlasitostí. Jejich nevyužívání negativně ovlivňuje naši životní pohodu. Pokud je využíváme příliš, může to vést k tomu stejnému. Některé situace vyžadují nižší zapojení naší silné stránky a jiné silnější. Jsou situace, ve kterých se zapojení naší silné stránky nehodí, protože může poškodit druhé, nebo nás samotné. Kreativita neslouží k tvůrčí trestné činnosti. Vytrvalost nám neslouží, když pokračujeme v práci, která nás ničí.  Naučit se správně zapojovat své silné stránky je druh umění.

Dalším záchytným bodem je náš životní příběh. Má být spojencem, hlasem, který nás vrací domů. Představuje způsob, jakým mluvíme o svém životě ve chvílích, kdy ho chceme přiblížit druhé osobě. Vypovídá i o tom, jaké vztahy se nám daří navazovat. Pokud se nám daří vzpomínat na minulé prožitky tak, že zmiňujeme jejich pozitiva i negativa, příběh, který o nich vyprávíme, drží pohromadě.

Pokud si dokážeme uvědomit, jak nás minulé události formovaly, pokud jim dokážeme dát smysl, dokážeme navazovat bezpečné vztahy s druhými. Smysluplnost je zdrojem naší síly a resilience. Naši životní pohodu výrazně ovlivňuje to, nakolik se nám daří připisovat smysl událostem, které jsme zažili. Nikdy není pozdě potkat druhého, který nám pomůže vytvořit bezpečný prostor, ve kterém se naučíme vyprávět svůj životní příběh ve své plnosti. 

Leccos nám také napoví náš hlas. Když jsme ve svém středu, jasně zní. Pokud se vychylujeme a odchylujeme, začíná se chvět, nemůžeme se dodechnout. Cenné signály může přinést i povrch našeho těla, husí kůže. Naučit se vracet se do svého vnitřního domova je k nezaplacení. Ukotvuje, co si nenechat zlomit. Tvoří pevný střed, kolem kterého se pružně ohýbáme.

Zabydlete si svůj střed

Náš střed tvoří naše hodnoty a životní příběh. Pokud si ho chceme ukotvit prostřednictvím aktivit či každodenního chování, může výborně posloužit uvědomění toho, proč ráno vstáváte z postele. Japonština pro tyto důvody používá slovo ikigai.

Vezměte si papír a odpovězte si na následující otázky. Zapisujte to první, co vás napadne.  

Co milujete?
O jakých tématech s druhými rádi mluvíte?
Čím jste chtěli být jako malí?
Jak vypadá váš ideální den?

V čem vynikáte?
Co na vás druzí oceňují?
Jaké jsou vaše 3 největší úspěchy v životě?
Co vám jde samo?

Co svět potřebuje?
Jaké jsou 3 hodnoty, bez kterých si nedovedete svůj život představit?
Jaké 3 rady byste předali druhým jako své poselství?
Co chcete, aby o vás říkali druzí ve vaší nepřítomnosti?

Co svět ohodnotí?
Jaký chcete mít ze svého života pocit?
Co byste dělali, kdyby vás nesvíral strach?
Kdy cítíte naplnění a smysl?

Nyní si projděte své odpovědi. Co mají společného? Co tvoří pomyslný střed?

Nad čím si dásním

aneb co u mě vyvolalo úsměv plný dásní

👥 Alice Kavková mi dala k Vánocům „procházku pro introverty“ do Grébovky. Už teď se těším jak malá, až na ni vyrazím.

🎥 Dept. Q. Skotsko. Nevyřešený případ. Nechtěná sezení s terapeutkou. Herecký koncert.

🎶 Music & Lyrics… tentokrát pro Pearl Jam:
„Oh, I’m a lucky man / To count on both hands / The ones I love / Some folks just have one / Yeah, others they got none / Stay with me / Let’s just breathe“

Co jsem psala

aneb co zaujalo na síti, kde trénuju

👥 Přátelé jsou nejvíc. Díky Andree jsem si troufla na CSR pozici. Spolu jsme spáchaly řadu dobrých věcí a pořád se máme.

📚 Co právě čtu? Jednu z nejkrásnějších knih roku…

🪑 Máme v práci Hedepy. Pravidelné webináře, Brainee Akademii, ale i možnost hrazené terapie. Asi nejlepší firemní benefit, který jsem zatím zažila 💚

Co dělám

aneb kde a nad čím se můžeme potkat

✍️ píšu – už zase, snad mi to vydrží 😊

❤️ konzultuju – vyživuju odvahu tvořit a svým hlasem měnit svět. S radostí střežím, ať se ke světu vztahujeme ve své síle a radosti, ne v zajetí zranění a bolesti.

💪 dělám dobro v Heinekenu – vaříme radost, která spojuje, a naše strategie dobrých věcí se vejde na podtácek.

☕ vysedávám v kavárně, nejčastěji mě potkáte v mamacoffee na Jiřáku. Taky si občas zajdu do žižkovské Pracovny, kde v období prázdných dutin nahrávám podcast. Můžeme si dát kafe spolu.

Líbí se vám moje psaní?

aneb co teď

Můžete mi dát srdíčko. Můžete mě přeposlat dál. Nejradši si čtu, co mi odpovídáte.

Nechala jsem si to nakreslit. Sebe jak se vznáším nad krajinou. V té kresbě měl být nadhled nad padákem z banky i nový směr. Výraz toho, že přistanu v okrajových lokalitách. Že mě cesta zavede do Sudet. Směr Maříž.

Když se na ni dívám s odstupem, připomíná mi, jak moc vystihuje mé poslední dva roky. Vznášení se. Neschopnost přistát. Usadit se. Dosednout. Jakoby ztráta doteku se zemí předznamenala, že v poletování ztratím i sebe sama. Že se budu hledat. Ztrácet. A objevovat. Že propátrám krajinu zármutku. Ze zcela nových perspektiv.

„Domníval jsem se, že dokážu popsat stav, nakreslit mapu smutku. Ale zjišťuji, že zármutek není stav, nýbrž proces.

Zármutek je jako protáhlé, stáčející se údolí: za kterýmkoli z ohybů se před vámi může otevřít zcela nová krajina.“

C. S. Lewis: Svědectví o zármutku

Ztratit sebe je jako ztratit tvar. Stát se amébou bez kontur. Nemít se čeho chytit. Vědět, že jsme kdysi byli někým, kým už nejsme. Postupně odlupovat to, co bylo. Bolestivě svlékat jednu slupku za druhou.

„A tak to pokračovalo, až na podlaze leželo devět kůží Lindworma, každá z nich pokryta sněhově bílou rouškou. A z Lindworma nezbylo nic než obrovská hustá hmota, na pohled nejstrašnější.“

Prince Lindworm

To, co bylo dříve samozřejmé, náhle nešlo. Nedokázala jsem jít s kamarády na kafe, leckdy jsem jim ani nedokázala odpovědět na zprávu. Nedokázala jsem poslouchat milovanou hudbu. Nedokázala jsem se napojit. Na sebe, na druhé, na pole. Jediné, co zůstalo, byla bolest. Každodenní souboj se sebou i se dnem před sebou.

„Ke každému neštěstí patří, abych tak řekl, jeho stín nebo odraz: totiž to, že nejenom prožíváte bolest, ale že neustále musíte myslet na to, že ji prožíváte. Nejenže je každý den plný smutku, nejenže se zdá být bez konce, ještě k tomu musím dennodenně myslet na to, že prožívám každý den v zármutku.“

C. S. Lewis: Svědectví o zármutku

A tak jsem postupně osekávala. Osahávala si to, co skutečně musím. A držela se jen toho. Byla jsem s rodinou, chodila do práce. Jedinou radostí, kterou jsem si udržela, bylo čtení knih. Hltání písmen a zachytávání stínu rozličných emocí. Pláč, když jsem se mezi řádky dotkla náznaků sebe.

Uhýbala jsem kontaktu s druhými. V představě, že má přítomnost je jako zhasínadlo z Harryho Pottera. Sotva se přiblížím, světlo druhého zhasne. Úplně jsem zapomněla, že ve stejném předmětu bylo ukryto kouzlo, které pomáhalo najít cestu domů. Uvěřila jsem tomu, že bych se měla stranit.

A pak… Někde za těmi nekonečnými zákruty zármutku, někde mezi slupkami toho, kým jsem byla, se cesta domů, cesta k sobě začala otevírat. Prsty na nohou se opět začaly dotýkat země. Tak pomalu a pozvolně, že jsem to zprvu vůbec nepostřehla.

„Nešlo o nějaký náhlý, zarážející přechod, doprovázený citovým vzplanutím: bylo to asi takové, jako když se pokojem šíří teplo nebo jako když vzchází den. Když si ten proces poprvé uvědomíte, znamená to, že už určitou dobu probíhá.“

C. S. Lewis: Svědectví o zármutku

A pak jsem jednoho rána měla chuť vstát. Pustit si hudbu. Uklidit byt. Usmívat se na náhodné kolemjdoucí. Zajít si na kafe. Odpovědět na zprávy. Vyfotit si západ slunce nad Nejsvětějším Srdcem Páně. Začala jsem se rozpomínat...

Nad čím si dásním

aneb co u mě vyvolalo úsměv plný dásní

👥 Moji přátelé. Dlouho jsem s nimi nemluvila, a i tak navazujeme, jako by se žádná pauza neodehrála. Kávy, objetí a blízkost. A na mé straně ohromná vděčnost.

🎥 Freud’s Last Session. Pořád mě to nepustilo. Ta představa, že starý Freud potká C. S. Lewise a ten herecký a vizuální koncert. A Anna. Vždycky Anna…

💫 Tulák po hvězdách na rozhlasu. Doporučuju všemi dvaceti.

🎶 Music & Lyrics… tentokrát opět pro ženský hlas:
„And if I make it to the morning / I should've come with a warning / And if I make it to the stage / I'll show you what it means to be sad“

Co jsem psala

aneb co zaujalo na síti, kde trénuju

🪶Kousek Maříže do každé práce. Odtajnila jsem, kde už skoro rok působím, a že ani tam nechybí kousek mařížského zázraku.

📚 Co právě čtu? K mrazivému počasí patří mrazivá kniha…

🎤 Zavzpomínala jsem si na konferenci Prolínání světů. Nezapomenutelný zážitek, řada hlubokých setkání a jedna medializovaná obchodní transakce.

Co dělám

aneb kde a nad čím se můžeme potkat

✍️ píšu – už zase, snad mi to vydrží 😊

❤️ konzultuju – vyživuju odvahu tvořit a svým hlasem měnit svět. S radostí střežím, ať se ke světu vztahujeme ve své síle a radosti, ne v zajetí zranění a bolesti.

💪 dělám dobro v Heinekenu – vaříme radost, která spojuje, a naše strategie dobrých věcí se vejde na podtácek.

☕ vysedávám v kavárně, nejčastěji mě potkáte v mamacoffee na Jiřáku. Taky si občas zajdu do žižkovské Pracovny, kde v období prázdných dutin nahrávám podcast. Můžeme si dát kafe spolu.

Líbí se vám moje psaní?

aneb co teď

Můžete mi dát srdíčko. Můžete mě přeposlat dál. Nejradši si čtu, co mi odpovídáte.

Nikdo z nás neví…

jak ten kopec máme kdo vysoký. Říká Nohavicova teorie alkoholického kopce z filmu Rok ďábla. Dala by se velmi dobře překlopit do oblasti duševního zdraví. Nikdo z nás neví, kolik toho zvládne. Každý z nás se může zlomit. Přiznat si to bývá cenný začátek.

Ničeho si nevšímej

Tak se jmenuje první kapitola autobiografie Alana Aldy Nikdy si nedávejte vycpat svého psa. Dovolím si z ní vypsat klíčové pasáže. Pomůžou nám ponořit se do tématu.

„Matka se otce pokusila probodnout, teprve když mi bylo šest, ale nějaké známky podivínství musela projevovat už dřív. Vzdálený pohled, tajemný úsměv. Něco.
Žili jsme v dvoupokojovém bytě nad tanečním sálem nočního klubu. Otec účinkoval v představení a každý večer pod námi vystupoval. Podlahou k nám pronikala zezdola hudba a závěrečné číslo jsme slyšeli o půlnoci. Otec se měl z práce vrátit už před několika hodinami.
Matka mě požádala, abych s ní zůstal vzhůru. Byla osamělá. Hráli jsme žolíky a kapela pod námi vyhrávala Brazil, páry tančily opojené pitím a cigaretovým kouřem dlouho do noci.

Konečně přišel. Rozzlobeně vyskočila. ‚Kde jsi byl?‘ zaječela. Už v šesti letech jsem chápal, že se zlobí. Pracoval s polonahými ženami a přišel domů pozdě. Nebylo nesmyslné ho z něčeho podezřívat.
Řekla mu, že ví, že s někým spí. Popřel to. ‚Ale ano!‘ zaječela. Znovu to popřel, tentokrát s netrpělivostí.
‚Ty hajzle!‘ vykřikla. Popadla porcovací nůž a vrhla se po něm, snažila se ho zasáhnout do obličeje. Tohle už nesmyslné bylo.
Chytil ji za zápěstí. ‚Co to s tebou je?‘
Rvali se o nůž a já je prosil, aby přestali. Když ji donutil nůž pustit, popadl jsem ho a zabodnul špičkou do stolu, aby ho nemohla zase použít.

Za pár týdnů jsme všichni tři seděli u malého stolku v malé kuchyňce a jedli. 
Hrál jsem si s příbory na stříbrném tácu. Našel jsem porcovací nůž s ohnutou špičkou a zadíval se na matku:  ‚Pamatuješ, jak jsem ho zapíchl do stolu?‘
‚Kdy?‘
‚Když jsi chtěla probodnout tátu.‘
Usmála se.  ‚Ale prosím tě. Tohle jsem nikdy neudělala. Tatínka miluju. To sis vymyslel.‘ Zasmála se, ale byl to nucený smích. Podíval jsem se na otce, který se odvrátil, ale mlčel.
Věděl jsem, co jsem viděl, ale neměl jsem o tom mluvit. Nechápal jsem proč. Nechápal jsem ještě, jak tyhle věci fungují.
Postupem času jsem se naučil, že se u nás o věcech nemluví. (...)

Jednou z věcí, o kterých se u nás nikdy nemluvilo, byla duševní nemoc. Ta slova mezi otcem a mnou nikdy nezazněla. To se prostě u nás doma nedělalo. V tu dobu byla duševní onemocnění spíš prokletí než nemoc, takže pro rodinu by bylo ostudou existenci něčeho takového přiznat. Tak nějak by to diskreditovalo rodiče, bratrance a sestřenice, všechny nám blízké. Zkrátka jsme o tom nemluvili.

O kolik by bylo snazší, kdybychom s otcem čelili její nemoci společně, kdybychom si svěřovali postřehy, vymýšleli vhodné strategie. Místo toho jsme hráli každý sám za sebe. A u mě se střídalo přesvědčení, že její chování je jeho nebo moje chyba. Jakmile jsem zjistil, že existuje hřích, a přišla na mě puberta, kdy jsem objevil hřích, který se mi opravdu hodně zamlouval, začal jsem se přesvědčovat, že její destruktivní epizody způsobovaly moje hříchy. Jako by se všechno shodovalo. Nebylo to tak úplně nelogické, protože obojí se odehrávalo denně. Byl jsem přesvědčený, že držím v rukou kouzelnickou hůlku, kterou poškozuji celou naší domácnost.“

Příběh výstižně dokládá, co vše nás může lámat. Zdaleka to není jen duševní nemoc. Láme nás i to, když se o něčem nemluví, když něčemu nerozumíme, nebo když na něco zůstaneme sami…

Výchozí bod

Psychiatr Sir Michael Rutter patří mezi objevitele resilience, vývojové psychopatology, kteří resilienci poznávali celý život. V roce 2010 odpovídal v rozhovoru i na otázku: „Je nějaký pacient, který pro vás vyčnívá, který měl větší vliv?“

„Jedním z nich je dospělý pacient, kterého jsem viděl po pokusu o sebevraždu ve vězení. Měl hroznou výchovu a poprvé se dostal před soud jako nezvladatelný pětiletý chlapec. Prošel různými ústavy a jako mladík skončil s poměrně závažným obviněním.

Po propuštění se seznámil s mladou ženou z úplně jiného prostředí. Následovalo úplné zanechání trestné činnosti, produktivní život, zaměstnání a svatba. Pokus o sebevraždu přišel, když jeho žena zemřela při porodu a on se zhroutil a v návalu hněvu začal zapalovat budovy.

Vyvolalo to ve mně otázku – uzdravil se, nebo ne? Odpověď, na kterou jsem přišel, byla: ano, zotavil se (před smrtí manželky); změnilo ho to úplně – ne.
Pokud přemýšlím o resilienci, tak na mě tento případ rozhodně zapůsobil, přiměl mě k zamyšlení, že se musíme oprostit od uvažování o resilienci v absolutních termínech, ve smyslu úplného obratu. Může k němu dojít, ale je to poměrně neobvyklé.“

Vývojoví psychopatologové soustředili svou pozornost na období dětství. Na pojmenování toho, co potřebujeme, abychom byli chráněni, na pojmenování toho, co nám škodí. V dětství totiž často vzniká náš výchozí bod – místo, ze kterého vycházíme a do kterého máme tendenci se při otřesech vracet. Je důležité ho znát. Pak se nám snáze proměňuje.  

Válečné otřesy

Projevy posttraumatické stresové poruchy (PTSD) popisoval už Sigmund Freud u části vojáků v první světové válce. Do klasifikace duševních nemocí se dostala díky americkým psychiatrům, kteří zkoumali změnu psychiky vojáků ve válce v Koreji a ve Vietnamu. Dnes už víme, že podobné otřesy nezpůsobují pouze války.

PTSD se objevuje u části lidí (rozptyl bývá mezi 20 - 40 %), kteří zažili traumatizující událost. Také už víme, že nerozhoduje to, nakolik byla daná událost zátěžová. Rozhoduje především to, jakou kapacitu ji zvládnout jsme v dané chvíli měli a jak jsme ji dokázali včlenit do svého života.

Přiblížím ji opět příběhem, tentokrát od Daniela Siegela z knihy Mindsight.

„Byl jsem s Brucem, čekali jsme na potyčku s nepřítelem. Byl jsem vděčný, že ve mně vidí přítele a ne nepřítele. Díky zelené a hnědé barvě nanesené na tváři vypadal spíš jako čtyřleté dítě při hře než jako čtyřiatřicetiletý veterán. Hrůza v jeho očích a síla v jeho dvousetkilové, metr osmdesát vysoké postavě činily naši situaci až příliš reálnou. 

