Vlastní životní příběh tvoříme celý život. Pojmenováváme jím, odkud vycházíme, kde jsme a kam míříme. Nikdy není pozdě začít rozplétat nitky svého příběhu, zkoumavě si je prohlížet a říkat si, jaké si přejeme zachovat a jaké už ne. Jaké nám ještě slouží a jaké už škodí. Nikdo jiný za nás životní příběh v jeho celosti a plnosti neodvypráví.

„Některé příběhy s námi zůstávají i dlouho ‚po záruční době‘. Pokud jsme jako děti prožily trauma, pravděpodobně jsme se naučily svou bolest léčit špatným způsobem. Popíraly jsme ji, pohřbívaly hluboko v sobě nebo si ji vylévaly na ostatních. Otupovaly jsme se, sebepoškozovaly a nikomu nevěřily. Možná dosud vedeme celoživotní zápas s úzkostí, depresí, hněvem a výčitkami.“

Mary Pipher: Ženy plují na sever

Co je bez chvění, není pevné

Pojmenoval svou sbírku esejí Tomáš Halík. My lidé většinou nejlépe poznáme, kdo jsme, ve chvíli, kdy se něco chvěje, třese, hroutí. Ať už je to náš život, jak jsme ho znali, nebo jsme to my, jak jsme se znali. Kdy jindy si můžeme sáhnout na to, kdo skutečně jsme, než ve chvílích zlomu?  

Toto Freytagovo schéma dramatického děje postrádá klíčovou kompoziční část. Katarzi, vnitřní očistu člověka, která následuje po dramatickém zážitku ohrožení nebo zla. To, že každý z nás píše svůj životní příběh, nám dává jedinečnou příležitost si katarze vytvářet. Tak dlouho, jak to bude potřeba.

Co nás definuje? 

Mark O’Connell sepsal v článku pro Guardian příběh irského vraha. „Malcolm Macarthur byl zámožný knihomol, který v roce 1982 šokoval Irsko brutální dvojnásobnou vraždou a vyvolal velký politický skandál. Vypátral jsem ho a poprvé jsem si poslechl příběh, který o sobě vypráví.“

Zvykli jsme si svádět nešťastné osudy na nešťastné dětství. Macarthur se od tohoto klišé distancuje: „Naznačil jsem, že by ho lidé možná považovali za menší zrůdu, kdyby věřili, že měl těžké dětství. Připustil, že by to tak mohlo být. Ale nebyla by to pravda, řekl. A navíc by to nebylo spravedlivé vůči jeho matce a otci.“

Dokonce se nechtěl vymluvit ani na pominutí smyslů. „Když jsme spolu mluvili o vraždách, vždycky si přál vyjasnit, že jednal logicky. (‚Všechno to bylo,‘ říkal, ‚v mozkové kůře.‘) Potřeboval peníze, proto bylo řešením vyloupit banku, proto si musel sehnat auto a zbraň. Nechtěl však, aby ho tento čin bezcitného racionalismu definoval; měl být vnímán jako odchylka, ‚epizoda‘. Člověk nemůže vyvozovat smysl příběhu z událostí jediné epizody, jakkoli může být tato epizoda stěžejní.“

A tehdy se nejspíše zmýlil. Občas nás může definovat právě jedna událost. Ta, při níž jsme neudrželi hlavu vztyčenou a kterou si už navždy poneseme jako memento. Pokud se nám to stane, stojí za to si ji přivlastnit a přijmout ji se vším, co k ní patří. Macarthur tuto svou událost nezavlastnil, místo toho se z ní zkusil vyvléknout: „Nešlo o poruchu osobnosti, ale o poruchu myšlení. Myslím, že to byla forma dočasného šílenství, upřímně řečeno.“