Bruce byl jedním z mnoha mužů, kteří se vrátili z Vietnamu poznamenaní zevnitř. Naše cesty se sešly pod postelí v losangeleské nemocnici pro veterány Brentwood, kde byl hospitalizován kvůli PTSD, posttraumatické stresové poruše, stavu, který dostal toto jméno teprve před několika lety. Byl jsem nový psychiatrický stážista a Bruce byl jedním z mých prvních pacientů. 

Nic mě nepřipravilo na okamžik, kdy mě popadl za kotníky, vtáhl mě do své ‚jeskyně‘, vrazil mi do ruky násadu od koštěte a zařval: ‚Jestli si pro nás přijdou, zastřel je!‘ Nebylo pochyb, že propadl něčemu ve své představivosti. Tohle však nebyla hra čtyřletého dítěte; připadalo mi, jako by to byla nějaká zdivočelá vzpomínka, nějaký kus jeho minulosti, který byl v jeho mysli zcela živý a přítomný a děsil ho. A teď děsil i mě.“

Stresová reakce

Pět stavů aktivace stresové reakce a to, jak ovlivňuje naše fungování, popisuje Bruce Perry. Pokud si uvědomujeme, kde na škále se zrovna pohybujeme, můžeme volit strategii, která nám pomůže vrátit se tam, kde je nám dobře.

Ve stavu klidu se cítíme v bezpečí, naše tělesné potřeby jsou naplněny. Nejsme vystaveni intenzivním smyslovým podnětům. Díváme se do budoucnosti, k dispozici máme abstraktní uvažování, řízení je v rukou mozkové kůry (neokortexu a kortexu).

Ve stavu bdělosti se nacházíme většinu času. Stále dobře ovládáme impulzy, můžeme plánovat, dobře chápeme důsledky svých činů. Jsme vystaveni řadě podnětů. Naše potřeby nemusí být plně uspokojeny. Prožíváme různé emoce. Čas vnímáme ve dnech a hodinách. Máme k dispozici konkrétní kognitivní styl, řízení je v rukou kortexu a limbického systému.

Ve stavu znepokojení je systém reakce na stres silněji aktivován. Může být vyvolán pocitem ohrožení, silnými emocemi či situacemi, kdy na nás působí příliš podnětů. Soustředíme se hlavně na současnost, citlivěji vnímáme reakce druhých. Čas vnímáme v hodinách a minutách. Reagujeme emočně, řízení je v rukou limbického systému a mozečku. Míváme tendenci vyjadřovat odpor, nebo naopak vyhovět, abychom měli klid. 

Ve stavu strachu je naším cílem se ochránit a přežít – utéct, bojovat, strnout, vyhovět. Schopnost naší sebekontroly a sebereflexe je omezena. Cítíme strach, zahlcení, nedůvěru k ostatním. Prožíváme velmi silné emoce, nebo se od nich naopak odpojujeme. Čas vnímáme v minutách a vteřinách. Řízení je v rukou mozečku a mozkového kmene. Chováme se vzpurně, nebo se přepínáme do disociace, odpojujeme se od vnějšího dění.

Zděšení je neintenzivnější stav. Jediným úkolem mozku je zajistit přežití, na okolí tak reagujeme reflexy. Čas přestáváme vnímat. Řízení je v rukou mozkového kmene a autonomního nervového systému. Chováme se agresivně, nebo upadáme do mdlob.

Co nás láme

Je toho tolik. Lámat nás mohou přírodní události i druzí lidé. Může nás lámat, když zůstáváme na vše dlouho sami. To, co v dětství, dospívání i dospělosti řada lidí stále blahořečí, nás často v pozdějším věku začíná dohánět zdravotně.

Láme nás i to, když čelíme každodenní nepřízni a ústrkům. Třeba kvůli barvě pleti, nebo kvůli tomu, jakého jsme pohlaví. Tenhle rozměr míváme tendenci přehlížet, tak si ho dovolím připomenout ukázkou z knihy Jiřího Klečky Papírové domky: 

„Anninu pozornost upoutaly tři sotva desetileté dívky, které procházely parkem. Jejich tváře byly k nerozeznání jedna od druhé, drobné pihovaté nosíky a dlouhé pletené copy. Na zádech nesly růžové batohy a dvě z nich na sobě měly šaty s disneyovským potiskem. Zastavily a dívaly se na ni. (…) Dívky se usmály, ale Anně to připadalo falešné. Spíš jakoby se ušklíbaly. (…)

Sledovala, jak jedna z dívek (na hlavě měla kšiltovku, z níž myška Minnie vesele mávala kolemjdoucím) vstoupila na dětské hřiště a stoupla si k Vašíkovi. Zalilo ji horko, chtěla se postavit, ale nohy ji odmítly poslechnout. Dívka se zasmála písklavým smíchem a srazila Vašíka k zemi. Další dvě dívky se k ní přidaly, pak se všechny otočily k Anně. Zmizely jim obličeje, namísto nich na ni hleděly tři prázdné masky. Anna zalapala po dechu a rozhlédla se po pomoci. Starší pár se zvedl z lavičky a odcházel rychle pryč, aniž se ohlédl. Ale museli to vidět, tím si byla jistá. právě proto odcházejí, pomyslela si. (…)

‚Černá svině,‘ zachrčela dívka nad Vašíkem, roztáhla svou tvář do nepřirozeného šklebu a plivla. Chuchvalec slin přistál v chlapcově obličeji. Anna se konečně postavila. (…)
‚No sláva!‘ zakřičela dívka v kšiltovce. ‚Jsi nejen černá, ale i mrzák! Vezmi si tu malou černou špínu a táhni!‘
Hrozbu doprovodil pištivý smích, který slyšela pouze jednou, ale velmi dobře jej poznávala. Patřil stínu, který seděl na kapotě auta před hořícími těly jejich rodičů. Zamrazilo ji v kostech.

Vašík na ni zavolal, čímž přetrhl změť chaotických myšlenek a upřel její pozornost k jedinému cíli: ochránit ho. Vyrazila směrem k nim. Dívka v kšiltovce začala utíkat pryč, ostatní se k ní přidaly. Znovu ten pištivý smích. Doběhla k Vašíkovi a otřela mu z tváře plivanec. Uvědomila si, že se jí třesou ruce. Vašík k ní zvedl uslzené oči, z nosu mu vytékal sopel.

‚Vraťte se!‘ zakřičela směrem k dívkám, jež utíkaly dál, aniž by se ohlédly. Okolní lavičky byly prázdné, jenom o kus dál je znepokojeně pozorovalo pár zvědavých přihlížejících. Tušila, co vidí. A nenáviděla je za to. Nenáviděla. Nutili ji k tomu, aby si zoufale přála vrátit se do bezpečí domu, který nebyl jejím domovem, ale nabízel stěny, mezi které se mohli skrýt. Zvedla Vašíka ze země a oprášila mu bundu, zatímco vzlykal a popotahoval. ‚Bude to v pořádku, mistře,‘ uklidňovala ho. Ale v uších jí dozníval pištivý smích a ona věděla, že v pořádku není vůbec nic.“ 

Láme nás, když si v sobě držíme tajemství. Často se pojí s hanbou, vede nás k tomu, že uvěříme tomu, že nejsme dobří lidé, že si nezasloužíme nic dobrého. Jak můžeme zacházet s příběhy o situacích, na které nejsme hrdí, jsem načrtla na svém příběhu. Události, které nám ublížily, v nás mohou vytvářet prázdná místa, které máme tendenci vyplňovat, často například závislostmi. 

Jak přetvořit bolest?

Ptá se Susan Cain ve své knize Bittersweet. Když Japonci pozorují opadávající sakury, prožívají mono no aware, vytoužený stav jemného smutku vyvolaný patosem věcí a prožíváním pomíjivosti. Staří Řekové popisovali pothos – touhu po něčem úžasném, co nemůžeme mít. Po dobrém a krásném, co nám uvěznění v hmotě nedovolí prožívat. Touhu po nedosažitelném. Ztělesňovaly ji i květiny, které kladli na hroby zemřelých.  

Španělé mají duende – touhu, horoucí střed flamenca a dalších uměleckých forem, ztvárňující rozjitřené srdce. Portugalci popisují saudade – sladce pronikavou nostalgii po něčem hluboce ceněném a dávno minulém. V hinduismu je viraha – bolest z odloučení, ze které pramení veškerá poezie a hudba. 

Leonard Cohen vzpomínal na básníka Garcíu Lorcu. Naučil ho, že je jen bolavým stvořením uprostřed bolavého vesmíru a že ta bolest je v pořádku. Díky ní může obejmout Slunce i Měsíc. Nick Cave říká, že se jeho umělecký život soustředí kolem touhy či potřeby vyjádřit pocity ztráty a stesku, které mu hvízdají v kostech a hučejí v krvi.

Bolest a stesk k životu patří a vždy patřily. Umění nám umožňuje podívat se bolesti do očí a proměnit ji v něco většího. Pokud nás navštíví bolest, přivítejme ji jako pozvání k tvorbě.

„Nejsladší v celém mém životě byla touha – dostat se na Horu, najít místo, odkud pochází všechna ta krása – mou zemi, místo, kde jsem se měl narodit.“

C. S. Lewis

V roce 1927 napsal Romain Rolland dopis Sigmundu Freudovi. Popisoval v něm stav, který přirovnával k prožitku oceánu – pocit věčnosti, pocit sjednocení s vnějším světem. Freud mu odpověděl, že se podle všeho jedná o projev neurózy.

O téměř století později by mu vědci Haidt a Yaden odpověděli, že se jedná o pravý opak – že podobné prožitky jsou spojené s vyšší sebeúctou, prosociálním chováním, se smyslem života, že slouží jako prevence deprese a jsou zdrojem psychického zdraví. Jedná se o jedny z nejpozitivnějších a nejsmysluplnějších životních okamžiků. 

Podobné zážitky si nás často nacházejí v období životních předělů. Příběhy ztrát a odloučení jsou nedílnou součástí příběhů o našich úspěších. Právě z hořkosladké povahy našeho života se vynořují nejvyšší stavy – úcta a radost, zázrak a láska, smysl a tvořivost. Prožíváme je díky tomu, že život není dokonalý.

Čas spojovat

Místo oddělování přichází čas spojovat. Přiznat si, že svět je hořkosladký. Esencí hořkosladkosti či sladkobolnosti je totiž poznání, že světlo a tma, zrození a smrt, štěstí a smutek jsou navždy spojeny. Jak přizvat hořkosladké do života, načrtává Susan Cain.

Přijmout, že ztráty utvářejí naši psychiku: vytvářejí vzorce pro naše interakce. Pokud jim neporozumíme, budeme jim znovu a znovu čelit.
Hýčkat si svá citlivá místa, která ztráty stvořily. Věnovat jim pozornost, péči a čas. Neutíkat před nimi a od nich.
Uvěřit, že láska je tu vždy. Jen mění svou podobu. Naším úkolem je znovu ji nalézat. 

Jak zacházet se svými zlomy?

Přidám pár tipů, které se mi osvědčují u sebe i u mých klientů.

Mluvit o nich v bezpečném prostředí

Za své zlomy se často stydíme. Stud nám přináší zprávu o našem chování. Prožíváme ho v těle, kde vede ke stažení a zamrznutí. Zvyšuje hladinu stresu a adrenalinu. Ukazuje nám, že děláme něco, co je pro ostatní nepřijatelné. Pomáhá nám přežít v rodině i v širším společenství. Vede nás k přehodnocení chování. Pokud se z něj však stane stud toxický nebo hlubinný (core shame), hanba, začneme chybu vztahovat ke své osobnosti, zpochybňovat vlastní hodnotu.

„Zabarví vše, co říkáme a děláme, zahlcujícím pocitem omylu, neschopnosti a bezcennosti. Leží v základu mnoha obtížných emocí, jako jsou pocity bezvýznamnosti, neviditelnosti, přebytečnosti, nepochopení, nedůležitosti a opuštěnosti. Dává o sobě vědět prostřednictvím přesvědčení, že bychom měli raději zůstat potichu, k ničemu nepřispívat a ušetřit ostatní své přítomnosti.“

Toko-pa Turner: Přináležení

Co si tedy se studem počít? Naučit se ho rozeznávat, dovolit si jej prožít a učit se ho opouštět. Nenechat se jím uřknout. Zaměřit se na to, co mohu ve svém chování proměnit, nevnímat ho jako zprávu o vlastní (ne)hodnotě.

„Protilátkou na stud je samozřejmě riskovat a ukázat se v co největší plnosti. Disciplína potřebná ke zpracování studu spočívá v návyku odhalovat sebe sama. Vynést na světlo světa plnou záři své duše, navzdory strachu ze selhání. Troufnout si odkrýt své tajné dary. Ukázat svůj strach důvěryhodným lidem, aby mohl být utišen. Vztáhnout ruce, i když byste raději utekli. Požádat o pomoc, když se cítíte opuštěně.“ 

Toko-pa Turner: Přináležení

Dopřát si čas

Netlačit na sebe. Posečkat. Abychom mohli dát smysl tomu, co se v nás odehrává, potřebujeme odpočívat a dopřát si čas. Smutek a truchlení zpravidla trvají déle, než by si kdokoli přál. Cítíme se křehcí a potřebujeme (se) podpořit. Je to tak v pořádku. 

Zaměřit se na to, na čem záleží

Smutek a zoufalství stojí na začátku každé výrazné proměny. Opakují nám otázku: „Co teď děláš se svým životem?“ Vrací nás ke smyslu. Nabízí příležitost změnit směr, chvíli pádlovat proti proudu, než se dostaneme na místo, kde máme být. Místo, na kterém trpíme, je to stejné místo, na kterém nám záleží.

„Ve své bolesti najdeš své hodnoty a ve svých hodnotách najdeš svou bolest.“

Steven Hayes

Odpustit si

Nabízet si útěchu, netrestat se. Bolest a omyly jsou nedílnou součástí našich životů.

S láskou opatrovat místo, které se léčí

Připustit si, že každé zlomené místo zůstává citlivé. Vztahovat se k němu s něhou. Opatrovat ho a střežit.

Co dělám

aneb kde a nad čím se můžeme potkat

✍️ píšu – teď většinou do šuplíku, ale polepším se a budu sdílet jako teď.

🤝 učím – provázím kurzem 💧Pramen. Tentokrát v Praze a osobně. Začínáme už 17. března. Pokud se chcete přidat, je ideální čas.

🎯 konzultuju – s radostí podporuji při tvoření (se) – naslouchám, ptám se, fandím, na vyžádání i rozumuju, vyživuji odvahu tvořit a svým hlasem měnit svět.

☕ popíjím kávu a hledím do zeleně, mrknout na mě můžete třeba v mamacoffee na Jiřáku.

Příběhy o zvládání těžkostí si lidé vyprávějí od nepaměti. Pohádky popisují zápolení, proměnu i vytrvalost tváří v tvář nesnázím. Jejich hrdinové překonávají na cestě za šťastným koncem nesčetně nástrah i sami sebe. Nakonec uspějí – díky své snaze, rozvaze, leckdy i díky zásahu magické síly.

Druhá světová válka přenesla pozornost celého světa k situaci dětí, které zažily bombardování, hladovění, vysídlení či genocidu. Řada z nich přitom prospívala lépe než dospělí. Příběhy o tom, jak se vyrovnáváme s nepřízní, se staly předmětem vědeckého zkoumání ve snaze porozumět příčinám duševních nemocí a poruch chování.

A jak to celé začalo? Vyhodnocováním rizik. Míra rizikovosti se začala posuzovat v Anglii devatenáctého století při pojišťování lodí. Loď, která měla věčně opilého kapitána, nespokojenou posádku a do které zatékalo, měla nejdražší pojištění. Stejný koncept byl záhy přenesen do oblasti veřejného zdraví k popisu rizik prostředí. Začalo se mluvit i o rizikových dětech (angl. high risk children).

Pokud bylo dítě vystaveno rizikovým faktorům, předpokládalo se, že v životě neuspěje. Toto tvrzení zpochybnili vývojoví psychiatři a psychopatologové. Emmy Werner sledovala déle než padesát let děti na Havaji. Norman Garmezy se zaměřil na potomky matek s psychiatrickou diagnózou. Michael Rutter zkoumal děti vystavené dlouhodobému stresu a děti z rumunských sirotčinců. V českém prostředí se tématu věnovali zejména Zdeněk Matějček a Zdeněk Dytrych. Nezávisle na sobě popsali, že řada dětí vystavených mnoha rizikovým faktorům prospívala.  

Děti, které (nejen) přežily

Chlapec, který přežil. Harry Potter. Jeho příběh v krásné literatuře málokdo dosud nečetl, nebo aspoň neviděl. Ve vědecké literatuře najdeme zdokumentovanou celou řadu příběhů dětí, které nejen přežily, ale v dospělosti i prospívaly. Pojďme si jich pár připomenout.

Na první pohled vypadal havajský ostrov Kauai v roce 1955 jako idylické místo pro život s nedotčenými plážemi, horami a deštným pralesem. Pro přistěhovalce z jihovýchodní Asie idylický zdaleka nebyl. Přijeli sem pracovat na cukrových a ananasových plantážích. Byli vykořenění, neměli dostatečné vzdělání a pracovali na špatně placených pozicích. Žili v bídě a potýkali se se závislostí na alkoholu a s duševními nemocemi. Do těchto rodin se tehdy narodilo každé třetí dítě, mezi nimi i Michael a Mary.

Michael se narodil předčasně, první tři týdny svého života strávil v nemocnici, oddělený od své náctileté matky. Jeho otec byl v armádě a vrátil se až o dva roky později. Během následujících osmi let k Michaelovi přibyli tři mladší sourozenci, jeho rodiče se rozvedli, matka z ostrova odešla a zpřetrhala veškeré rodinné vazby.

Mary se narodila do bídy jako dcera nevzdělaného zemědělce a matky s duševní nemocí. Mezi pátým a desátým rokem opakovaně zažívala psychické i fyzické zneužívání. Její matka byla několikrát hospitalizována na psychiatrii. V osmnácti letech přesto oba prospívali, byli úspěšní ve škole, populární mezi vrstevníky a věřili v dobrou budoucnost.

O téměř třicet let později na druhé straně Ameriky vyrůstali Ross a Judy. Rossův otec měl problémy s alkoholem, jeho matka s duševní nemocí. Když byli oba rodiče doma, neustále se hádali. Verbální agrese pravidelně přerůstala ve fyzickou – někdy po sobě házeli nábytkem, jindy nádobím nebo noži. Některé hádky probíhaly venku před očima sousedů. Ross plakal a prosil rodiče, ať přestanou. Zkoušel se mezi ně postavit a oddělit je. Zatahoval záclony, aby dění doma skryl před zraky sousedů. Schovával křehké a ostré předměty. Postupně se začal zavírat do svého pokoje a psal zde dobrodružné příběhy.