Naše hlava dokáže brilantně vymýšlet cesty. Posaďme ji na trůn a nemusí se nám líbit, co vymyslí. I tak za to budeme odpovědní. V mozkové kůře může snadno vzniknout chladný kalkul. „Zeptal jsem se, zda mu jeho přesvědčení, že vraždy byly důsledkem ‚poruchy myšlení‘, umožnilo oddělit se od toho, co udělal. ‚Z morálního hlediska ano, samozřejmě,‘ řekl. ‚Proto jsem si každý den ve vězení uvědomoval, že nejsem typ člověka, který by to udělal.‘“

A rozhřešení nám nakonec leckdy nedá ani reportér, který moc stál o to, aby nám porozuměl. „‚Ale skutečnost je taková,‘ řekl jsem, ‚že jsi to udělal. A tak jsi podle definice přesně ten typ člověka, který to udělal.‘“ Hlavou si můžeme vymyslet množství příběhů. Dokud jim neuvěří i naše srdce a naše duše, bude to však víceméně marná snaha.

A pokud se rozhodneme vyzpovídat skutečného vraha, možná si odneseme vlastní memento: „Macarthur ve svém béžovém saku a béžových kalhotách jako by splýval se světlejší béžovou barvou stěn, takže jsem měl chvílemi zvláštní pocit, jako by se úplně odhmotnil a stal se v místnosti bezduchým hlasem, nepřetržitým proudem nekonečných tvrzení. V tu chvíli jsem měl pocit, že ten hlas nikdy nebude mít smysl a že mě nikdy neopustí.“ 

Bolest k životu patří

Susan Cain říká: „Přejeme si ukazovat, jak se nám daří. Jsme obklopeni představou dokonalosti bez námahy. Maskováním jakýchkoli známek ztráty, selhání, nebo melancholie. Pokud se nám v životě objeví, obáváme se, jak nás druzí budou vnímat, že narušíme svůj obraz, ztratíme svou tvář.“ Společenský kodex nás vede k tomu podobné věci skrývat. Slovy terapeutky Anny Braverman: „Máte říkat, že je všechno skvělé.“

Pojem „dokonalost bez námahy“ se začal používat na Dukeově univerzitě v roce 2003. Byl vyhrazen pro mladé ženy, které cítily povinnost i tlak být chytré, krásné, štíhlé a oblíbené. Aniž by se zdálo, že o to usilují, že se snaží. Vznikla tyranie pozitivity, přesvědčení, že v práci nemáme plakat, a pokud si nedokážeme pomoci, máme to dělat někde beze svědků. Třeba na záchodcích. Čím víc však některé emoce odsouváme, tím víc sílí.

„Jako ten lahodný čokoládový dort v lednici – čím více se ho snažíte ignorovat, tím větší má na vás vliv. Možná si myslíte, že máte kontrolu nad nežádoucími emocemi, když je ignorujete, ve skutečnosti ale ovládají vás. Vnitřní bolest vždy vyjde najevo.“

Susan David

Naše smutky, pochyby i zranění jsou nedílnou součástí toho, kdo jsme, a často právě z nich pramení to nejlepší, co tvoříme. Tvorba nám umožňuje přeměnit prožitou bolest v krásu. I proto nás dobře napsaná báseň dokáže rozplakat, pohne naším srdcem.

Jak rosa nestálý
je náš pomíjivý svět
A přece a přece...

Napsal japonský buddhistický básník Kobajaši Issa krátce poté, co mu zemřely tři děti záhy po narození. Slova došla. Nádech. Výdech. Bolest k životu patří. A někdy je to jediné, co nás naučí doopravdy dýchat.

To nejodvážnější, co můžeme v životě udělat...

...je vlastnit svůj příběh a přece se milovat,” říká Brené Brown. Zajímalo ji, jak si můžeme zachovat resilienci tváří v tvář prožitkům hanby. Dospěla k tomu, že lepší strategií než zmrazit své srdce je riskovat bolest.