Judy žila se svým otcem a dvěma sestrami. Její matka se potýkala s bipolární poruchou a s utajovanou drogovou závislostí. Obývala horní patro domu a nikoho k sobě nepouštěla. Po rozvodu rodičů žila Judy se svým otcem, nevlastní matkou a nevlastními sourozenci. Nevlastní bratr ji několikrát pohlavně zneužil. Když jí bylo dvanáct, zemřel při autohavárii. Mezi šestým a osmým rokem navštěvovala čtyři různé školy a pětkrát se stěhovala. Její život byl plný zmatku, úzkosti, vzteku a frustrace. V 15 letech se odstěhovala k matce, o kterou se musela starat. Několikrát volala záchranku, když ji našla ležet v bezvědomí na podlaze. Judy byla zpočátku velmi uzavřená, ve dvanácti letech si našla několik přátel, začala se dívat na život jako na příležitost a začala vynikat téměř ve všem, do čeho se pustila.

Oba v dětství našli způsob, jak se odpoutat od okolního dění. Získali pocit nezávislosti a toužili uspět. V dospělosti prospívali. Ross se stal spisovatelem na volné noze a učitelem na univerzitě. Judy studovala v doktorském programu a koordinovala podpůrný program pro školy. Oba měli stabilní rodinné zázemí a dlouhodobé vztahy. Jejich přátelé je vnímali jako oblíbené, inteligentní a nápomocné. Neprožívali bezmoc, věřili, že jsou aktéry svého života. Oba si vybrali profese, ve kterých mohli pomáhat druhým. Přesto si řadu let kladli otázku, jak je možné, že se jim daří.

Po revolučním roce 1989 obletěly svět fotografie dětí z rumunských sirotčinců. V nevyhovujících podmínkách jich zde žilo okolo 170 tisíc. Byly podvyživené a zanedbané. Většinu dne seděly nebo ležely v postýlkách, jediným rozptýlením jim bylo pohupování těla. Na jednu pečovatelku připadalo okolo 20 dětí.

V takovém sirotčinci strávil první dva roky svého života i Mitch. Osvojili si jej věřící rodiče z Kanady, kteří měli vlastní 3 děti a dalších 8 adoptovaných. Při osvojení uměl používat pouhých 5 slov. V průběhu dětství se potýkal s impulzivitou a s problémy se soustředěním. Přesto v 16 letech prospíval, vynikal ve sportech a v hudbě. Připravoval se na studium medicíny, přivydělával si jako plavčík na blízké univerzitě a aktivně se zapojoval do dění ve farnosti.

Za jakou cenu? Otázka, kterou je třeba dodávat a na kterou je třeba myslet. Máme touhu věřit, že co tě nezabije, to tě posílí. Je však fér dodat, že to něco stojí. Jedinci, kteří prožijí významnou nepřízeň, si odnáší určitou jizvu nebo trvalý následek.

U sledovaných obyvatel Havaje, kteří prospívali, se ve středním věku objevilo více zdravotních problémů než u jejich vrstevníků. Nejčastěji se pojily s bolestmi zad a nadváhou a byly spojovány s dlouhodobým působením stresu. Překonání těžkostí nás může stát obrovské úsilí a může způsobovat další stres. Promění nás, zanechá na nás svůj otisk, neznemožní nám však prožívat naplněný život.

Jak takovým dětem říkat?

Otázka, kterou si dříve nebo později položí každý, který něco nového objeví a začne popisovat. Děti s podobnými příběhy byly nejdříve označované jako nezranitelné (angl. invulnerable). Překonaly překážky v podobě chudoby, špatného zdraví i zanedbávání. Vyrovnaly se s aktuálními těžkostmi a měly dostatek sil otevřít se životním dobrodružstvím a novým zážitkům.

Britský psychoanalytik Elwyn James Anthony je popisoval pomocí metafory ocelové panenky.

Garmezy je charakterizoval jako děti odolávající stresu (angl. stress-resistant children). Werner mluvila o tom, že se ohnou, ale nezlomí (These people may bend but don’t break). V názvu své knihy z roku 1982 (angl. Vulnerable But Invincible: A Study of Resilient Children and Youth) je označila jako resilientní. Nepříznivé události je nezničily, naopak je posílily, vybavily je soucitem a zájmem o druhé.

Co je resilience?

Význam slova resilience odkazuje na možnost odrážet se, odskakovat (lat. resilio, resiliere). V přírodních vědách označuje schopnost tělesa pružně se deformovat, vrátit se do svého původního tvaru poté, co bylo taženo, rozpínáno, stlačeno, nebo ohnuto. Jeho kapacitu pojmout energii při deformaci a po uvolnění tlaku obnovit energii původní.

Do věd o člověku pojem přenesla Emmy Werner v roce 1982. Označovala tak děti, které úspěšně čelily nepřízni, které se ohnou, ale nezlomí. Ve vědách o člověku je pojem metaforou. Kromě současně přítomných kvalit pevnosti a pružnosti naznačuje i to, že existuje určitý bod, po kterém je návrat těžký, ne-li nemožný. Bod, kdy se zlomíme. Pro Emmy Werner představoval duševní nemoc či (sebe)destruktivní chování. 

Od roku 2005 každoročně narůstá počet studií, které pojem používají. Mezi lety 2004 a 2014 narostl počet vyhledávání pojmu resilience v prohlížeči Google o 124 %. Od začátku pandemie celosvětově o dalších 40 %. Svou definici má mimo jiné v ekologii, ekonomii, společenských vědách i v psychologii.

Analýzou 994 studií a více než 35 tisíc výskytů pojmu se podařilo objevit definici, která může tvořit most (angl. bridging) mezi jednotlivými disciplínami, a umožnit tak propojení vědy, praxe i politiky.

V oblasti duševního zdraví věnovali vymezení pojmu nejvíce úsilí výzkumníci, kteří se zaměřovali na vývoj dětí v rizikových podmínkách (tzv. vývojoví psychopatologové), a pozitivní psychologové. Ti první vymezují resilienci jako úspěšné zvládnutí situace, ve které jsme vystaveni výrazné nepřízni. Ti druzí jako schopnost vytrvat a přizpůsobit se, když věci nejdou tak, jak si přejeme, a jako klíč k životní spokojenosti. Oba směry se shodují, že se jedná o kapacitu, kterou lze rozvíjet.

Kapacita, kapacita, kapacita

Resilience byla nejdříve vnímána spíše jako charakteristika osobnosti (angl. resiliency). Jeanne a Jack Blockovi popsali ego-resiliency, kterou tvoří flexibilita fungování v proměňujících se podmínkách, odolnost charakteru a také to, nakolik je člověk zásobený zdroji, nakolik se mu daří aktivně se zapojovat do okolního dění a podávat vyrovnaný výkon v zátěžových situacích. Takto vymezená charakteristika nepředpokládá vystavení významné nepřízni.

Pokud na resilienci nazíráme jako na charakteristiku osobnosti, můžeme snadno dospět k názoru, že někteří jedinci překonání nepřízně nezvládnou, protože k tomu nejsou dostatečně vybaveni. Toto pojetí tak může vést k viktimizaci. Obětem nepřízně vyčítáme, že nejsou dostatečně schopné. Výzkumy existenci této osobnostní charakteristiky zatím nedoložily. I proto je vhodnější uvažovat o resilienci jako o kapacitě.

Proč nepoužívám pojem odolnost?

Často se můžete setkat s českým překladem ve tvaru odolnost či psychická odolnost. Chvíli jsem s ním sama experimentovala, nakonec jsem se rozhodla od něj upustit. Nesedí mi to, co si s pojmem odolnost spojujeme. Často si představujeme, jak něčemu (nejčastěji stresu) vzdorujeme, odoláváme. Pojí se s velkým vypětím. S vymezením se. Je to pevnost, ve které se snadno ztrácí pružnost.

Pojem resilience třeba ještě tolik neznáme, ale má potenciál obsáhnout obě kvality. Být pružná i pevná. Být v pohybu, v dialogu. Být hledáním toho, kde je nám dobře právě tady a teď, aniž bychom ztratili to, kým jsme. Zatímco odolnost pro nás často představuje nějaký výsledek, po kterém toužíme, resilience je mnohem víc pohybem, životní silou, cestou či procesem, způsobem, jak toho dosahujeme.

Jak jsem se k resilienci dostala?

Objevila jsem ji, když jsem pracovala s dospívajícími. Nechce se mi k nim přidávat přídavné jméno, tak nedodám znevýhodněnými, ohroženými, rizikovými, ani traumatizovanými. Místo toho si vzpomenu na to, že občas svolali hromadnou bitku, nosili různé nestřelné zbraně, občas něco rozbili či podpálili, měli potíže se zákonem, užívali návykové látky a především věřili, že je nic dobrého nečeká. Trvalo, než si mě k sobě pustili.

Po dvou až třech letech to však zpravidla přišlo. A já pod tou drsnou maskou začala často vidět strach. O tom, jak ho prožívají, jsem psala bakalářku. Používala jsem v ní metodu koláč strachu – nakresli kruh, vybav si své strachy, rozděl kruh jako koláč, napiš do něj čeho se bojíš a znázorni, jak je daný strach velký.

Pořád myslím na možnou cestu dospíváním, která vzešla, když jsem vše poskládala. Dospívající, se kterými jsem pracovala, se na prahu dospělosti nejčastěji báli budoucnosti, že na všechno zůstanou sami a že to nezvládnou. Jejich strach byl tak silný, až je paralyzoval. Svíralo je přesvědčení, že nic nemá cenu. Útěchu pak nejčastěji hledali v návykových látkách. Hledala jsem, co by mohlo přispět. Strategie zvládání zátěžových situací mi přišly příliš pasivní. Objevila jsem resilienci.

Je to už třináct let. A tolik přečtených knih, že se k tomu dobrovolně nepřiznám. Nechci se vychloubat a především nechci prozradit, kolik jsem do nich investovala. Většina je naštěstí úspěšně schovaná ve čtečce, takže jsou téměř neviditelné.

Za tu dobu jsem zjistila, že se každý dívá na resilienci svou optikou. Pro někoho je to zastávka na cestě k jinému pojmu, pro jiného se jasně pojí s nějakou oblastí, ať už jsou to emoce, nastavení mysli či schopnost navazovat vztahy. Výrazně nás ovlivňuje také to, s kým se setkáváme, na kom resilienci poznáváme. Jinak píší ti, kteří pracují se zranitelnými cílovými skupinami, jinak ti, kteří mluví k manažerům. 

Co resilience znamená pro mě?

Ráda integruju, a tak jsem si postupně začala skládat vlastní model. Dostatečně otevřený, abych do něj zvládla zapracovávat nové poznatky, dostatečně rámující, abych se o něj mohla opřít. Líbí se mi vymezení, že nám umožňuje reagovat na to, co se děje okolo nás, a přitom neztratit sebe. Ohnout se, ale nezlomit.

Nedílnou součástí vědeckého poznávání je pojmenovávání a popisování. Nerada však z resilience dělám něco nedostupného. Můžeme ji pozorovat všude kolem nás. Vidíme, jak se ve větru stébla sklání ze strany na stranu, aniž by ztratila svou podstatu a své kořeny. Vidíme, jak se rostliny otáčí za sluncem. Jak se pes chvíli sluní, a pak si přejde do stínu. Jak se děti oklepou poté, co se něčeho leknou.

Resilience pro mě představuje základní životní pohyb či sílu. Když ji chci přiblížit, přirovnávám ji ke studně či studánce. Není jedním stavem, je kapacitou. Neustále se proměňuje. Chvíli je v ní více vody a chvíli méně. Je neustálým dialogem mezi uvnitř a vně.

Co tvoří resilienci?

Názorů i teorií je celá řada, každá akcentuje a vyzdvihuje různý rozměr. Na úrovni jedince jsem si vytvořila pojetí vnitřních hlasů, které odpovídají na základní definici, že člověk je bio-psycho-sociálně-spirituální bytost. Přibližuji je právě na studně či pumpě. 

Když zahlédneme někde pumpu, první, co vidíme, je, jakou má barvu, tvar, jestli je oprýskaná, či čerstvě natřená. Když potkáme druhého člověka, všímáme si, jak vypadá, co má na sobě, jaký drží postoj. Naše tělo neustále komunikuje k nám i o nás.

Když se zadíváme na vodní hladinu, jsou věci, které jsou očividné, i ty, které jen tušíme a jsou hluboko ukryté. Podobně funguje i naše mysl. Jsou myšlenky, které jsou snadno zachytitelné a dostupné, a i takové, které jsou tak hluboko, že se nám je jen stěží daří zachytit a leckdy o nich ani nevíme. Právě ty na nás zpravidla mívají velký vliv. Stejně jako kvalitu vody ve studně výrazně ovlivňuje to, co leží u dna. 

Co se stane, když začneme pumpovat? Někdy voda teče a jindy ne. Někdy je rezavá, jindy průzračná. Pumpuje i naše srdce. Projevuje se to ve vztazích. Jeho tep se proměňuje podle toho, co je zrovna v našich silách, i podle toho, jaké vztahy spolu máme. Někdy dáváme, jindy bereme, někdy se otevíráme, jindy stahujeme. 

A pak je tu to, co studnu obklopuje. Je to rozkvetlá zahrada, nebo vyprahlá poušť? Tady tvoří naše duše. Zde se odráží, co světu přinášíme. Zde si klademe otázku: proč jsem tu a čím mohu přispět? Zde tvoříme. 

Podobný model můžeme snadno přenést i na větší celky.

Jak můžeme resilienci vyživit?

Život je proměnlivý i pomíjivý, jsou v něm krásné i bolestivé okamžiky. Doplňují se. Potřebují se. Patří k němu pohyb i ukotvení. Objevování místa, na kterém nám je dobře tady a teď a na kterém můžeme být sami sebou. Resilience nám v tom může být cennou oporou.

Čtení a filosofování o ní zpravidla změnu nepřinese. Pomáhá ji si ji prožít a osahat, zabydlet se s ní a v ní. Naučit se ji poznávat a vyživovat přímo v sobě. Tak, jak to prospívá právě nám. Můžete zkusit sáhnout po některé z knih plné aktivit, mně se osvědčuje si jich pár vybrat a plně se do nich ponořit. Osahat si je. Zažít si je.  

Líbila by se vám taková úvodní kapitola knihy? Napište mi prosím svůj názor. Je pro mě neskutečně cenný.

Mám pravidlo, které většinu času velmi dobře slouží. Držet se dál od témat, která se mě příliš dotýkají, nebo jsou příliš žitá. Občas přijde čas porušit i vlastní pravidla. Přechází mi z toho mráz po zádech a chvěje se mi celé tělo. Vím, že jsem na hranici. Abych ji překročila, potřebuju dost odvahy a dost dobrý důvod. Uvidíme, jestli je mám.

Když porušíš pravidla, dej si bezpečností kotvu. Cenná strategie, kterou jsem si během let osvojila. Mojí kotvou se stává záměr: Text píšu pro sebe, abych zachytila své zkušenosti. Nechci nikoho vést ke stejným přesvědčením. Ať si každý čtenář vezme to, co potřebuje. Ať každý čtenář s klidným srdcem nesouhlasí se vším, co s ním nesouzní. Vše je v pořádku.

Na začátku byl příběh

Starý jako lidstvo samo. Ve vyprávění se však sluší začít u sebe. Vyrůstala jsem jako cíťa (HSP) v 80. letech. Přijít v roce 1991 jako kreativní dítě do první třídy bylo velkou zkouškou odvahy. Napsala jsem letos v březnu na svůj web ke kurzu resilience s názvem Pramen. Pár nevinných vět, které mi stále svírají srdce.

Věřím totiž, že sem přicházíme ve chvíli, kdy máme přijít. Že jsme sem byli poslaní. Na začátku vůbec netušíme proč a připadá nám, že sem nepatříme. Stýská se nám po jiném místě. Celý život se na něj mlhavě rozpomínáme. Celý život po něm teskníme.

„Nejsladší v celém mém životě byla touha – dostat se na Horu, najít místo, odkud pochází všechna ta krása – mou zemi, místo, kde jsem se měl narodit.“

C. S. Lewis

Pokud zůstaneme pravdiví k sobě a pokud máme štěstí na lidi kolem, začneme v průběhu života odhalovat, jaký díl skládačky máme poskládat. Když tato svá pnutí následujeme, neztratíme sebe. Každý z nás občas uhne, klíčové je se vracet. Stále. Následovat tlukot srdce, volání duše, svrbění prstů. V důvěře vykračovat do neznáma, skákat do prázdna. Nepřestat věřit.

Uf, to byla odbočka, skoro pod čarou. Zpátky k toku příběhu. Měla jsem štěstí. Narodila jsem se prakticky na vesnici, daleko od ruchu města. Za plotem byla divočina. Sousedka měla vlastní záchrannou stanici pro zvířata, ráda jsem si s ní povídala, byla moudrá. Obklopena láskou rodiny jsem se od rána do noci proháněla špinavá někde venku. Pozorovala jsem a objevovala.

Postupně jsem se učila vypořádávat se i s institucemi, které jsem začala navštěvovat. Ve školce jsem se s kluky prala o omezený počet koleček k první stavebnici LEGO. Začala jsem malovat a záhy objevila perspektivu. Po příliš brzké a příliš přehnané chvále jsem na malování raději rezignovala. Proháněla jsem se pak po zahradě, mávala culíky a vykřikovala, že jsem ve skutečnosti pejsek a culíky jsou moje uši.

V první třídě jsem se naučila vyrušovat, aby si mě paní učitelka všimla a začala mě vyvolávat. Nenapadlo mě, že to povede i k jízlivým poznámkám na můj účet. Když před celou třídou vyprávěla, že mě vezme a zasadí mě do lesa, děti se smály a já se učila skrytě plakat. Trpět tajně. Hlavně aby to nikoho nerušilo a nikdo neměl potřebu to komentovat.

Když si zlomila nohu, zažila jsem záblesk naděje. Náhradní učitelka, která si k nám odskočila z důchodu, si mě oblíbila. Prý jsem jí připomínala hlavní postavu ze seriálu Návrat do ráje. Dovolila mi zazpívat před třídou písničku, která se mě dotýkala a jejíž slova jsem zapomněla. Na místě jsem si je pohotově vymyslela. Nedovolila spolužákům smát se mi nahlas. Vysmívali se mi jen pohledem. Stačilo to. Něco uvnitř se posunulo. Svět už neměl být stejný. Zrodila se básnířka.