„I přitiskl se slavík na trn ještě víc a trn se dotkl jeho srdce a tělem mu projel divý záchvěv bolesti. Krutá, krutá to byla bolest a bouřlivěji a bouřlivěji zněla píseň, neboť slavík zpíval o lásce zocelené smrtí, o lásce, která neumírá ani v hrobě.“

Oscar Wilde: Slavík a růže

Říká se, že identita je to, co si o nás říkají druzí, když u toho nejsme. Druzí si o nás vyprávějí řadu příběhů. Je to víceméně v pořádku. Stejně tak je v pořádku vyprávět vlastní verze příběhů. Nikdo jiný to za nás neudělá, nikdo jiný totiž nebyl v naší kůži a nekráčel v našich botách.

Zpravidla tak nějak zapomínáme vyprávět příběhy, jak se nám něco nepovedlo, jak jsme selhali, jak jsme sami sebe ztratili či přímo zradili. Dokud tyto příběhy nezavlastníme, část nás zamrzne. Odštěpí se. Začne se rozpadat. Vytrácet. Nikdy není pozdě se k podobným událostem vracet. Dokud to se sebou nevzdáme, není konec.

Máme na vybranou

Opakují ve svých knihách ti, kdo prožili to, co si už ani představit neumíme. Holokaust. Viktor Frankl, Edith Eger. Oba toho jako přeživší udělali tolik pro porozumění lidské psychice. Zdůrazňovali, že i v těch nejtemnějších podmínkách máme určitou svobodu postoje.

Co znamená tvořit svůj příběh? Nebát se vyprávět i o těch chvílích, na které nejsme hrdí. O chvílích, kdy jsme selhali. O chvílích, které nás bolí. Až přijde čas, rozeznít svůj hlas. Vyprávět právě ten náš příběh. Ten, který bude vždy jiný, než jsou ty o nás.

Pokud jsem se o příbězích něco naučila, pak to, že má smysl je osvobodit. Jak říká Brené Brown: když příběh uvězníte uvnitř, začne ve vás tvořit metastáze. A jak dodávám: když se naučíte příběh vyprávět tak, že u něj nic necítíte, zabili jste ho sami. Vyprávět příběhy o selhání a přesto se milovat je odvážné. Srdnaté. Stojí to kus srdce.

„Můžeme se samy sebe zeptat: ‚Jak mě to posílilo?‘, ‚Co mě tato zkušenost naučila?‘ nebo ‚Na co jsem při této vzpomínce pyšná?‘ Krok za krokem se můžeme naučit přemýšlet v příbězích, díky nimž budeme vzkvétat. Naučíme se vidět věci v souvislostech, zpracovávat emoce a měnit úhel pohledu. Příběhy radosti, laskavosti a odvahy nám dodají sílu.“

Mary Pipher: Ženy plují na sever

Leckdy si cestu k úzdravě nechtěně zahradíme sami. Když nepřipravený příběh vypustíme příliš brzy do širého světa, zpravidla nás zasáhne vlna krutosti. Na světě je pořád dost lidí, kteří nás ujistí, že si za to můžeme sami. (Aby mohli dále věřit tomu, že jim se nic podobného nestane). Dost lidí, kteří nám nabídnou zázračné léky. (Aby věřili tomu, že vše jde uzdravit rychle a snadno). Dost lidí, kteří nás ujistí, že se zlé věci stávají zásadně jen zlým lidem. (Protože se vyhýbají bolesti a nepřejí si, aby řada přišla na ně).

Máte v sobě nějaký příběh, který bolí? Zkuste ho převyprávět sami sobě. Najděte červenou nit a už ji nepusťte. Až najdete ta pravá slova, zkuste ho říci své blízké duši, o které víte, že vás vyslechne a obejme. Někdy stačí vyprávět příběh sobě. Přinese to klid a mír. Jindy nám pomůže najít ty pravé posluchače. Přinese to hluboký pocit, že patříme.

Nad čím si dásním

aneb co u mě vyvolalo úsměv plný dásní

👥 Safi Narwa mi vyprávěla o vzniku její firmy a měla jsem z toho husí kůži.

🎥 Glass Heart. Japonský seriál o křehkosti, která není slabostí, ale silou.