A pak se na řadu let zase schovala. Z různých důvodů nebýval vždy prostor veřejně básnit. Občas jsem si vzpomínala na to, jak mi babička četla Malého prince a jak moc se mě to dotýkalo. Neměla jsem však čas se zastavit. Začala mi růst prsa a kluci měli potřebu to komentovat. Schovala jsem se pod vytahaná trička a stala se talentovanou fotbalovou brankářkou. Na řeči o mé postavě nebyl čas.

Na konci šesté nebo sedmé třídy nám na škole v přírodě učitelka přečetla kousek Hobita. Hádanky ve tmě. Něco se pohnulo. Řekla jsem tátovi, že nutně potřebuju Hobita a Pána prstenů. Beze slova mi je koupil. A já celé léto lelkovala a objevovala. Odhalila jsem ztracený domov. Už jsem se ho nevzdala.

Říše divů

Objevila jsem ji. Zjevil se přede mnou svět imaginace. Domlouváme se v něm řečí tvorby. Hrajeme na paletě umění. Zanecháváme si vzkazy napříč generacemi. Prostor a čas zde ztrácí význam, prolínají se, potkávají se, ohýbají se. Co je neviditelné, je rázem jasně viditelné. Šeptá tu hlas: Patříš. Nejsi sám. Tvoř.

„Celý svůj život jsem si byl vědom existence jiných časů a míst. Uvědomoval jsem si, že ve mně přebývají další osoby, a věřte mi, mí budoucí čtenáři, u vás tomu nebylo jinak. Ohlédněte se nazpět a pocit uvědomění, o němž mluvím, se vám vybaví jako zkušenost z dětství. Tenkrát jste byli ještě nestálí a nezformovaní. Byli jste tvární; vaše duše se nacházela ve stavu neustálého proudění, vědomí a totožnost v procesu utváření – ano, utváření a zapomínání.

Spoustu jste toho zapomněli, milí čtenáři, a přesto vám při čtení těchto řádků na mysli matně vytanou rozmlžené průhledy do jiných časů a míst, kam nahlížely vaše dětské oči. Ty vidiny vám dnes připadají jako sny. Ale pokud by to skutečně byly sny, které se vám zdály v dětství, odkud se vzala jejich podstata? Naše sny jsou groteskně spředeny z věcí, které známe. Obsah našich nejhlubších snů se rovná obsahu našich zkušeností.

Jako malí jste snili o tom, že padáte ze závratných výšek, snili jste, že plachtíte vzduchem jako létavá stvoření, soužili vás hemžící se pavouci a plazivé, slizké mnohonožky, slyšeli jste jiné hlasy, vídali jiné tváře, které byly děsivě povědomé, a dívali jste se na východy a západy slunce, které, jak nyní při pohledu zpátky moc dobře víte, jsou jiné než ty, jež jste vídali dřív.“

Jack London: Tulák po hvězdách (první vydání je datováno 1915)

Ve světě imaginace nikdo z nás seslaných není sám. Naopak se to v něm námi hemží. Tuláci po hvězdách, Kloboučníci a Alenky v říši divů, elfové i hraničáři, kouzelníci i čarodějky. Vzájemně se držíme. Pomáháme si rozpomínat. Přetváříme bolest v krásu. Znovu a znovu. Dokud nás prsty svrbí, dokud srdce tepe a duše volá.

Neustálý dialog

Máme dar. Vnímat. Ducha doby, ducha místa, vše živé. Svět na nás a s námi neustále mluví. Neustále objevujeme nová a nová propojení. Neustále si v hlavě modelujeme tvary. Víme, že Krásnější svět je možný, naše srdce to ví, a přesto máme radost, že ta kniha vyšla. Bytostně toužíme někam patřit, a tak knize Přináležení odpustíme i ten neumný český překlad názvu Belonging.

Když se chceme vrátit domů, na místo, které na tomto světě není, zadíváme se na větve stromů, na krásný obraz, nebo si poslechneme smutnou píseň. Každý z nás v průběhu života piluje své vlastní cesty. Hledá si je. Tvoří. Víme, že jsme objevitelé, průkopníci, průzkumníci. Nikdo jiný nás dokonale nenavede. Jsme si tak podobní a přece je každý z nás tak jiný.

Každý z nás má před sebou jinou mapu. Proto je tak důležité vzájemně si střežit kompas. Držet při sobě. Na světě je nás spíš míň než víc. Jsou chvíle, kdy nás bytí neskutečně těší, a stejně či dokonce více chvil, kdy nás neskutečně bolí. Většina z nás zná někoho, kdo pod tíhou bolesti odpověděl na hamletovskou otázku volbou nebýt.

Neseme jejich svědectví. Věříme, že, když neodpovíme sami, něco, co nás přesahuje, odpoví jednou za nás. Výstižněji. Pravdivěji. S pointou, které sami nerozumíme a rozumět ani nepotřebujeme, stačí věřit.

Už jste viděli film Oppenheimer? Nebojte, děj nevyzradím. Prozradím, jak si poradil s vysvětlením pojmu kvantové mechaniky: Tahle sklenice, tenhle nápoj, tenhle pult, naše těla, to všechno. Je to především prázdný prostor. Seskupení malých energetických vln, které jsou na sebe vázány. Přitažlivými silami dostatečně silnými na to, aby nás přesvědčily, že hmota je pevná. Aby zabránily průchodu mého těla tvým. A aby podtrhl sílu svého sdělení, položí svou dlaň na její. Bez toho se většina námluv neobejde. Aspoň ve filmech. Podobné poselství ostatně nese i video neurovědkyně Jill Bolte Taylor.

Škola čar a kouzel

Moje generace vyrostla ještě na jednom příběhu. Díky Harry Potterovi začala řada mých vrstevníků číst a horlivě čekat na vydání dalšího dílu. V souboji dobra a zla mnohé odhalil, důležité však nedořekl. A tak tu máme ještě Fantastická zvířata. Leccos jim odpustíme. Hraje v nich přeci Eddie Redmayne a je v nich kufr plný nevídaných zvířat. Dobrá záminka prozkoumat, co se stane s někým, kdo neměl vhodné podmínky svůj dar rozvíjet. Voldermorta jsme si prvně příliš ztotožnili se zlem, Tomem Raddlem jsme začali příliš záhy opovrhovat.

„Ve většině kultur jsou lidé jako Tish brzy rozeznáváni, vyčleněni jako šamani, léčitelé, básníci a duchovní. Jsou považováni za výstřední, ale pro přežití skupiny rozhodující. Slyší, co ostatní neslyší, vidí, co ostatní nevidí, a cítí, co ostatní necítí. Kultura závisí na citlivosti několika málo lidí, protože nic nelze vyléčit, pokud to není nejdřív rozeznáno.“

Glennon Doyle: Untamed

Citát, který jsem už do svého psaní vložila, řadu mých přátel dojímal. Odvolávali se na něj a hledali v něm útěchu. Doufám, že jim teď nezlomím srdce. Nedělám si moc iluzí. Věřím, že kultury, které tyto jedince v raném věku vydělují, tak činí především pro své vlastní přežití. Pokud citlivého jedince včas nezkalibrujete, nikdy nevíte, co nakonec vytvoří. Vzpomenete si na německého chlapce, který chtěl kdysi studovat umění? Svět na něj bohužel jen tak nezapomene.

Nepřekážet životu

Proto je tak klíčová otázka: Who Watches the Watchmen? Kdo střeží strážce? Proto potřebujeme držet při sobě. Neustále si nastavovat zrcadlo. Kalibrovat se. Nepřestávat být v dialogu. Se sebou, s druhými, se světem. Potřebujeme s velkou přesností rozlišovat, co je a co není naše, co životu překáží a co ho nechává plynout.

Dorian Gray i Voldemort odštěpili kousky sebe, zpronevěřili se svému poslání, překáželi životu. Místo skládání obrazu, který může být, ničili to, co už je. Důsledky takového jednání bývají kruté. Bohužel pro všechny. Opravdu mohou vést tam, kam naznačují poslední minuty Oppenheimera. Když to dovolíme. Když dopustíme, aby světem dále hýbaly moc, sláva a peníze. Dokud světem nezačnou znovu hýbat lidé.

„Když to dvanácté Dařbujánče okřtili, povídal Smrťák při rozloučení:
‚Poslouchej, Kubo, já jsem chudý jako kostelní myš. Kromě té kosy, co visí na zápraží, nemám ničehož nic. Já tomu vašemu děťátku nemohu dát nic do peřinky. Ale abys měl na mě památku, Kubo, dej se na doktořinu!‘

‚Na doktořinu?‘ usmál se Kuba trpce, ‚vždyť neumím ani pořádně psát!‘
Ale Smrťák ho začal chlácholit:
‚Na takovou doktořinu, jaké já tě naučím, to potřebovat nebudeš.‘

Přitáhl si Kubu až k sobě, a potichounku mu zašeptal do ucha, ať se vždycky ve světnici, kde leží nemocný, dobře rozhlídne. Bude-li on, Smrťák, stát nemocnému v nohách postele, může se Kuba směle pustit do léčení, nejpozději do tří dnů se ten člověk určitě uzdraví.

Bude-li však Smrťák v hlavách postele, ať se Kuba vůbec nenamáhá, takovému člověku už není pomoci. Dořekl, obrátil se, a byl tentam, jako když se do země propadne.“

Jan Drda: Dařbuján a Pandrhola

Neviditelný plášť

Nepřišli jsme, aby nás druzí měli rádi. Nepřišli jsme ani pro moc, ani pro slávu, ani pro peníze. Přišli jsme sehrát svou dějinnou úlohu. Nemusíme ji znát, stačí jí věřit. Střežíme hranice. Právě na hranicích se totiž svět chvěje a zároveň je tam neskutečně pevný. Právě tam sídlí kouzla i neviditelné, které máme dar vidět. Každý trochu jinak. Každý v zájmu toho, proč přišel.

Dobrovolně nesáhneme po bezové hůlce. Víme, že zbytečně pokouší a mnohdy korumpuje. Potřebujeme mít dost dobrý důvod ji pro ochranu toho, co nás přesahuje, použít. Nesáhneme ani po kameni vzkříšení. Víme, že co jednou odešlo, se už nikdy stejné nevrátí. Volíme neviditelný plášť. Dává nám prostor spočinout, přemýšlet a zvážit další kroky. Chrání nás, protože pro nikoho z nás není bezpečné být vidět.

A přece přichází čas ten plášť odložit. A světu se ukázat. To, že si dobrovolně nevolíme být vidět, neznamená, že tu nejsme. Cítím, že nás svět volá, že nás potřebuje. A tak tu budu i bez pláště. Byli jsme tu totiž vždycky.

Přeci jen na konec jednu prosbu, budoucí čtenáři, mám: než si půjdeš pro nálepku či diagnózu, než zaměříš svou pozornost na to, co je s tebou špatně a začneš opravovat to, co rozbité není…

Polož si prosím otázku: Co když se jen začínám rozpomínat? A sleduj tlukot srdce, svrbění prstů a volání duše. Pokud se ozvou, můžeš taky skočit do neznáma. Třeba tak, že vložíš svůj e-mail na místo, kde zatím nic není, ale do příštího pátku vše podstatné bude. Tvořím, tedy jsem. Creació.

Nad čím si dásním

aneb co u mě vyvolalo úsměv plný dásní

👩‍👧 Moje máma. Vzala si naše dva potomky na celý víkend k sobě. Rozmazlovala je. S mužem jsme si díky tomu rozpomněli, jak skvělí jsme, když zrovna celý den nestřežíme to, aby se naše děti dožily dospělosti, aniž by příliš utrpěly ony, nebo svět, který je obklopuje. Mohla jsem vám psát v tichu a bez vyrušování. K nezaplacení!

🎥 Zajděte si na Oppenheimera. S mužem jsme to udělali, a to jsme naposled společně šli na Trainspotting 2 (radši si neověřujte rok; já tehdy tajně doufala spíš v Lalaland; nelitovala jsem, uctili jsme vlastní dospívání a dali mu stárnoucí dvojtečku). S dcerou jsem zašla dokonce i na Barbie. Plakala jsem u obou filmů. Asi stárnu.

🎶 Music & Lyrics… je tentokrát ovlivněné rodinným cestováním. Tuhle píseň totiž umí krásně zpívat můj muž. Moje ocenění chtěl spláchnout tím, že nemá dokonalou intonaci. Ujistila jsem ho, že má nádhernou barvu hlasu, a navrhla mu, ať ocenění příště místo rozporování třeba s úsměvem promlčí.
„Bittersweet, I want you / Oh, how I wanted you / And I need you / How I needed you / Oh, break this bittersweet spell on me / Lost in the arms of destiny / Break this bittersweet spell on me / Lost in the arms of destiny“

Co jsem psala

aneb co zaujalo na síti, kde trénuju

✌️Už mě nebaví jen přihlížet. Přichází čas spojit síly. Svět nás potřebuje. Těším se z toho, co právě vzniká. Nežene nás touha po slávě, moci ani penězích. Žene nás touha dělat radost sobě, druhým a lokalitám, kde působíme. Zanechat naději těm, kdo přijdou po nás.

🤫 Proč koučuju? Líbí se mi definice, že ke koučovi si chodí lidé, kteří už víceméně tuší, co potřebují. Překročili práh „můj život je utrpení a já nevím, co s ním“. Většinou se tím hledáním cesty dost prosmějeme. A taky můžu klienty obejmout. Občas je totiž nejléčivější ticho a dotyk

💚 Hypotéza: Jedním z klíčových problémů pojmu udržitelnost je to, že nevyjadřuje něco, po čem by člověk dobrovolně toužil. Chce někdo z vás být titánem, který na svých bedrech nese tíhu světa? Já ne.

👨 Táta umřel před pěti lety. Jeho příběh víceméně nevyprávím, není můj. Není naší úlohou přepisovat příběhy svých rodičů, ani přejímat jejich břímě. Pouto s nimi si můžeme uchovat, i když propustíme bolest, která nás spojuje. A tak se to učím den za dnem. Déle než pět let.

Co dělám

aneb kde a nad čím se můžeme potkat

✍️ píšu – kdykoli si můžete projít moji 💦 Studánku. Učí ladit se na jednotlivé vnitřní hlasy. Začněte, kdy chcete. Společně zážitek můžeme shrnout na závěrečné bezplatné konzultaci. Nechci za ni peníze, ať slouží. 🙏

🤝 učím – jak vyživovat resilienci, umění ohnout se, ale nezlomit. Dvakrát ročně provázím kurzem 💧Pramen. Prý nabízí nespočet záchytných bodů, ke kterým se můžete vracet, kdybyste se začali ztrácet. Podzimní fandění a podporu zahajuju 25. září.

❤️ koučuju – vyživuju odvahu tvořit a svým hlasem měnit svět. S radostí střežím, ať se ke světu vztahujete ve své síle a radosti, ne v zajetí zranění a bolesti.

💪 dělám dobro ve Spořce – vyprávíme o tom textem i mluvou. Pro hybatele místy, kde působí, otevíráme program Silnější hybatelé, vrací naději, že na světě nejste sami.

☕ vysedávám v kavárně, nejčastěji mě potkáte v mamacoffee na Jiřáku. Taky si občas zajdu do žižkovské Pracovny, kde v období prázdných dutin nahrávám podcast. Můžeme si dát kafe spolu.

Líbí se vám moje psaní?

aneb co teď

Můžete mi dát srdíčko. Můžete mě přeposlat dál. Nejradši si čtu, co mi odpovídáte.

Nemám ráda drama. A dlouhé odmlčení zkrátka drama vyvolává. Napíšeš ještě něco? občas se někdo stydlivě zeptá. Většinou si jen povzdychnu a odpovím: Ano a už teď se na to těším jak malá. Má pnutí psát bývají spolehlivě silná.

Ne každý se však zeptá. Ne každý mě však zná. Psaní je pro mě způsob zachytávání reality. Obvykle po něm lze sáhnout, když mezi prsty začnu rozeznávat vlákna toho, co má vzniknout.

Dobře tak vím, že ve skutečnosti chci psát jiný text a že ho dřív nebo později stejně napíšu. Až mě pustí. Dnes chci především dát vědět. Neprodlužovat zbytečné mlčení. Shrnout pár motivů. Dát vědět, čím žiju, když zrovna nepíšu. A taky se omluvit. Vám i svému tělu.

Mé tělo je klec a mysl drží klíč

Vždy, když muž pouštěl tuhle poměrně dlouhou skladbu ze svého playlistu, zdvihala jsem obočí. My mind holds the key. Má mysl drží klíč. Tomu se mi věřit nechtělo. Denně potkávám klienty, kterým hlava rozhodně nepomáhá. Mysl je však širší pojem, tak jsem ji pro tentokrát vzala na milost.

Zjistila jsem, že mé tělo je projekčním plátnem mé duše. Obvykle se zanese něčím, co si musím vyřešit hluboko uvnitř. Tak si vysvětluju šest týdnů s plnými dutinami. Bylo potřeba odněkud odejít a já lpěla na tom, že zůstanu, i když mi to ubližovalo.

Když jsem odešla, začaly se dutiny rázem čistit, vál jimi svěží vzduch. Měl to být cenný konec eskapády. Zábavná historka k vyprávění. Další důkaz toho, že už nejsem ochotná uřezávat kousky sebe, abych někam zapadla. Nestačí mi, že je něco hezké. Potřebuju, aby to bylo živé. Aby to tepalo.

A pak jsem si skřípla žebro. Mechanicky. Kupodivu se mi to povedlo celkem snadno. Stačilo sedět ve stejném autě jako náš spící syn. Auto se dalo do pohybu. Synem napřed do silnice. Kdybych byla prozřetelná a udělala si řidičák, věděla bych, že se ručka zatahuje tak, že se nemačká ten čudlík. Já ho mačkala. Dlouhé tři minuty. Naštěstí vše dopadlo dobře. Až na to žebro…

To dokáže bolet překvapivě dlouho. Druhý den jsem si chvíli myslela, že mám infarkt. Pak mě uklidnilo, že mě svírá bolest na pravé straně. Klid byl dočasný. Z plánované procházky mě kamarád vezl bledou domů. Říkala jsem, že asi nějaká rýmička. Neměla jsem teplotu, a přesto jsem zvládla propotit všechna svá merino trička. (A že jich mám…) Taky jsem zvládla doprovodit dceru na tábor a odnést jí pěšky na nádraží batoh. Pak už jsem dva dny nevstala.

Panikařit jsem začala druhou červencovou neděli. Podezírala jsem pravou plíci. Blekotala jsem něco o tom, že v ní mám kostku ledu. To vyvolalo klíčový dotaz: Co žebra? Čtvrté žebro vpravo. Tělo si myslí, že koupilo čistý průstřel a chystá se zemřít. Já ho v dobré víře hnala po všech čertech. Jednou mě ten dědičný přebytek vůle doprovodí na hranu hrobu. Třeba ho stihnu rozpustit o kousek dřív. Doufám.

Během července jsem se dokonale naučila neobývat tělo. Nesestupovat níž než po vrchní hranu prsou. Mělo to pár vedlejších efektů: třeba narážení do věcí, nebo rozlévání sklenic. Jinak mi to přišlo v pohodě. Pak si mě má terapeutka Jitka konečně vzala do parády. Hodina masáže. Obě obočí zdvihlá. Kupodivu neocenila moji superschopnost, že mysl drží klíč.

A tak jsem minulý pátek podlehla laskavému naléhání svého muže: dokud se do toho těla nevrátíš, tak se neuzdravíš. Rozprostřela jsem péči o děti, a odhodila povinnosti. Spala jsem, plakala bolestí a zase spala. Včera jsem se po měsíci poprvé mohla víceméně bezbolestně nadechnout.

Postupně se zabydluju a tělo ještě mockrát opečuju. Pořád k němu bývám neuctivá. I když vím, že skutečný klíč drží ono. Až se rozhodne, že nebude, moje mysl mu to nerozmluví. Omlouvám se. V rámci své zásady, že každou bolest lze přetvořit, jsem si na LinkedIn, kde trénuju psaní i v bolestech, odložila tuhle glosu:

🧠 & ❤️ Zatímco lidé, kteří primárně dělají, počítají, kolik procent hlavy a srdce do čeho vkládají...

🙌 & 🪄 ...my, kteří primárně jsme, si každé ráno klademe otázku, zda se vrátíme do těla, nebo už se odebereme do říše divů. O naší klíčové otázce napsal hru i Shakespeare.

☠️ Tak se to víceméně snažíme uhrát déle než Hamlet a Ofélie. Za oba nás srdce bolí. Až jednou přijde náš čas, stejně ten odchod bude epický. Tak proč ho urychlovat...

🍷 Bez srdce do ničeho nejdeme a naše hlava umí nacházet cesty. Procenta počítáme třeba u piva nebo vína. Tam je dobré je znát. Minimálně odhadneme, jak moc nás ta hlava bude druhý den bolet...

Dizertace na jednom obrázku

Kdysi jsem uměla jezdit na PhD Existenci, jednou se to snad zas naučím. Byl to pro mě posvátný prostor, užívala jsem si ho s úžasem. Hluboce mě inspirovalo, když má akademická ikona sdílela, že svůj největší přínos spojuje s letáčkem, který připravila pro rodiče dětí před nástupem do školky.

Svoji víceméně úspěšnou akademickou dráhu, kterou jsem hrdě formálně nedokončila, jsem se rozhodla po jejím vzoru uzavřít dizertací na jednom obrázku. Vložím ho sem i s krátkým popisem, ať si nevyčítám, že mé dnešní psaní nemá žádnou hodnotu.

Tohle je můj aktuální objev. Takový ten kousek skládačky. Dlouho jsem ho držela v ruce, pozorovala, a pak se rozhodla, že by mohl patřit sem.

💥 STRES. Každodenní trénink. Něco nás vyruší a my na to zareagujeme. Buď jsme díky tomu (dočasně) silnější, nebo slabší. Pořád dokola. 50x za den. Pokaždé to může dopadnout jinak. Čím líp trénujete a čím lepší podporu máte, tím líp tuhle hru ovládnete. Můžete ji kalibrovat donekonečna.

💣 OTŘES. Je jako dopad bomby. Vše, co jste znali, popadá. A vy to stavíte znova. Neskutečně to bolí. Pochybujete. Každý kousek života berete do rukou a prohlížíte si ho s otázkou, kam patří. Někdy se vám v ruce rozpadne na písek a letí pryč. Nový obraz často skládáme léta. Proto jsme to ve chvíli dopadu bomby „nemohli říct“. Neuměli jsme to, i když si společnost myslí, že jsme to „říct měli“. Stresový trénink trochu pomůže. Nikdo z nás však dopředu neví, jak to po dopadu bomby bude vypadat, jak se v této situaci zachová, jaký tvar poskládá. Fantazie na tohle téma patří do krásné literatury. Nepatří ji říkat lidem, na které bomba spadla. Tady se tvoří. Vše od sebe přes smysl události po smysl života. Tady vzniká umění. Po dopadu bomby nikdo z nás neodchází stejný. Jsme jiní a někdy neskutečně krásnější.

🐈 A. Vtip je v tom, že oba stavy jsou vždy přítomné současně. Jako život a smrt. Jako dobro a zlo. Jako světlo a tma. Jako svoboda a odpovědnost. Jako zranitelnost a odolnost. Stejně je vždy přítomné trauma a resilience. Odpojení od života a spojení se životem. Rozhoduje, co vyživujeme, co je v našich silách nechat růst.

🌅 Já vyživuju resilienci. Někdo mě sem s tímhle darem poslal. Není to sranda, je to služba. Hořkosladká. Je mi ctí 🙏

Zatímco jsi spala

Kolem slunovratu jsem se přeměnila v zlou saň. Měla jsem pnutí setnout hlavu jednomu Krasoňovi za druhým. Snad týden jsem si toto své pnutí nedokázala vysvětlit a zároveň jsem se nedokázala udržet. A pak…

I náš pohádkový svět duše má své nerovnováhy. Mě kolem slunovratu praštila do očí rozdílnost těchto dvou příběhů. Zatímco on spal, všichni o něj pečovali (a kamarád vykecal, že mu propíchl varle). Zatímco ona spala, někdo ji možná zneužil (a nikdo nám k tomu už víc neřekne).

A tak mě na chvíli Krasoň znepokojil víc, než by si zasloužil. Nikdo totiž s jistotou nevíme, jak tu Sněhurku nakonec probudil. Měla nám to říct? Nemohla. Je dobré s otázkou „Co se tehdy skutečně stalo a proč se o tom nemluví?“ žít. Nebo si třeba pustit film Mluv s ní a přemýšlet, nakolik je Benigno benigní. Sněhurka je jediná Disneyovka, na jejíž projekci se děti hromadně počůrávaly (údajně kvůli temnému lesu).

Až příště někdo bude zas vyprávět „Když si žena sundá džíny / sukni, tak“, doufám, že nás obočí najednou zvedne tolik, že se mluvčí omluví a zmlkne. V této rovině následuju vzoru svého školitele a jsem behavioristkou. Rezignuju na obsah v hlavě, klíčové je, jak se člověk zachová.

O spícího člověka (nejčastěji ženu) se pečuje, střeží se bezpečí. Bez ohledu na to, jak krásná a lákavá je. Máme dost strategií zvládání, kterými si můžeme v danou chvíli pomoci. Jeden krok vedle a ztratíme ji, vztah i sebe. Dost drahá cena.

Tak nějak jsem smutná – a pak i naštvaná – z toho, že musím i v jedenadvacátém století vysvětlovat, že kromě útoku a útěku existuje i strnutí. Že strnutí není souhlas. Žena umí mluvit, nestačí, že leží a hledí. Pokud s vámi žena nemluví, nesouhlasí. A ano, mluvit se dá i očima. A ne, spor se neodehrává o držení dveří.

Vtipněji vám to převypráví Martin Stránský. Na rozdíl ode mě nemá plné dutiny, má krásný hlas a strnutí říká lidsky bezvědomí:
„A když jsou lidé v bezvědomí, nedělejte jim čaj. Lidé v bezvědomí nechtějí pít čaj. Navíc ani nemohou odpovědět na otázku: Dáte si čaj? Protože jsou v bezvědomí. Jo, možná byli při vědomí, když jste jim nabízeli čaj. Ale než jste uvařili vodu, vylouhovali sáček a přidali mléko, upadli do bezvědomí. Tak odložte čaj a ujistěte se, že jsou v pořádku.“

A vztah ke Krasoňovi? Napravím si ho v seriálu Bylo nebylo. Dopadne to dobře:
(Krasoň skočil do cesty šípu, kterým chtěla Sněhurka zabít královnu. Teď mu šíp trčí z ramene.)
Krasoň: Miluju tě, Sněhurko.
Sněhurka: Ale já tě nemiluju. Ani si na tebe nepamatuju.
Krasoň: No, na tom mi nezáleží. Jediné, o co mi jde je, abys ty nezapomněla, kdo ve skutečnosti jsi. Raději bych zemřel, než bych dopustil, aby se tvoje srdce naplnilo temnotou.
Sněhurka: Ty bys pro mě opravdu zemřel?
Krasoň: Vypadá to, že to předstírám?

Prosím, nenechte srdce naplňovat temnotou. I tak se toho děje dost...

Nic se ti nevyrovná

V blízkém kruhu přátel oplakáváme Sinéad. Byla totiž hlasem, který otevřeně promlouval o bolesti. Který se nenechal umlčet. Pomáhala nám přežít těžká léta. Držela nás nad vodou. Teď poneseme její svědectví. Doufáme, že na to máme dost síly.

„Když jsem dospívala, někdo mi tuhle nahrávku nechal na posteli. Nikdy jsem nezjistila kdo. Nikdy předtím jsem o ní neslyšela a nikdy jsem nic podobného Sinéad neslyšela, ani neviděla. Otevřela mi oči. Díky ní jsem viděla svět jinak. Šla jsem na její první dublinský koncert po vydání. Úplně mě odrovnala. Její půvab, elegance, krása, síla, hlas. Její tutu a martensky. Ikona. Byl jsem unešená. Setkala jsem se s ní dvakrát a v obou případech ve mně zanechala hluboký otisk. Byla milá a laskavá. Svět ji potřeboval, ale nebyl připraven na její divoké hledání pravdy. Požehnej Sinéad. Doufám, že najde klid a její rodina prostor k truchlení.“

Nina Hynes

Vzpomínám, jak jsem mámě kdysi pouštěla z kazety v autě Nothing Compares 2 U. Ještě teď mám husí kůži. It will be so lonely without you here… Teď si s mužem v autě zpíváme písně na hraně sebevraždy, jak je onehdá glosoval. My hořcesladcí jsme zkrátka křehcí. Proto je tak důležité se vzájemně držet a nenechat se padnout.

Nad čím si dásním

aneb co u mě vyvolalo úsměv plný dásní

🚂 Jeďte k Marušce na Chalupu u Šrámků. Maruška je přesně ta vzácná bytost, která dokáže objevit poklady na pár kilometrech kolem místa, kde se narodila. Když mi vyprávěla příběh lip, pod kterými se zrovna houpaly naše děti, měla jsem slzy v očích. Bylo to první místo, odkud můj syn nechtěl jet domů a po kterém se stále ptá, kdy se vrátíme. Maruška píše i skvělá psaní o krajině kolem chalupy, vřele doporučuju.

📚 Knižní tip přidám na Daleko od hlučícího davu a tentokrát mě nenazlobí ani to, když si dáte film. Hraje v něm má (i Marcusova) milovaná Carey Mulligan a nádherná Anglie. Fázi It is my intention to astonish you all už mám snad za sebou, místo toho si řadu let plánuju užívat mlčenlivých objetí svého Gabriela, tedy Martina. It is still difficult for a woman to define her feelings in a language chiefly made by men to express theirs.

🎶 Music & Lyrics… jde za Brucem Springsteenem, který si jako citlivý kluk vysloužil celou podkapitolu v knize Sensitive.
„Children are asking if it's alright / Will you be in our arms tonight? / Morning is morning, the evening falls I got / Too much room in my bed, too many phone calls / How's everything, everything? / Everything, everything / But you're missing, you're missing / God's drifting in heaven, devil's in the mailbox / I got dust on my shoes, nothing but teardrops“

Tipy na příběhy

aneb jaká krátká psaní jsem potřebovala číst

🇷🇸 Srbové u nás rozhodně nepatří mezi oblíbený národ. Jejich davové protesty vnímám jako nadějné i dějinotvorné, i když o nich většina lidí u nás ani neví.

🌲 Etika? Za mě jedna z klíčových disciplín nové doby. Nad Lesem v domě jsem se drobně rozhořčila už posledně. Až utichne bouře, nejspíš taky utrousím glosu. Doporučuju text filosofa Tomáše Koblížka, z mého pohledu je brilantní.

👂 Dlouho jsem si myslela, že sluch není můj dominantní smysl. Odmítám třeba poslouchat podcasty, aneb věci, které mluví. Po přečtení tohoto rozhovoru si naopak myslím, že mám velmi citlivý sluch a ne každého s jeho náladou si chci pustit domů do obýváku. Ani klienty tam nevodím.

🫶 Jak se tělo a duše snoubí, vám dokážou (líp než herci) vysvětlit fyzioterapeuti.

Ivana mluví

aneb zkouším vdechnout život starším psaním

Když zrovna nemám plné dutiny 🙏

🎤 #3 Kdy se lámeme – Chvíle, kdy se lámeme, jsou důležité pro porozumění krajního pólu metafory ohnout se, ale nezlomit. Co nás láme? A jak můžeme zacházet se svými zlomy?

Co dělám

aneb kde a nad čím se můžeme potkat

✍️ píšu – kdykoli si můžete projít moji 💦 Studánku. Učí ladit se na jednotlivé vnitřní hlasy. Začnete, kdy chcete, společně zážitek shrneme na závěrečné konzultaci. Může pomáhat, nechci za ni peníze. Ať slouží…

🤝 učím – jak vyživovat resilienci, umění ohnout se, ale nezlomit. Dvakrát ročně provázím kurzem 💧Pramen. Prý je to to nejlepší co v poměru cena, výkon a hodnota nabízím. Už nacvičuju fandění do podzimního běhu.

🎯 koučuju – s radostí podporuji při tvoření (se) – naslouchám, ptám se, fandím, vyživuju odvahu tvořit a svým hlasem měnit svět. Střežím, že se ke světu vztahujete ve své síle a ne v zajetí svých zranění.

💪 dělám dobro ve Spořce – vyprávíme o tom textem i mluvou.

☕ vysedávám v kavárně, nejčastěji mě potkáte v mamacoffee na Jiřáku. Taky si občas sednu do žižkovské Pracovny, kde tvořím podcasty. Můžeme si napsat a dát si spolu filtr.

Líbí se vám moje psaní?

aneb co teď

Můžete mi dát srdíčko. Můžete mě přeposlat dál. Nejradši si čtu, co mi odpovídáte.

Ostatně, nebyla jsem schopná urvat ani tohle psaní. Poté, co jsem si zahostovala v březnových Newsletterech Martina Kavky, potřebovala jsem si dát chvíli odstup. Tolikrát jsem se usadila k filtru do kavárny a leštila patičku. A pak jsem se místo psaní těla textu dívala do zeleně. Šťastná a s lehce tupým výrazem ve tváři.

Hostování je pro mě zajímavá zkušenost. Najednou se někde zjevím, zasáhnu množství lidí a vůbec nevím, co to vyvolá, co se děje. Hezky to ilustruje i fakt, že reakce na náš rozhovor sbíral na rozdíl ode mě Martin. Já dostala několik upozornění, že v Newsletterech jsem. Učím se s takovými situacemi zacházet.

Především se však učím zacházet sama se sebou. Věděla jsem, že psaní vyšlu do světa až ve chvíli, kdy bude opět moje. Ne takové, jaké si myslím, že by mělo být. Tahle myšlenka se ostatně kolem mě stále dokola točí. Sleduj, z jakého místa tvoříš. To rozhoduje.

„Co je pozitivní a co negativní čin?
Nezáleží na tom, jak se čin jeví či zda je velký nebo malý.
Podstatný je dobrý či špatný záměr, ze kterého vychází.“

Patrul Rinpočhe: Slova mého dokonalého učitele

Umím na sebe dokonale vytvářet naprosto zbytečný vnitřní tlak. Vnitřně se zavázat k něčemu, co ode mě vlastně nikdo další ani neočekává. Učím se ten tlak rozeznávat. Rozpouštět. Odevzdávat. Někdy mi to jde líp a jindy hůř. Vím však, že z něj a v něm už nechci tvořit. Má psaní vyžadují volnost. Chci se jimi vyživovat. Nechci se jimi živit, nechci je svazovat.

Věděla jsem, že zvednu téma síly. Jsem už unavená tím, jak ji stále dokola popisujeme jako pól, protipól slabosti. Jako kýženou hodnotu, o kterou usilovat, nebo se o ni aspoň snažit. Bez ohledu na to, kolik energie nás to stojí.

Ideje metaxy a „jako by“ zpochybňují určitý způsob myšlení, do něhož jsme upadli spolu s dogmatickým křesťanstvím a moderním scientismem, způsob buď – anebo, úhel pohledu považovaný za přirozený a samozřejmý, že žijeme v rovině protikladů: den – noc, bílý – černý, jeden – mnoho, žena – muž, Bůh – svět, empirie – iluze, způsob nul a jedniček.

Metaxy a „jako by“ naopak poukazují na sféru, kde vše existuje paradoxním, nevylučujícím se způsobem, kde se obrysy světa vlní a stále zůstávají in statu nascendi, kde se může stát cokoli a protiklady se navzájem nevylučují, ale vytvářejí prototkáň skutečnosti, která se stává opravdovou teprve tehdy, když ji podrobíme pravidlům uvědomění a rozdílnosti.“

Olga Tokarczuková: Vnímavý vypravěč

O tom, že se krajní póly potřebují, mnohem více přemýšlím od přečtení knihy Susan Cain Bittersweet. Říkám si, že možná ani svět krajních pólů zcela neexistuje. Skutečnost se totiž odehrává někde mezi, obsahuje oba póly. Právě to je v pořádku. Právě to přináší hodnotu. A přitom většina z nás stále po jednom z oněch krajních pólů prahne.

Hořkosladké (v češtině snad sladkobolné?) spočívá v přijetí toho, že světlo a tma, narození a smrt, hořké a sladké jsou už navždy spojené. 

Soucit řadíme na pozitivní škálu lidských emocí, pramení přitom ve sdíleném utrpení. Je hořký a ústí v sladké. 

Naše smutky, pochyby i zranění jsou nedílnou součástí toho, kdo jsme, a často právě z nich pramení to nejlepší, co tvoříme.

poznámky inspirované knihou Susan Cain Bittersweet

Většinu svého skromného času na sociálních sítích trávím na LinkedInu. Tam se síla adoruje. Ti, kteří uspějí, jsou silní. Ti, kteří selžou, jsou slabí. O síle se píše jako o pohonu, na kterém je třeba frčet. Musíme na sobě pracovat.