🎶 Music & Lyrics… tentokrát pro Brandi Carlile:
„All of these lines across my face / Tell you the story of who I am / So many stories of where I've been / And how I got to where I am / Oh, but these stories don't mean anything
/ When you've got no one to tell them to“

Co jsem psala

aneb co zaujalo na síti, kde trénuju

👥 Devět let od Leadership Academy a pořád se máme.

📚 Co právě čtu?

🍻 Jak jsem se ocitla v Heinekenu.

Co dělám

aneb kde a nad čím se můžeme potkat

✍️ píšu – už zase, snad mi to vydrží 😊

❤️ konzultuju – vyživuju odvahu tvořit a svým hlasem měnit svět. S radostí střežím, ať se ke světu vztahujeme ve své síle a radosti, ne v zajetí zranění a bolesti.

💪 dělám dobro v Heinekenu – vaříme radost, která spojuje, a naše strategie dobrých věcí se vejde na podtácek.

☕ vysedávám v kavárně, nejčastěji mě potkáte v mamacoffee na Jiřáku a v Periferii v Braníku. Taky si občas zajdu do žižkovské Pracovny, kde v období prázdných dutin nahrávám podcast. Můžeme si dát kafe spolu.

Líbí se vám moje psaní?

aneb co teď

Můžete mi dát srdíčko. Můžete mě přeposlat dál. Nejradši si čtu, co mi odpovídáte.

Dosednout na své místo

K nalezení svého místa zpravidla nevede jednoduchá a přímá cesta. Jsou chvíle, kdy o jeho existenci pochybujeme. Kdy přestáváme věřit. Kdy podezíráme ty, kteří tvrdí, že už ho mají. Zpravidla své místo hledáme někde venku. Představujeme si ho jako dům či byt, vztah nebo svazek. Máme spoustu fantazií, jak vypadá. Porovnáváme realitu se svou představou. Stále dokola se zklamáváme.

Opravdové dosednutí přitom pramení v nás. Svou opravdovost nosíme celý život v sobě. Během dětství a dospívání však často uvěříme tomu, že je s ní něco špatně. Že máme být jiní. Že se máme skrývat. Svou opravdovost pak zapomínáme. Začne mlčet. Občas zaklepe na dveře našich snů. Připomene se nám noční můrou. Opět na ni toužíme zapomenout. K rozpomenutí nás tak často podnítí až nějaký zlom či krize.

„Někdy se dá vysledovat jeden konkrétní okamžik, kdy člověk přijal úmluvu o vlastní bezvýznamnosti. Jindy jde o postupné hrbení ducha způsobené opakovanou a záludnou záplavou nesouhlasných pohledů, zesměšňujících pošklebků nebo zostouzením něčího osobitého nadání. Jinou možností je žít ve stínu něčí osobnosti. Ale zcela jistě se to naučíme – naučíme se, že pokud chceme zapadnout, musíme se rozštěpit, umenšit, ztišit nebo zneviditelnit.“

Toko-pa Turner: Přináležení

Učíme se jako chameleoni přizpůsobovat tomu, co je ode nás potřeba, co se od nás očekává. Nacítíme si místo, kde se pohybujeme, a chováme se tak, abychom se stranili nebezpečí a zároveň byli prospěšní. Talent chameleona dokáže prostředí náležitě ocenit. Naše opravdovost však v skrytu duše pláče. Zapadáme. Vměstnáváme se do tvaru, který není náš. Který nás tlačí. Obětujeme kusy sebe.

Najít své místo uvnitř sebe a zabydlet si ho je prožitek k nezaplacení. Jsou chvíle, kdy se přesto chvěje. Kdy se zdá, že se ztrácí. Nikdo nám však už nevezme prožitek toho, že je. Dokážeme tak snáze nacházet útěchu, složit křídla a spočinout.

Prosté vydechnutí

Když poprvé dosedneme na své místo, může to pro nás představovat silný zážitek.