Když nás síla opustí a šlehne to s námi, vytvoříme kolem toho další silácký příběh. Totální stopka. Kapačky. Vlastním úsilím jsme se postavili na nohy. Makali jsme na sobě. Přišlo k nám duševní probuzení. Objevili jsme novou formu adorované síly. Teď do ní chceme zasvětit druhé.

Nějak tyhle příběhy nedokážu docenit. Když je slyším, vzpomínám na odmítavou mysl, o které psal Daniel Siegel. Na příběhy, které se centrují kolem motivu Vystačím si, nikoho nepotřebuju. Fascinuje mě, že tomuhle příběhu stále utkvěle fandíme, ačkoli jeho prospěšnost vědecké poznatky vytrvale popírají.

Fascinuje mě, že ho adorujeme a že mu tleskáme. Ve mně se naopak zpravidla probouzí pnutí dotyčného obejmout a říct mu, že už nemusí. Nemusí být sám. Nemusí to urvat. Je nás tu víc. Když spadne, chytíme. Opřít se o sílu vztahů je stejně tak konejšivé jako odvážné.

Siegel si vznik odmítavého stavu mysli vysvětluje těžkými prožitky v dětství či v minulosti. Právě ty nás vedly k upřednostňování levé hemisféry. K tomu, abychom se začali starat sami o sebe a vzali život do vlastních rukou. Postřehy pravé hemisféry uzavíráme. Zaplavuje nás informacemi, se kterými si nevíme rady. Příklon k levé hemisféře nám umožňuje nepociťovat bolest a stesk po blízkých vztazích, které jsme nezažili.

Vytrvale tvrdíme, že nás minulé události neovlivnily. Jádro své identity tvoříme kolem autonomie. Na vztazích nezáleží. Naše minulost neovlivňuje naši přítomnost. Druhé nepotřebujeme, obejdeme se i bez nich. Rveme to sami. Protože to jinak neumíme. Bolí mě z toho u srdce.

Siláctví a touha po rekordech mě vedly k ponoření se do toho, jak o nich mluvíme. Posloužil mi k tomu článek Jana Lipolda. Uvádí ho slovy: „Zavřete na chvíli oči a zkuste si představit svět – bez rekordů. Bude existovat, jako existoval dřív a ještě dřív. Jenom nebude známé slovo ‚rekord‘. Ani rekordy samotné, ani rekordní cokoli, ani rekordmani v čemkoli. Podle mě by to nejen šlo, ale navíc by to bylo zdravé.“

„Z toho všeho vyplývá tlak, který rekordy vyvolávají. Úloha rekordů ve společnosti stoupá (na nový rekord). Je po nich sháňka, takže ustavičně (rekordním tempem) přibývají a přepisují se. Poselství věty ‚rekordy jsou tu od toho, aby se překonávaly‘ je ještě hlubší, než se obvykle soudí.“

Jan Lipold: Proč neexistuje světový rekord v nejpomalejším běhu na 100 metrů

Občas trháme rekordy v kuriózních oblastech. Třeba soupeříme, kolik kdo přečte knih. Jako by to mělo větší význam než to, co jsme si z nich odnesli a jak nás jejich čtení proměnilo. Svět rekordů nás vhání do trajektorie vzhůru – dále – více – rychleji. Zastavení či pohyb směrem dolů pak vnímáme jako selhání. Jako smutné rekordy.

Hřejivým balzámem se mi stala kniha Chvála pomalosti, kterou napsal dvacet let zpátky Carl Honoré. Píše v ní: „Když se každý rozhodne pro rychlost, přestane být rychlost výhodou a zbude pouze stupňující se tlak a ničivé závodění, kdo co zvládne rychleji bez ohledu na kvalitu.“

Trefně glosuje, že pomalost neznamená, že už navždy budeme vše dělat pomalu. Znamená, že se citlivě naučíme volit tempo tak, aby to odpovídalo tomu, co zrovna potřebujeme a co se od nás očekává. Sama si v pražském ruchu připadám často neadekvátně pomalá. Rozhodně mě to však už neruší. Často si to naopak užívám. Cenné otázky k držení si svého tempa klade Lucie Deptová.

„Existují lidé, kteří toho zdánlivě moc nedělají, ale jejichž přítomnost je rozhodující pro blaho světa. Kvalita jejich přítomnosti vytváří pozitivní prostředí pro ostatní. Jsou zde pro druhé, jsou k dispozici životu. Pro tyto lidi je nekonání konáním. Někdy možná i vycítíte touhu jen tak sedět a nic nedělat, ale když se tato příležitost naskytne, neumíte si ji užít.“

Carl Honoré: Chvála pomalosti

Nenáhodně se pomalostí vyznačují vysoce citliví lidé. O nich nedávno vydali knihu Sensitive Jenn Granneman a Andre Sólo. Představují v ní jednotlivé teorie citlivosti a přejí si pojem ukotvit. Nabízí zastřešující označení environmentální senzitivita. Teď ještě vychytat český překlad.

„Ať už ji nazýváte jakkoli, citlivost je definována jako schopnost vnímat, zpracovávat a hluboce reagovat na své okolí. Tato schopnost probíhá na dvou úrovních:
(1) vnímání informací ze smyslů
a (2) důkladné přemýšlení o těchto informacích nebo hledání mnoha souvislostí mezi nimi a dalšími vzpomínkami, znalostmi nebo myšlenkami.
Lidé, kteří jsou citliví, dělají více obojího. Přirozeně zachycují více informací ze svého okolí, hlouběji je zpracovávají a nakonec jsou jimi více formováni. Velká část tohoto hlubokého zpracování probíhá nevědomě a mnozí citliví lidé si ani neuvědomují, že to dělají. Tento proces se týká všeho, co citlivý člověk přijímá.“

Jenn Granneman, Andre Sólo: Sensitivity (s překladem pomohl Deepl)

Nenáhodně jsou právě citliví lidé vděčnými adresáty doporučení, ať se posilní. Jak autoři dodávají: „V mnoha kulturách společnost vyžaduje, abychom svou citlivost skrývali. Tomuto postoji říkáme mýtus tvrdosti. Mýtus tvrdosti nám říká: Citlivost je vada. Přežijí jen silní. Být emocionální je známkou slabosti. Empatie vede ke zneužívání. Čím více vydržíte, tím lépe. Je ostudné odpočívat nebo žádat o pomoc. V důsledku toho mnoho citlivých lidí svou citlivost bagatelizuje nebo popírá.“

Opět věříme tomu, že je správné být silný. Nezohledňujeme to, že právě pestrost nám umožňuje být silní společně. Právě to nám nabízí společenství. Když mluvím o komedii, druzí se zpravidla domnívají, že poukazuji na něco směšného. Já však mnohem víc myslím na Northropa Frye, který říká, že „komedie člověka začleňuje do společenství, na rozdíl od tragédie, která ho ze společenství vyčleňuje.“

Jaký je kořen slova komedie?

Kořen slova „komedie“ pochází z řeckého slova „komoidia“, které je složené ze slov „komos“ (což znamená oslava nebo průvod) a „oidē“ (což znamená píseň nebo zpěv). Doslovně tedy „komoidia“ znamená „zpěv oslavy“ nebo „zpěv průvodu“. V antickém Řecku se jednalo o druh divadla, který se zaměřoval na komické prvky a vyznačoval se vtipnými dialogy a situacemi.

Jaký je kořen slova komunita?

Slovo „komunita“ pochází z latinského slova „communitas“, což znamená „společenství“ nebo „sdílení“. Toto slovo je odvozeno z latinského slova „communis“, což znamená „společný“ nebo „sdílený“. V podstatě se jedná o skupinu lidí, kteří jsou spojeni společnými zájmy, hodnotami, kulturou, tradicemi nebo jinými aspekty svého života. Komunita může být definována geograficky, sociálně nebo kulturně a může mít různé formy, jako jsou například vesnice, město, etnická skupina, pracovní kolektiv, náboženská obec nebo jiné společenství lidí.

Co má společného komunita a komedie?

I když slova „komunita“ a „komedie“ mají různé kořeny a významy, oba termíny se vztahují k sociálním vztahům mezi lidmi. Komunita se týká skupiny lidí, kteří jsou spojeni společnými zájmy, kulturou, hodnotami atd. a tvoří určitý celek. Podobně komedie se týká vztahů mezi lidmi, konkrétně vztahů mezi postavami v humoristických situacích.

V obou případech jde o interakce mezi lidmi a o to, jak tyto interakce ovlivňují dynamiku skupiny. V komedii jsou tyto interakce záměrně vyvolávány za účelem vytvoření humoru, zatímco v komunitě jsou interakce nevědomky vytvářeny prostřednictvím společných aktivit a sociálních vazeb.

můj rozhovor s ChatGPT

Smích i pláč nám přinášejí uvolnění. Náš hlas i tělo se díky nim třesou. Setřásáme ze sebe něco silného, něco, co by při uvíznutí v těle mohlo být na jednoho moc. Ve skupinách se držíme. Dovolíme si být slabí, protože víme, že právě může být silný někdo jiný. Víme, že nás podrží.

Olga Tokarczuková píše: „Dnes podle všeho spočívá problém v tom, že ještě nemáme hotová vyprávění nejen pro budoucnost, ale ani pro konkrétní ‚teď‘, pro ultrarychlé proměny dnešního světa. Chybí nám jazyk, úhel pohledu, metafory, mýty a nové pohádky. Zato jsme svědky toho, jak se tato nekompatibilní, zrezivělá a anachronická stará vyprávění snažíme začlenit do vizí budoucnosti, protože se pravděpodobně domníváme, že lepší je staré něco než nové nic, nebo se takto snažíme vyrovnat s omezeností vlastních obzorů. Stručně řečeno, chybí nám nové způsoby vyprávění o světě.“

Zamotala mi hlavu, když psala, že nám schází vypravěč. Že se svět stává kakofonií já vyprávění, která se vzájemně ruší. Těžce v nich hledáme, čeho se chytit. Kdo však může vyprávět? Kdo má být oním novým vypravěčem? Věřím, že jím budou komunity.

„Na těchto stránkách nenajdete žádné příběhy o velkých vůdcích nebo bojovnících. The Connected Community je o místech a o společném úsilí lidí, kteří jim dodávají život a jsou jimi oživováni. Je o sousedech, kteří přebírají odpovědnost za své místní komunity, aby se jim a jejich blízkým žilo důstojně a aby i budoucí generace mohly očekávat totéž.“

Cormac Russell, John McKnight: The Connected Community

Zatím ještě žijeme v době, kdy o komunitách chceme vyprávět. Volíme tak jejich zástupce, mluvčího, který nám má přinést jejich příběh. Pojmenovat ho. Upozornit nás na to, co je podstatné. Začínám si všímat toho, že komunita nevypráví slovy. Pro mě je rozhodující to, jak se v ní cítím. Jak mi je poté, co se v ní zastavím. Dosednu.

PS: Tenhle text symbolicky vznikal na pozadí desetiletého výročí od chvíle, kdy jsem málem umřela. Tehdy jsem si ještě neuměla říkat o pomoc a zkusila jsem to urvat. Na památku mám kousek nad čelem plešku. Je cenným připomenutím toho, že už nemusím. Že tu jsem právě díky podpoře blízkých. Bez nich bych tu už nebyla.

Nad čím si dásním

aneb co u mě vyvolalo úsměv plný dásní

🍋 Ta chuť! To je nejčastější reakce po ochutnání ovoce z Výdejny chutí. Potvrzuju, že na podobnou chuť jen tak nenarazíte. Mezi výkřiky „tak chutná ovoce“ jsem si dlouho lámala hlavu, jak naložím s odebraným množstvím. Naštěstí jsem si poslechla rozhovor se zakladatelkou Vraťkou a už teď vím, že každý výdej je skvělou záminkou podělit se s blízkými. A tomu fandím!

🚂 Strávila jsem dva dny na Moravskoslezsku. Měla jsem tu čest posedět v srdci základní školy Labyrint v Háji ve Slezsku, podívat se, jak vypadají dva hektary a kde se rodí kytky z Kapradí, kromě nádherných broží a lahodných čajů jsem si dovezla radost na duši. Díky za objevení ostravského Pantu, za kafe s Martinem a Jarkou i za večerní exkurzi do Orlové a její nově otevřené kavárny, kterou proudil život.

📚 Knižní tip tentokrát přidám na Bolestnou laskavost. „Urgentní sháňka po balzamovačích v Aberfanu. Přivezte vybavení i rakve.“ Tak víceméně začíná příběh Williama Laveryho. Je o životních otřesech a o tom, jak se s nimi vypořádáváme. Slovy nakladatele: Najde mladý muž po bolestném setkání se smrtí sílu vrátit se k životu? 

🎶 Music & Lyrics… dovolím si vrátit se ke svému poslednímu psaní a doporučit skladbu How. Pro všechny, kdo hledají cestu k odpuštění, ať už sobě či druhým.
„And I have reckoned with what you've taken from me / And I killed that liar in my head /
I buried him beneath the maple tree / There's no joy in dancin' with the dead / But I'll forgive you now / Release you from all of the blame I know how / And I'll forgive you know / As if sayin' the words will help me know how“

Tipy na příběhy

aneb jaká krátká psaní jsem potřebovala číst

⚽ Skupinové sporty jsou na mě zpravidla příliš hlučné a moc mě do sebe emočně vtahují. Sleduji je tak zpovzdálí a nechávám si o nich vyprávět. Jejich kouzlo jsem začala objevovat díky knize How to be Sad. Věděli jste třeba, že na fotbale je pro muže úplně v pořádku plakat? Kolik takových míst jim dopřáváme? A tak se raduju, když čtu: „Všechny moje věci jsou cítit po šampaňském, pivu a trávníku. Směju se a brečím najednou. Tohle město a tenhle sport jsou jedny z nejromantičtějších věcí na světě.“

🔒 Uspět a neztratit přitom sebe. Otázka, která je zásadní pro byznys i pro resilienci. Těší mě číst si příběhy, které dokládají, že to jde. Vyvažují řadu příběhů o tom, jak se firma ve snaze posunout zbavila své esence a postupně vymizela. Tenhle článek o Pickey mi připomíná, proč mé 🌾Stéblo i placený obsah vzniká právě tam. Jsou zkrátka na dobré adrese.

🌲 Tenhle příběh mě naopak netěší, o to důležitější však je. Nebudu ztrácet energii dohady a spekulováním, zda Alena Mornštajnová četla, či nečetla. Je mi to víceméně jedno. Co mi však jedno není, je to, jakým způsobem píše o lidech, kteří si prožili traumatický zážitek. Za to zkrátka odpovídá. Psát o těžkých tématech nemá být fetiš, má to být příležitost ukázat na ně, aby se dále neděly, má to být příležitost nabídnout soucit a naději. Tak to dělá třeba Bruce Perry, který píše o reálných traumatech svých klientů. Pokud tento rozměr schází, je za mě zkrátka lepší nepsat. Občas mám i já silný názor.

😔 Často o sobě říkám, že jsem dost marná psycholožka, zůstává ve mně řádný kus sociální angažovanosti z oblasti sociální práce. Pokud mi určitá skupina klientů vypráví dokola podobné příběhy, věřím, že to méně vypovídá o nich a více o společenském problému, který je třeba nasvítit a řešit. Rozhovor se sociálním pracovníkem roku se nečetl snadno. Trefně však nastavuje zrcadlo společnosti. Díky.

Kde zacinkat

aneb kde utrácet smyslu-plně

🏫 Připravovat na život je klíčová úloha školy. Pokud v tom státní školy selhávají, je důležité nabízet alternativu. Má milovaná hybatelka Lu Váchová o to usiluje v krásné Telči. Je přesně v té fázi, kdy má tolik klacků pod nohama, že je občas náročné vidět horizont. Přesně v tuhle chvíli je klíčové dostat podporu. Nabídneme ji?

🎤 Kateřina Eva Lanči je živel. Vím to od chvíle, kdy jsme se snad sedm let zpátky střetly v jednom mastermindu. Je to zároveň neskutečně laskavá žena. To vím taky. Když jsem potřebovala v životě zastavit a znovu se nadechnout, poskytla mi útočiště ve své Stodole Drozdov. Teď vydává vlastní desku, Ptačí songy. Podpoříme ji?

🌿 Nad Kapradím jsem si zadásnila už u moravskoslezské zastávky. Teď nabídnu možnost pořídit si výtečný čaj, med, nebo brož. Když je zasypeme objednávkami, třeba je to popostrčí a pořídí si e-shop. Proč to udělat? Třeba proto, že mají dokonalé copy i bez copywritera. A vy si ho chcete přečíst…

Ivana mluví

aneb zkouším vdechnout život starším psaním

K podcastům si stále hledám vztah, jsou na mě příliš vysílající, málo přijímající. Spadla mi brada, když si mě řada z vás nejen poslechla, ale dokonce mi i napsala. Ach, jste boží ❤️

🎤 #1 Proč nepoužívám pojem odolnost – Co to ta resilience vůbec je? Kde se vzala? A jak s ní můžeme naložit?

🎤 #2 Kouzlo soucitu – Jsou chvíle, kdy nás život srazí na kolena. Máme dojem, že jsme se ocitli na místě, ze kterého není návratu. Že už nikdy nic nebude jako dřív. Chvíle, které volají po soucitu.

Co dělám

aneb kde a nad čím se můžeme potkat

✍️ píšu – na Pickey.cz najdete druhé 🌾 Stéblo, obsahový newsletter o resilienci, vychází každé první pondělí v měsíci, právě dnes tak vyjde i třetí. Navazují na něj praktické 📚 Inspirace do schránky.

🤝 učím – provázím pátým týdnem jarního kurzu 💧Pramen. Než na podzim budu fandit dalším účastníkům, můžete prozkoumat 💦 Studánku. Učí ladit se na jednotlivé vnitřní hlasy. Začnete, kdy chcete, společně zážitek shrneme na závěrečné konzultaci.

🎯 koučuju – s radostí podporuji při tvoření (se) – naslouchám, ptám se, fandím, na vyžádání i rozumuju, vyživuji odvahu tvořit a svým hlasem měnit svět.

💪 dělám dobro ve Spořce – vyprávíme o tom textem i mluvou.

☕ vysedávám v kavárně, nejčastěji mě potkáte v mamacoffee na Jiřáku. Taky si občas sednu do žižkovské Pracovny, kde tvořím podcasty. Můžeme si napsat a dát si spolu filtr.

Líbí se vám moje psaní?

aneb co teď

Můžete mi dát srdíčko. Můžete mě přeposlat dál. Nejradši si čtu, co mi odpovídáte.