„Teď už příval nejde zastavit. Vybuchnu jako Vesuv. Všechny slzy, které jsem neproplakala, všechen zármutek, který jsem nikdy neprojevila, všechna zuřivost a smutek se ze mě hrnou, až vzlykám jako malá holka, skučím a ruce mě hladí, poplácávají po hlavě, paže mě svírají a objímají a tiché hlasy šeptají: ‚Jen plač, jen se z toho vybreč, jsme u tebe.‘
Tak dlouho, hrozně moc dlouho jsem byla osamělá.
Jsme u tebe.“

Barbara O’Neal: Když jsme ještě věřily na mořské víly

Ten pravý prožitek středu však ohromný není. Nemá takový být. Má být vydechnutím. Návratem domů. Okamžikem, kdy za sebou zabouchneme dveře vnějšího světa, jsme doma a víme, že nic nemusíme, že můžeme vše pustit.

„Žiju. Jsem člověk. Jsem milovaná.“ píše Barbara O’Neal o pár stránek dál. Právě tenhle prožitek hledáme. Právě ten si chceme hýčkat. Nic velkého, něco krásně každodenního. A přitom tak vzácného.

Můžeme přijít o vše

Neztratíme však lidství. Právě to je to jediné, co nikdo nemá ztratit. Vědomí, že jsme lidé, se vším dobrým i špatným, co se s tím pojí, tvoří základ našeho středu.

„‚Nenapadá tě někdy, že pro ně (pozn. muže bez domova) musí být bolestné zpívat o lásce a o tom, jak je svět překrásný?‘ William se opře o zeď a čeká, až Martin zamkne dveře.

‚Cos cítil? Tam uvnitř.‘ Martin strčí klíče do kapsy kabátu. Oba se dají do pohybu. ‚Měls dojem, že ti chlapi při zpěvu trpí?‘

‚Ne,‘ musí William připustit.‚Jen mi připadalo divné zpívat s nimi zrovna taková slova.‘

‚Přišli sice o všechno, ale to neznamená, že přestali bejt lidma. Předpokládám, že většina z nich někdy někoho milovala. A taky v určitou chvíli věřili, že svět je fajn místo pro život. Vidím to takhle: když o tom zpívají, udržuje je to v kontaktu s tím, kým byli, jsou, můžou zase bejt. Já ti nevím, Williame, ale zdá se mi, že když se skutečně ponoří do hudby i slov, dělá jim to dobře a určitě jim to neškodí. Co by ze mě zbylo, kdybych nehledal písně o lásce, životě, ztrátě, bolesti a radosti? Vždyť o tom všem život je.‘ Martin krátce zvedne ruce. ‚Prostě se k nim chovám jako k lidskejm bytostem.‘“

Joe Browning Wroe: Bolestná laskavost

Rozpouštění studu

Stud nám přináší zprávu o našem chování. Prožíváme ho v těle, kde vede ke stažení a zamrznutí. Zvyšuje hladinu stresu a adrenalinu. Ukazuje nám, že děláme něco, co je pro ostatní nepřijatelné.

Bohužel stále panuje přesvědčení, že prožitek studu promění naše chování, že povede ke změně. Denně nás tak někdo zkouší zostudit. Zpravidla proto, že kýženou změnu nakonec uděláme. Otázka však zní, za jakou cenu. Často platíme zavrhnutím části sebe sama.

Co si tedy se studem počít? Naučit se ho rozeznávat, dovolit si jej prožít a učit se ho opouštět. Nenechat se jím uřknout. Zaměřit se na to, co mohu ve svém chování proměnit, nevnímat ho jako zprávu o vlastní (ne)hodnotě.

„...první přikázání divočiny: hlavně nepanikařit.
Tohle pravidlo je dobré mít na paměti i během putování po řece času. Když dokážeme být bdělé, uchovat si jasnou mysl a moudře pracovat se svými emocemi, čeká nás velmi radostné období. Pokud jsme se na cestu dobře připravily a sbalily, pokud máme dobré mapy a průvodce, můžeme nakonec přesáhnout samy sebe.“

Mary Pipher: Ženy plují na sever

Ticho v nás

Miluju těch pár vteřin na konci meditace, kdy si má mysl může dělat cokoli bude chtít a ona se rozhodne nedělat nic. Místo rozbouřené mysli na pár vteřin vidím klidný a rozlehlý oceán. Vím, že ho v sobě mám a to vědomí mě uklidňuje.

„Mlčení nám přináší hluboký mír. Pokud se však obdarujeme ještě hlubším tichem, tichem nemyšlení, najdeme v něm nádhernou lehkost a svobodu.

Základní praxe bdělosti spočívá v tom, že přestaneme věnovat pozornost myšlenkám a vrátíme se k sobě domů, a tudíž k tomu, co se skutečně děje v přítomném okamžiku. Můžeme to dělat kdykoliv a kdekoliv a díky tomu nacházet v životě více radosti. Bez ohledu na to, co děláme, zda vaříme, pracujeme, pereme prádlo, čistíme si zuby nebo jíme, můžeme si vychutnávat osvěžení pramenící ze ztišení myšlenek a z mlčení. Opravdová praxe bdělosti nevyžaduje meditaci vsedě nebo dodržování vnějších forem praxe.

Opravdová praxe bdělosti znamená podívat se dovnitř a najít vnitřní klid. Pokud toho nejsme schopni, nemůžeme se postarat ani o energie násilí, strachu, zbabělosti a nenávisti, které jsou v nás ukryté.“

Thich Nhat Hanh: Ticho

Tišina

K domovu nás často nasměruje až Tišina, slovy Susanne Skogstad „temná hlubina, ve které panuje ticho, jako když se na vodní hladině nezčeří ani vlnka, rozprostírá se nehybně jako zrcadlo, zalitá tmou.“ Na podobné místo nás zpravidla dovede smutek, který nám opakuje otázku: „Co teď děláš se svým životem?“ Dokud na ni nenajdeme odpověď, které sami uvěříme, nechce nás pustit dál. 

Smutek a zoufalství stojí na začátku každé výrazné proměny. Vrací nás ke smyslu. Nabízí příležitost změnit směr, chvíli pádlovat proti proudu, než se dostaneme na místo, kde máme být. Místo, na kterém trpíme, je to stejné místo, na kterém nám záleží. Abychom mohli dát smysl tomu, co se v nás odehrává, potřebujeme odpočívat a dopřát si čas.

Záchytné body

Hodnoty představují to, co je pro nás v životě důležité. Pohání naše touhy a záměry. Jsou zdrojem naší motivace a jsou kompasem při rozhodování. Jako děti je přejímáme z prostředí, ve kterém vyrůstáme. Jako dospělí si je sami volíme.

Podle Barretta mají naše duše tři hlavní touhy: vyjádřit se, ukázat tak, kdo doopravdy jsme (důležitá je pro nás kreativita, vášeň, autenticita), propojit se s druhými v láskyplných vztazích (důležitá je pro nás empatie, spolupráce, součinnost) a přispívat světu a planetě (důležitá je pro nás služba, odpouštění, ohled na budoucí generace).

Teprve tehdy, když si uvědomíme své jedinečné dary, jsme schopni propojit se s druhými a přispívat jim. Z pohledu duše dáváme sobě, když dáváme druhým. Uspokojujeme své potřeby, když se staráme o potřeby druhých. Propojujeme se sami se sebou, když se propojujeme s druhými. Co přejeme sobě, přejeme i druhým.

Od druhých nás neoddělují naše hodnoty. Oddělují nás naše přesvědčení. Osvojili jsme si je během dětství a dospívání. Založili jsme na nich svoji identitu – to, čím se od druhých odlišujeme. V průběhu dospělého života se můžeme vědomě rozhodnout zaměřit se na to, co nás s druhými spojuje, a rozhodovat se v souladu s našimi hodnotami. Podpořit nás v tom mohou žité hodnoty, které popsali Martin Seligman a Christopher Peterson, když hledali protiváhu klasifikace duševních nemocí.