☕ nebo mě virtuálně pozvěte na další filtr ☕ ~ líp se s ním píše

Žijeme v kultuře, která akcentuje úspěch jedince. Vypráví nám příběhy těch, kteří uspěli. Většinou mlčí o příbězích těch, kteří selhali. Úspěch je často popisován jako odměna za úsilí a vypětí jednotlivce.

Nežijeme dál ve světě cyklického času, kdy byl náš život součástí celku a neměl příliš velký význam sám o sobě. Věděli jsme, co se od našeho života očekává, co je naší úlohou. Někdo před námi oral pole, pak přišel náš čas orat, po nás někdo další navázal.

Dnes toužíme vyniknout, zanechat otisk. A možná už ani netoužíme. Cítíme tlak, že to tak má být. Že se to od nás očekává. Že to je důležité. Pravidelně si leštíme sítě, které se stávají deníčkem našich úspěchů. Vyprávěním o tom, co se nám daří, že máme svou hodnotu.

Učím se tenhle tlak rozpouštět. Vnímat vlastní hodnotu i ve chvílích, kdy ležím na gauči a mazlím kočku, nebo si čtu. Věřím, že hodnota každého z nás se pojí s tím, kdo jsme. Mylně jsme si ji zvykli spojovat s tím, co děláme.

A já ještě pořád nevydala tu pomyslnou desku. Nejspíš. Možná už nějakou dobu vydávám singly. Ivana píše. Zapisuju si myšlenky, nápady, to, co nechci zapomenout, co se mnou rezonuje, co je pro mě důležité.

Vydej vlastní album!

Jsou věci, které během života slýchám pravidelně. Třeba „vyber si jednu věc a dělej jen ji“. Nebo „když už, prosím tě, děláš těch věcí víc, tak aspoň vyprávěj jen o jedné, kdo ti má sakra rozumět?!“ A pak taky „kdy už konečně uděláš něco jen za sebe, pod svým jménem?!“

Jsou příběhy vlastních alb, které se mnou rezonují. Jeden teď převyprávím. Jako v každém vyprávění, vyniknou ty akcenty, které jsou důležité pro mě. Stává se tak mým pohledem víc než odrazem reality. Je to příběh tohohle alba.

Pořád platí, že mě na ulici pravidelně přistihnete, jak si zpívám písně Mumford&Sons. Chápu, že jsou kruhy, ve kterých je to stejně trapné jako číst literaturu s dobrým koncem. V pořádku. Stále dělám oboje.

Mumfordi pro své písně používají táborákový test. Chtějí, aby jejich písně šly zazpívat jen s kytarou u ohně. Právě tam jsem se ostatně naučila hudbu milovat. Okouzlilo mě táborákové vypravěčství, procítěné verše. A možnost zpívat ve tmě (nebo v davu) falešně.

A teď ten slíbený příběh: Zpěvák Marcus Mumford vzpomíná, že už před pandemií mu blízcí říkali, že by se měl na chvíli zastavit. Podívat se na to, že řada věcí, které dělá, mu nedělají dobře.

Pandemie takovým zastavením byla. Dva roky bez koncertů. Bez nadšení sdíleného s publikem. Bez plného diáře. Příležitost důkladně prozkoumat své strašáky ve skříni. Objevil je a rozhodl se s nimi vypořádat hudbou. Svým jazykem tvorby.

„Myslím si, že když jsou tajemství skrytá, temná a zahanbující, mohou být zhoubná a škodlivá. Když o nich lidé mohou mluvit, je to skvělé.“

Marcus Mumford

Mohla bych z podobné věty udělat své životní motto. Učit (se) vyprávět příběhy, které jsou součástí našeho života, patří do něj, a přitom není snadné o nich mluvit. Když to neděláme, metastázují. Když se je učíme vyprávět bez emocí, zabíjíme kus sebe. Když najdeme způsob, jak je sdílet, sbližují nás.

Marcus se o nich rozhodl vyprávět poctivě. Vytvořil si prostor. Vyvážil tvorbu surfováním. Chodil na terapii. Procházel si jednotlivé verše s odborníkem na trauma, aby nebyly příliš zraňující. A především se obklopil podpůrnými lidmi.

„Bude známá jako sólová deska, protože jsem členem kapely. Ale na tomhle kousku jsem spolupracoval jako nikdy dřív v životě.“

Marcus Mumford

To, že nakonec vydá desku sám, nejspíš vůbec nečekal. Je přece součástí kapely. Když zbylým členům své písně přehrál, řekli mu, ať ji vydá sám za sebe. Je to jeho výpověď. Podpoří ho, klidně s ním pojedou na turné. Ale tohle je jeho hlas, tohle má vydat pod svým jménem.

Tuhle část příběhu mám asi nejradši. Aneb když někdo překlopí do života vlastní verše ze skladby Timshel. „But you are not alone in this / And you are not alone in this / As brothers, we will stand and we'll hold your hand / Hold your hand“.

Tohle je za mě výborný moment, kdy vydat vlastní desku. I metaforicky. Mít kolem sebe dost lidí, kteří nás podpoří, a dost dobrý důvod, proč to udělat. Vnitřní pnutí, které nemá smysl dát tlumit. Které stačí uvolnit, vytvořit mu prostor.

„Písně se stávají přáteli. Po nějaké době se o ně můžete opřít. Žijí vlastním životem, což mě těší.“

Marcus Mumford

Nejisté kroky

To, co se mi často vrací, jako schovávání se do větších celků, odráží mnohem víc mou tendenci patřit do celku, který toho umí víc a dosáhne dál. Je to můj přirozený způsob fungování.

Žiju rozhovory, žiju v rozhovorech. Přemýšlím, rozvíjím a učím se díky nim. Něco jednostranně přednášet či vyprávět je pro mě stále druh utrpení. Mnohem radši sleduju to, co už je, a objevuju to, co může být.

Čím jsem starší, tím víc mě baví zůstávat za oponou. Podpořit druhé, aby vynikli, aby se jim dařilo, aby dosáhli toho, o čem sní, a neztratili přitom sebe. A taky tvořit. Ze sebe i pro sebe. Nespoutávat tvorbu tím, jaká má a co musí být.

Měla jsem pnutí napsat knihu, a pak jsem si uvědomila, že jsem ještě neobjevila styl, jakým ji vyprávět. Že je stále ještě na cestě. Vím tak o albu, které mohlo vzniknout a nevzniklo. A je to tak v pořádku.

Místo toho se učím tvořit dialogicky. A tak vzniká i Pramen. Autorský kurz resilience, umění ohnout se, ale nezlomit. Učím v něm, co jsem objevila během 10 let akademických a 13 let praktických. Staví na zážitcích a prožitcích. O resilienci se dá totiž donekonečna psát i číst, nebo se ji dá učit žít. Mě mnohem víc zajímá to druhé.

Dlouho jsem hledala název kurzu. Sama jsem se daleko neposunula. Příležitostí k rozhovoru jsem si tentokrát bohužel vytvořila pomálu. Nakonec jsem si ho přeci jen ujasnila v dialogu. S umělou inteligencí. Bylo to mé poprvé a bavilo mě to. Třeba to pobaví i vás.

A co bych byla za dívku poetickou, kdyby stejně nad názory ChatGPT nevyhrála báseň.

Pramen

Studánka vyschla. Tam, kde chodili jsme pít
za horkých letních dnů,
teď ani krůpěj neuroní zem,
tajemná, vlhká.
Nadarmo stojí otlučený hrnek na kameni.
Jak dlouho potrvá,
jak dlouho trvat bude,
než na kraj suchý spadne hustý déšť?
Kdyby tak pršelo celou noc a celý den,
a potom ještě jednu noc,
pramínek, třebas prstu tenčí,
jistě by vytryskl.
Prý není vyschlých pramenů.
Věneček zeleně to rozpukané místo věnčí,
kam marně ptát se chodí
i laň, i člověk.
Vždyť v nitru země,
jako v každém z nás,
hladina stoupá,
hladina čisté spodní vody.

Jan Skácel, Kolik příležitostí má růže

Sen o společenství

A tak se přiznám. Nejspíš nakonec víc než o vlastním albu sním o té kapele. Pro resilienci komunit už ji naštěstí mám. Možná přišel čas tvořit tu, která bude oporou těm, kdo chvíle životních otřesů a zlomů proměňují v příležitost najít a rozeznít svůj hlas.

Věřím tomu, že to nejodvážnější, co můžeme v životě dělat, je tvořit. Proměnit utrpení v radost a blízkost. A nesmírně fandím každému, kdo se k tomu odhodlá.

A kdo ví, třeba máte podobný sen. A já jednou budu vyprávět příběh o tom, jak má kapela vznikla díky mému psání. Při troše štěstí to bude podobně humorný příběh jako Mňága – Happy End. A třeba se obejdeme i bez těch kostýmů ovoce.

Nad čím si dásním

aneb co u mě vyvolalo úsměv plný dásní

🪶 Fandím Indiánkám. Tvoří kmen, ve kterém se otevřeně a s láskou mluví o PCOS, endometrióze i neplodnosti. Problémy s početím řeší v Česku každý pátý pár. Proč se do projektu pustily a co chystají, si můžete přečíst třeba na CzechCrunchi. Tričko s nápisem Naděje, kterým je podpoříte, si můžete koupit na CityZen.

🎮 Pokud vaše dětí mluví gejmštinou, něco enšantujou a získávají za to ečívmenty, nebo pokud milujete jazyk v různých podobách, doporučuju Slovník kybermládeže. Připravil ho Pavel Matějíček, dává ho k dispozici zdarma a vy ho můžete za jeho úsilí ocenit.

🚂 Před necelými dvěma lety se Moravskou Novou Vsí prohnalo tornádo, před necelými dvěma týdny jsme tu uspořádali sousedské setkání s cílem propojovat místní, zapojovat je do diskuze a upevňovat tak vzájemné vztahy. Pozvaní hybatelé sdíleli své příběhy, které mohou být cennou inspirací, jak a proč řešit, co nás pálí.

📚 Pozor na to, co si přejete. Aneb doporučuji knihu Jiřího Klečky Papírové domky, mám slabost pro jeho poetiku. Pozvání od nakladatele zní: „Anna se přestěhuje s manželem Petrem a synem Vašíkem do Ostravy za Petrovým divadelním angažmá. Mají za to, že se konečně blýská na dobré časy. Oba si zažili své, milují se již od dětství, které prožili v dětském domově. Jenže Petr chce víc…“

🎶 Music & Lyrics… Kdybych byla muž a mohla si vybrat barvu hlasu, chtěla bych znít jako Matt Berninger z The National. Přihoďte pár hořkosladkých veršů a jsem vaše… Weird Goodbyes. „It finally hits me, a mile's drive / The sky is leaking, my windshield's crying / I'm feeling sacred, my soul is stripped / Radio's painful, the words are clipped /
The grief, it gets me, the weird goodbyes“

Co dělám

aneb kde a nad čím se můžeme potkat

✍️ píšu – na Pickey.cz najdete 🌾 Stéblo, obsahový newsletter o resilienci, vychází každé první pondělí v měsíci a navazují na něj 📚 Inspirace do schránky.

🤝 učím – do třetího dubna můžete naskočit do 💧Pramene, mého autorského kurzu resilience, kterým aktivně provázím.

🎯 koučuju – s radostí podporuji při tvoření (se) – naslouchám, ptám se, fandím, na vyžádání i rozumuju, vyživuji odvahu tvořit a svým hlasem měnit svět.

💪 dělám dobro – ve Spořce střežíme dobrovolnické dny, podporujeme hybatele, pomáháme vytvářet silnější sousedství a nově o tom i vyprávíme.

☕ vysedávám v kavárně, nejčastěji mě potkáte v mamacoffee na Jiřáku nebo v žižkovské Pracovně. Můžeme si napsat a dát si kafe spolu.

Líbí se vám moje psaní?

aneb co teď

Můžete mi dát srdíčko. Můžete mě přeposlat dál. Nejradši si čtu, co mi odpovídáte.

☕ nebo mě virtuálně pozvěte na další filtr ☕ ~ líp se s ním píše

Co když je v nebi místo, kam mizí všechny potlačené výkřiky? A co když nikdy nenajdu svůj hlas? Představa, že mlčím celá léta byla podobně děsivá jako samotné dospívání. Ta mořská víla však měla své kouzlo.

But what if I'm a mermaid. Co když jsem mořská víla. Verš, který se zdál jak z jiného světa. Mořská víla se vzdala svého hlasu. Velká část jejího příběhu je právě o jeho hledání. O hledání sebe.

V dospívání jsem mívala často dojem, že mě nikdo neslyší. Umocňovalo ho bezesporu i to, že jsem mnohokrát neslyšela ani sama sebe a leckdy jsem ani nevěděla, co přesně chci říct. Chtěla jsem být nezávislá a zároveň jsem si připadala ztracená.

Mořská víla pro mě vždy byla i symbolem něčeho kouzelného. Jedinečného. Měla jsem dojem, že během dospívání musím objevit, v čem jsem jedinečná. Že to najdu někde venku. Že mi to řekne někdo jiný. Že se stačí dost snažit a usilovat. Věřila jsem, že až to jednou konečně objevím, budu dospělá.

Hledání sebe

Dospívání. Období, kdy se pohybujeme na hranici. Ztraceného dětství a nedostižné dospělosti. Kdy nás často pohltí silné emoce. Kdy míváme dojem, že jsme ztracení, že nám nikdo nerozumí, že nikam nepatříme. Období, kdy hledáme své já.

„Dospívající jsou cestovatelé, kteří se ocitají daleko od domova a nikam nepatří – nejsou ani děti, ani dospělí. Jako by měli soukromé letadlo a s úžasnou rychlostí přelétávali z jedné země do druhé. Jednou jim jsou čtyři roky a o hodinu později pětadvacet. Nikam nezapadají. Touží po tom mít nějaké místo, a hledají pevnou půdu pod nohama.“

Mary Pipher: Ofélie podruhé

Když jsem formálně dosáhla dospělosti, začala jsem s dospívajícími pracovat. Potkala jsem ty, kteří křičeli, i ty, kteří mlčeli. Zatímco těch prvních si řada z nás všímala, ty druhé leckdo přehlížel. Říkala jsem si, že musí existovat tichý křik. Tori Amos o něm ostatně zpívala.

Bret Stephenson říká, že dospívajícím chybí přechodové rituály. Popisuje řadu aktivit, kterým se věnoval s dospívajícími chlapci. Několikrát přijel i do České republiky a mluvil o tom. V knize Co dělá z chlapců muže popisuje scházející hrdinskou výpravu.

O dospívání jsme kdysi pořádali konferenci. Bret na ní nemohl chybět. Většina z nás tehdy řešila právě dospívající kluky. Dělali totiž spoustu věcí, které se nemají. Riskovali. Pohybovali se na hraně života a smrti.

Ptala jsem se tehdy Breta, jak je to s přechodovým rituálem u dívek. Odpověděl mi, že je to nejčastěji porod. S porodem přichází dospělost. Ta odpověď mě neuspokojila. Myslela jsem tehdy na své těhotné šestnáctileté klientky. Až porodí, budou dospělé?

Myslela jsem i na sebe. Dceru jsem v té době už měla. Její příchod na svět mě proměnil. K odpovědi na otázku Kdo jsem? mě sám o sobě moc nepřiblížil. Mnohem častěji jsem se ptala: Co je ode mě potřeba?

Myslela jsem na své dospělé klientky. Sotva byly dospělé, poznaly muže, začaly s ním bydlet, měly děti. Bylo jim přes třicet, když si začaly klást otázky, kdo jsou a co vlastně chtějí.

Přemýšlela jsem nad tím, nakolik se nám daří objevovat a posilovat svůj hlas a nakolik reagujeme na to, co od nás očekávají druzí, co po nás požaduje společnost. Říkala jsem si, že zatímco kluci riskují svůj život doslovně, řada žen postupně umírá uvnitř. Potichu.

„Příběh Ofélie, postavy z Shakespearova Hamleta, ukazuje destruktivní síly, které na mladé ženy působí. Jako dítě byla Ofélie šťastná a svobodná, ale s nástupem adolescence ztrácí sebe samu. Když se zamiluje do Hamleta, žije jen pro jeho uznání. Chybí jí vnitřní kompas a usilovně se snaží vyhovět požadavkům Hamleta a svého otce. Veškerá její hodnota závisí na mužském uznání. Snaha vyhovět Ofélii ničí. Když ji Hamlet odmítne, protože je poslušnou dcerou, zešílí zármutkem. V elegantních šatech, které ji stahují ke dnu, se utopí v říčce plné květů.“

Mary Pipher: Ofélie podruhé

Dospívání tehdy a dnes

V dospívání zažíváme řadu situací poprvé. Někdy nám to dělá dobře a jindy nás to zatěžuje. Chceme dokázat rodičům, že už je tolik nepotřebujeme, že leccos zvládneme sami. Chceme obstát před vrstevníky. Chceme vyniknout.

Každý den bojujeme o své já. A jsme přitom křehcí. Leckdy si přitom připadáme jako průkopníci. Doba i možnosti se zrychlují. Vyprávění předcházejících generací o jejich dospívání nám může připadat jak z jiného světa. A to vážně nebyla televize? Neměli jste internet?

Mary Pipher se narodila v roce 1947. Žila ve městě se čtyřmi sty obyvatel. Její matka byla lékařka, otec prodával osivo a choval prasata. „Své dny jsem trávila ježděním na kole, plaváním, čtením, hraním na klavír a popíjením citronády v obchodě s kamarády.“

Vyrůstala obklopena příbuzenstvem. Měla jedenáct tetiček a strýčků, třicet bratranců a sestřenic. Navštěvovali se. „Ženy vařily a hlídaly malé děti, muži venku házeli podkovou a rybařili. Děti seděly a poslouchaly, jak dospělí vypráví příběhy a řeší politiku.“

Na rozdíl od dalších generací většinu příběhů slyšela ještě vyprávěných osobně. Od svých nejbližších. „Slovo média nebylo součástí našeho slovníku. První černobílou televizi jsme si pořídili, když mi bylo osm, a mohli jsme na ní sledovat jednu zrnitou stanici, která většinu dne ukazovala zkušební obrazec.“

Já jsem dospívala v devadesátých letech. Trafiky byly plné barevných časopisů. Z řady obálek na mě mrkaly polonahé ženy. Dříve či později do školy některý ze spolužáků přinesl časopis, kde byly ženy nahé a dělaly tehdy nepředstavitelné věci.

V televizi jsme sledovali, jak se Miss promenádují v plavkách a jak se daří teenagerům z Beverly Hills 90210. Pamela se natřásala na pláži s červeným plovákem. Měla jsem dojem, že můžu být krásná, nebo chytrá.