Často jsme se naučili soustředit se na to, co nám tolik nejde, na to, „co je s námi špatně“. Zaměřujeme se na chování, které nevede k takovým výsledkům, jaké si přejeme. Většinu svého úsilí pak směřujeme na nápravu. Když se soustředíme na naše slabiny, obvykle nás to přitom vyčerpává, nedaří se nám tak, jak si přejeme, bojujeme s motivací a prožíváme negativní emoce, především nudu, frustraci, provinění nebo stres. Věříme, že, když napravíme svou slabou stránku, dostaví se duševní pohoda.

Štěstí a neštěstí však netvoří stejné kontinuum. To, že se zbavíme vzteku, nebo strachu, automaticky nevede k prožívání klidu, lásky a radosti. Strategie, které nám pomohou zvládat vztek nebo smutek, nepřinesou do našeho života klid, lásku a radost. Zdraví není pouhou nepřítomností nemoci. Jeho podmínkou je i přítomnost něčeho pozitivního, něčeho, co nás těší, v čem vidíme smysl. 

Řada učitelů, zaměstnavatelů, rodičů i lídrů vychází z přesvědčení, že budeme prospívat, když opravíme to, co se nám nedaří. Vznikají tréninkové programy, které se zaměřují na to, jak zlepšit naše slabé stránky. Při hodnocení v práci se zaměřujeme na to, co můžeme zlepšit a na to, s čím se potýkáme. Ve školních testech nacházíme zvýrazněné chyby a po vysvědčení se zaměřujeme na předměty, ve kterých nemáme tak dobré známky. Když se zaměříme na napravování toho, co nám nejde, dosáhneme toho, že se v dané oblasti staneme průměrnými, málokdy v ní však vynikneme. 

Když se zaměřujeme na své silné stránky, zajímáme se o to, co je správně. Můžeme tak vzkvétat. Máme se o co opřít v těžkých chvílích. Silná stránka je vrozená kapacita pro určitý druh chování, myšlení a cítění. Je autentická a dává nám energii, umožňuje nám prospívat, vyvíjet se a vynikat. Když zapojujeme své silné stránky, děláme to nejlepší, co umíme, a cítíme se u toho nejlépe, jak umíme. Vnímáme vlastní sílu, vášeň, cítíme motivaci, nadšení, jsme autentičtí a sebevědomí. 

Každodenní praxí můžeme své silné stránky rozvíjet. Můžeme rozvíjet svou kreativitu, vděčnost, nebo optimismus. Můžeme se naučit novým návykům, které posilují naše přednosti. Dokážeme je pak uplatnit častěji a při více příležitostech. Silné stránky jsou naší součástí už od raného dětství, ale také ony potřebují být vyživovány, aby se plně rozvinuly. 

Zapojení silných stránek si můžeme představit jako otáčení knoflíku s hlasitostí. Jejich nevyužívání negativně ovlivňuje naši životní pohodu. Pokud je využíváme příliš, může to vést k tomu stejnému. Některé situace vyžadují nižší zapojení naší silné stránky a jiné silnější. Jsou situace, ve kterých se zapojení naší silné stránky nehodí, protože může poškodit druhé, nebo nás samotné. Kreativita neslouží k tvůrčí trestné činnosti. Vytrvalost nám neslouží, když pokračujeme v práci, která nás ničí.  Naučit se správně zapojovat své silné stránky je druh umění.

Dalším záchytným bodem je náš životní příběh. Má být spojencem, hlasem, který nás vrací domů. Představuje způsob, jakým mluvíme o svém životě ve chvílích, kdy ho chceme přiblížit druhé osobě. Vypovídá i o tom, jaké vztahy se nám daří navazovat. Pokud se nám daří vzpomínat na minulé prožitky tak, že zmiňujeme jejich pozitiva i negativa, příběh, který o nich vyprávíme, drží pohromadě.

Pokud si dokážeme uvědomit, jak nás minulé události formovaly, pokud jim dokážeme dát smysl, dokážeme navazovat bezpečné vztahy s druhými. Smysluplnost je zdrojem naší síly a resilience. Naši životní pohodu výrazně ovlivňuje to, nakolik se nám daří připisovat smysl událostem, které jsme zažili. Nikdy není pozdě potkat druhého, který nám pomůže vytvořit bezpečný prostor, ve kterém se naučíme vyprávět svůj životní příběh ve své plnosti. 