Krásná jsem si nepřipadala, a tak jsem se rozhodla být aspoň chytrá. A taky se co nejdéle ztrácet v kapsáčích a ve vytahaných mikinách. V nich totiž ubývalo poznámek na moje prsa. Míň lidí na mě pokřikovalo a ještě míň sahalo.

O velké přestávce v osmičce jsme se všechny shlukly kolem spolužačky, která už to dělala. Já jsem si o tom jen tajně četla. V knížkách od Lenky Lanczové. Půjčovala jsem si je od spolužaček. Před knihovnicí jsem se styděla.

Chtěly jsme vyniknout, chtěly jsme uznání. Hledaly jsme ocenění ve světě kolem. Čekaly jsme na kluka, který v nás uvidí tu mořskou vílu a díky kterému ji v sobě uvidíme taky. Dělaly jsme hodně věcí pro to, abychom se zalíbily.

S dospělými jsme o svém dospívání nemluvily. Odborné služby pro dospívající téměř nebyly. A i kdyby byly, tak bychom se jim vyhýbaly. Smály jsme se lektorům preventivních programů, které u nás tehdy začínaly. Víš, s kým spíš? jsme se smíchem opakovaly ještě na střední. Své problémy jsme schovávaly a maskovaly.

„Mé dospívající klientky v devadesátých letech byly neuchopitelné a nedůvěřovaly dospělým. Snadno je urazil každý pohled, odkašlání, odmlka, nedostatek odpovídajícího nadšení nebo komentář, který jim momentálně nevyhovoval. Jejich nálady šly od jednoho extrému k druhému. Jeden týden milovaly své rodiny a celý svět a ten další všechny kritizovaly. Většina jejich chování byla nečitelná. Jejich problémy byly složité a metaforické – poruchy příjmu potravy, fobie ze školy a sebepoškozování. Znovu a znovu, mnoha různými způsoby jsem se musela ptát: ‚Co se mi to snažíš říct?‘“

Mary Pipher: Ofélie podruhé

Dnešní dospívající vyrůstají ve světě informační exploze. Každý den na ně míří tolik informací. Leckdy protichůdných. „Dnešní dívky mají mnoho důvodů, proč si připadat zranitelné. Ekonomické podmínky jsou tvrdé, klimatická změna představuje obrovskou hrozbu a střílení na školách je běžným jevem,“ všímá si Mary Pipher.

Dostupnost informací posiluje dojem, že svět je nebezpečné místo. Na každém rohu na nás číhá nebezpečí, planeta hoří. Mary Pipher dodává: „Podle statistik je však Amerika mnohem bezpečnější dnes než v roce 1994. Dnešní teenageři bývají méně často zabiti a okradeni, mají méně automobilových nehod a méně často umírají kvůli alkoholu a drogám. Ale ve světle informací, které teenageři – i dospělí – každý den vídají, je tato statistika překvapuje.“

Dnešní dospívající častěji se svými rodiči mluví. Častěji u nich hledají oporu, než se proti nim bouří. Hodně času tráví doma. Zavření v pokoji. V digitálním světě, online. Více komunikují na dálku než osobně. Svět poznávají prostřednictvím videí. Ideálně krátkých.

„Od počátku našeho druhu jsme spolu sdíleli jídlo, vyprávěli si příběhy a choulili se k sobě, abychom byli v teple a bezpečí. Nikdo neví, kam nás tato změna chování zavede, ale obávám se, že pokud si nevezmeme zpátky svůj nevirtuální život a nevzkřísíme zbytky dřívějších komunit, ztratíme mnohé z toho, co v našem lidství přináší uspokojení.“

Mary Pipher: Ofélie podruhé

Žijeme v rychlé době. Vývoj je tak rychlý, že nestíháme hodnotit jeho možné důsledky. Často trvá i 30 let, než stihneme vědecké poznatky uvést do praxe. Ta se mezitím dále mění.

Řada dospělých je přetížená. Stále se vyrovnávají s následky života během pandemie, s hrozbou války. Sledujeme velký propad duševního zdraví. Čím více se chvějeme my dospělí, tím více jsou dospívající křehcí.

Být tu pro ně

Často dostávám otázku, jak můžeme dospívajícím pomoci. Co pro ně můžeme udělat. Jsou věci, které potřebujeme udělat systémově. Nepochybně potřebujeme více dostupných odborníků na duševní zdraví dětí a dospívajících.

Jsou věci, které může udělat každý z nás. Dát dospívajícím plnou pozornost. Trávit s nimi čas, ve kterém nikam nespěcháme, ve kterém nemusíme ničeho dosáhnout, kdy se zajímáme, kdy spolu zkrátka jsme.

Potřebujeme více pevných dospělých vedle chvějících se dospívajících. Nespoléhat se pouze na omezené síly rodin. Tvořit sítě. Vzájemně si poskytovat podporu. Obklopit dospívající dospělými v různém věku. Vzájemně se inspirovat a učit.

Můžeme jim pomoci hledat záchytné body. Sdílet s nimi, že hledání odpovědí na otázky, kdo jsem a kam patřím, se v průběhu života vyvíjí a mění. Můžeme jim říkat, co nám v tom pomáhá. Mně třeba klást si otázky: Jak se cítím? Co si myslím? Čemu věřím? Kdy se cítím sama sebou? A kdy ne? Co po sobě chci zanechat?

„Často jsem používala metaforu Polárky. Říkala jsem klientkám: Představ si, že jsi ve člunu, kterým cloumají vichřice našeho světa. Názory rodičů, učitelů, kamarádů a médií tě mohou zavanout na východ, potom na západ a pak zase zpátky. Abys neztratila směr, musíš sledovat svou vlastní Polárku, svůj smysl pro to, kým skutečně jsi. Jedině když najdeš sever, budeš moci vyplout a držet kurz, jen tak můžeš zabránit tomu, aby tě vítr odvál na druhou stranu moře.“

Mary Pipher: Ofélie podruhé

Můžeme je učit nacházet klid v sobě, uvolnit se, přijímat emoce, pojmenovávat své potřeby. Přijímat, objevovat svou bolest a přetvářet ji v umění – psát o ní do deníku, malovat ji, básnit o ní, vyzpívat ji.

Můžeme s nimi chodit ven, hledat s nimi pohyb, který jim přinese uspokojení. Můžeme je učit, jak cestovat v hlavě časem tak, aby jim to dělalo dobře. Můžeme to všechno učit i sami sebe.

Můžeme je vést k tomu, aby pomáhali druhým. Slovy Mary Pipher: „Dobrovolnictví, dobré skutky pro sousedy a politická aktivita pomáhají dívkám stát se součástí širšího světa. Přínos světu jim přináší radost a jejich sebestřednost tak rapidně klesá.“

Když na chvíli odhlédnou sami od sebe, snadněji si vytvoří závětří. Prostor, ve kterém mohou zkoumat, objevovat, dospívat. Bez neustálého tlaku a očekávání. Právě v závětří si nejspíš jednoho dne všimneme i oné dospělosti.

„Vyspělost zahrnuje opravdovost a upřímnost k sobě samé, rozhodování založené na vědomém vnitřním procesu, přijímání odpovědnosti za svá rozhodnutí, zdravé vztahy s ostatními a rozvíjení svých skutečných darů. Zahrnuje přemýšlení o svém okolí a určení, co budete a nebudete akceptovat.“

Mary Pipher: Ofélie podruhé

Nad čím si dásním

aneb co u mě vyvolalo úsměv plný dásní

👪 Mary Pipher si všimla, jak se proměňují naše vztahy a důvody, proč se rozpadají. Zatímco v době, kdy jsme spolu před svatbou nežili, jsme leckdy byli rozčarovaní tím, s kým to najednou žijeme, dnes k rozchodům nejčastěji přispívá to, že nám schází dovednosti, díky kterým se nám daří spolu vycházet. Tleskám tak a fandím organizaci Aperio, která k nám přenáší a spouští kurz pro páry. Na řadě absolventů dokládá, že jsou po kurzu ve vztahu šťastnější; pociťují větší vzájemnou blízkost a podporu; ví, jak se domluvit, a více si rozumí; jsou významně spokojenější se sexuálním životem, objevuje se u nich méně nevěry a méně rozchodů či rozvodů.

📚 Syn donesl ze školky inspiraci na aplikaci Readmio. Jasně si říkal o dvě pohádky, které mě na ni odkazovaly. Rozhodla jsem se ji vyzkoušet a zatím jsem nadšená. Nepouští pohádky za vás. Čtete sami a v částech, kde je bold, se zpravidla rozezní nějaký zvuk. Syn tak drží pozornost a starší dcera si naopak může užívat „ovládání hlasem“, když čte sama. Obzvlášť jsem si zamilovala Uspávánky, které pomáhají se zklidněním a uvolněním na konci dne. Vybírat můžete podle věku 3+, 5+, 8+. Najdete zde autorské pohádky i kousky Pejska a kočičky a národních pohádek. Čas čtení se vám ukáže předem, většinu stihnete do 10 minut. (Já jich tak za večer dám někdy i šest 😇).

🚂 Udělala jsem si výlet do Českých Budějovic a stál za to! Pořád opěvuju kavárnu Kmen kousek od nádraží. Nově opěvuju tým Budějovice 2028, společně s Broumovem teď zápolí o to, kdo získá titul Evropské hlavní město kultury za 5 let. Držela jsem v ruce přihlášku a nahlédla do pozadí toho, co vše už podnikli a podnikají, a obrovsky tomu fandím. Hledat to, co můžeme dělat pro to, aby nám v městech a sousedstvích bylo spolu dobře, je stále aktuálnější téma.

Co dělám

aneb kde a nad čím se můžeme potkat

✍️ píšu – hecla jsem se a na Pickey.cz jsem spustila obsahový newsletter o resilienci, jmenuje se 🌾 Stéblo. Vychází každé první pondělí v měsíci a navazují na něj 📚 Inspirace do schránky. Pickey fandím dlouho, a když spustili možnost psát obsahový newsletter, rozhodla jsem se „být u toho“. Začínám tak pěkně od píky (rozuměj, od pěti čtenářů) a už teď z toho mám radost! Právě díky těm čtenářům. Zjistila jsem například, že (nejen) díky prvnímu vydání jedna středoškolačka zpracovala referát o resilienci a dokázala tak spolužákům říct, co pojem znamená, v jedné větě. Jedním slovem „wau“!

🤝 učím – po letech přešlapování jsem se rozhodla otevřít vlastní kurz. Provedu vás konkrétními vědecky ověřenými aktivitami, kterými můžete svou resilienci vyživit, nejdřív si je osaháte na vlastní kůži, poté je ukotvíme ve světle vědeckých poznatků. Ráda dělám osvětu toho, v čem nás může resilience podpořit, mluvila jsem o ní ve firmách, v dobročinných organizacích, pro podnikatele i pro volnonožce. V březnu mě můžete slyšet například na online konferenci Učíme jazyky.

🎯 koučuju – s radostí podporuji při tvoření (se) – naslouchám, ptám se, fandím. Dlouho jsem hledala správné sloveso pro své konzultace. Řada klientů se mi přiznala, že čekají na to, až jim bude „dostatečně zle“ na to, aby „ke mně mohli přijít“ 🙈. Já si přitom přeju pravý opak. A tak od nového roku místu poradenství koučuju. Podporuji to, že se vám daří, že tvoříte, že máte radost. Především oblast tvorby a hybatelství je moje srdcovka. Rozhýbáváte či tvoříte a občas to drhne? Ráda tu pro vás budu.

☕ vysedávám v kavárně a popíjím filtrovanou kávu, ta je totiž podle Wednesday „pro lidi, co se nenáviděj a věděj, že jejich život nemá význam, ani smysl.“. Pro mě je zpravidla záminkou k zajímavému rozhovoru. Nejčastěji mě potkáte v mamacoffee na Jiřáku nebo v žižkovské Pracovně. Dáme si kafe spolu?

Líbí se vám moje psaní?

aneb co teď

Můžete mi dát srdíčko. Můžete mě přeposlat dál. Nejradši si čtu, co mi odpovídáte. Lepším se ve schopnosti odpovídat zpět. Aneb mírním svůj závazek odpovědět „něco velmi hodnotného“, což obvykle zrálo tak dlouho, až mi z toho bylo trapně, takže teď odpovídám a doufám, že i to má nějakou hodnotu 😇.

☕ nebo mě virtuálně pozvěte na další filtr ☕

I když mi vlasy prokvétají šedinami, zůstávám naivní. Naivní byla i má představa, že se po návratu z nemocnice záhy vrátíme k tomu, co a jak bylo dřív. Zapomněla jsem si vyrobit laskavý polštář. Sladké nic.

Jak to tak bývá, ten polštář nakonec vznikl. Jen bych mu neříkala laskavý. Byl usmrkaný, unavený a utahaný. Plíživý a bez kreativních výbojů. Plný nesplněných závazků. Neúprosně vracel k tomu, na čem na konci dne záleží.

Trefil se do kalendáře mé milované Evy Rybníčkové. Poctivě se držel únorového hesla bez bláta ani lotos nevykvete. Semínka kořenila, květ zůstával v nedohlednu. Čím víc jsem v noci nespala, tím víc jsem kočky mazlila. A na hybatele myslela.

Kdo jsou hybatelé? Pro mě lidé, kterým už nestačí pozorovat, přihlížet, komentovat. Jsou to ti, kdo nakonec vstanou a zkusí něco změnit, něco rozhýbat. Protože je něco hodně štve, nebo protože si něco hodně přejí.

Pokud s radostí sbírám nějaké příběhy, jsou to právě ty hybatelské. Není vždy snadné se k nim dostat. Většina hybatelů je svou esencí v pohybu, v terénu. Dělají, tvoří, nemají čas vyprávět.

Výstižně to popisuje Bruce Perry v předmluvě knihy The Boy Who Was Raised as a Dog (v češtině vyšla jako Chlapec, kterého chovali jako psa). Řada lidí ho oslovovala, ať o své práci s dětmi, které prožily traumatické zážitky, napíše knihu. Neměl na to čas.

Pak potkal novinářku Maiu Szalavitz. Oťukal si její styl psaní. Ověřil si, že nezkresluje to, co si přeje říct. A právě díky jejich společným rozhovorům si můžeme číst, jak rozhýbat a proměnit téma. Můžeme se na to dokonce podívat u Oprah.

Fascinují mě příběhy těch, kdo hýbají určitou lokalitou. Ztělesňují pro mě myšlenku, že svět drží pohromadě lokální sítě. Sítě nevznikají samy o sobě. Tvoří se tam, kde jsou výboje. Tvoří se kolem hybatelů.

Vznikají v rozhovorech, v diskusích, ve vyjednáváních a projednáváních. Je snadné vyhnout se rozhovorům s lidmi, kteří žijí kolem nás. Leckdy se nám do toho ani nechce. Nejsou naše bublina, náš šálek kávy.

Hybatelé ví, že potřebují nalodit i je. A tak to nevzdávají. Svou energií a nasazením je postupně strhávají. Testují. Chybují. Učí se. Selhávají. Posouvají se a s nimi i lokality, kde žijí.

Ve velkých médiích na jejich příběhy natrefíte jen zřídka. Lépe je objevíte, když se začnete ptát. Když se ze světa online přesunete do toho offline. Když se vydáte na různá místa v zemi.

Pořád se je objevovat učím. Někdy mi to jde líp a někdy hůř. Je to taková má osobní libůstka. A taky důvod, proč chodím na půl úvazku do práce. Zpravidla tím někoho překvapím.

Co to má společného s resiliencí? Hodně. Hybatelé přispívají k resilienci sousedství, komunit. Drží svět pohromadě. Těší mě vytvářet podmínky pro to, aby jim to přinášelo radost, aby to mohli dělat dlouhodobě.

Jste pražští? Vydejte se do Braníka. Sedněte si na chvíli do Periferie Cafe. Je tam šrumec. Uvnitř plno a lidé se zastavují koupit si třeba jen pečivo, které můžete za pár korun koupit kdekoli jinde. Věřím, že chodí za Mirou a za atmosférou, kterou tu vytvořila. Navíc tu můžete potkat 4 Kavky.

„Mám svůj mikrosvět ve svých sousedech. Čím je jich víc, tím větší je to síla.“
Mira Košťálková z branické Periferie Cafe

Pokud máte Prahy dost, vydejte se za Maruškou Horákovou do Chalupy u Šrámků. Připomíná zapomenuté krásy Drahanské vrchoviny a Moravského krasu ve stínu Macochy. Ukáže vám spoustu dalších krásných míst, na která si zpravidla nenajdeme čas, včetně zaniklých osad, o kterých skoro nikdo neví.

„Každý, kdo tu zůstává, má obrovskou odvahu. Musíme být soběstační a životaschopní a musíme držet při sobě, jedině tak se může region udržet.“
Marie Horáková z Chalupy u Šrámků

Lektorska jógy Irena Kubicová provozuje s mužem penzion Bohemian Cottage, desátým rokem pořádá konferenci Prolínání světů a vymýšlí, jak podpořit mladé aktivní lidi, aby se zapojili do dění v regionu. Nevymýšlí pro ně aktivity, nabízí jim příležitosti, pozornost, podporu a zájem.

„Proč mladí odcházejí? A co potřebují pro to, aby tu zůstali nebo se rádi vraceli?“
Irena Kubicová z Bohemian Cottage

Těch hybatelských příběhů je tolik, že jich většinu opomenu a udělám si tak záminku někdy zase navázat. Nabídnu ještě možnost zrenovovat si křeslo u Moniky v Tišnově, sestavit si kolo u Martina v Ostravě, svázat si kytici z kapradí u Kateřiny v Opavě, namalovat si vlastní hrnek u Markéty v Maříži (zvládnete to i v Braníku po cestě z Periferie).

Sotva si těch pár příběhů připomenu, hned je mi na světě líp. Ty blátivé únorové dny mi nakonec také prosvítili právě zájemci o další hybatelský běh. Bude na podzim. Když se dřív stmívá, přichází čas se zastavit a ponořit se do osobní inventury. Zamyslet se, co živit dál a co nechat jít.

Znáte svého místního hybatele, či hybatelku?
A jaký příběh byste o něm či o ní vyprávěli?

Ivana Štefková
– píšu – pro vybíravé na Pickey – dopřejte si více psaní, nebo mně kafe
– učím – rozvíjet resilienci, koncem března se můžete těšit na kurz
– koučuju – s radostí vás roztleskám při tvoření (se)
~ vysedávám – v žižkovské Pracovně, napište a můžeme spolu vypít kafe