Leccos nám také napoví náš hlas. Když jsme ve svém středu, jasně zní. Pokud se vychylujeme a odchylujeme, začíná se chvět, nemůžeme se dodechnout. Cenné signály může přinést i povrch našeho těla, husí kůže. Naučit se vracet se do svého vnitřního domova je k nezaplacení. Ukotvuje, co si nenechat zlomit. Tvoří pevný střed, kolem kterého se pružně ohýbáme.

Zabydlete si svůj střed

Náš střed tvoří naše hodnoty a životní příběh. Pokud si ho chceme ukotvit prostřednictvím aktivit či každodenního chování, může výborně posloužit uvědomění toho, proč ráno vstáváte z postele. Japonština pro tyto důvody používá slovo ikigai.

Vezměte si papír a odpovězte si na následující otázky. Zapisujte to první, co vás napadne.  

Co milujete?
O jakých tématech s druhými rádi mluvíte?
Čím jste chtěli být jako malí?
Jak vypadá váš ideální den?

V čem vynikáte?
Co na vás druzí oceňují?
Jaké jsou vaše 3 největší úspěchy v životě?
Co vám jde samo?

Co svět potřebuje?
Jaké jsou 3 hodnoty, bez kterých si nedovedete svůj život představit?
Jaké 3 rady byste předali druhým jako své poselství?
Co chcete, aby o vás říkali druzí ve vaší nepřítomnosti?

Co svět ohodnotí?
Jaký chcete mít ze svého života pocit?
Co byste dělali, kdyby vás nesvíral strach?
Kdy cítíte naplnění a smysl?

Nyní si projděte své odpovědi. Co mají společného? Co tvoří pomyslný střed?

Nad čím si dásním

aneb co u mě vyvolalo úsměv plný dásní

👥 Alice Kavková mi dala k Vánocům „procházku pro introverty“ do Grébovky. Už teď se těším jak malá, až na ni vyrazím.

🎥 Dept. Q. Skotsko. Nevyřešený případ. Nechtěná sezení s terapeutkou. Herecký koncert.

🎶 Music & Lyrics… tentokrát pro Pearl Jam:
„Oh, I’m a lucky man / To count on both hands / The ones I love / Some folks just have one / Yeah, others they got none / Stay with me / Let’s just breathe“

Co jsem psala

aneb co zaujalo na síti, kde trénuju

👥 Přátelé jsou nejvíc. Díky Andree jsem si troufla na CSR pozici. Spolu jsme spáchaly řadu dobrých věcí a pořád se máme.

📚 Co právě čtu? Jednu z nejkrásnějších knih roku…

🪑 Máme v práci Hedepy. Pravidelné webináře, Brainee Akademii, ale i možnost hrazené terapie. Asi nejlepší firemní benefit, který jsem zatím zažila 💚

Co dělám

aneb kde a nad čím se můžeme potkat

✍️ píšu – už zase, snad mi to vydrží 😊

❤️ konzultuju – vyživuju odvahu tvořit a svým hlasem měnit svět. S radostí střežím, ať se ke světu vztahujeme ve své síle a radosti, ne v zajetí zranění a bolesti.

💪 dělám dobro v Heinekenu – vaříme radost, která spojuje, a naše strategie dobrých věcí se vejde na podtácek.

☕ vysedávám v kavárně, nejčastěji mě potkáte v mamacoffee na Jiřáku. Taky si občas zajdu do žižkovské Pracovny, kde v období prázdných dutin nahrávám podcast. Můžeme si dát kafe spolu.

Líbí se vám moje psaní?

aneb co teď

Můžete mi dát srdíčko. Můžete mě přeposlat dál. Nejradši si čtu, co mi odpovídáte.

Nikdo z nás neví…

jak ten kopec máme kdo vysoký. Říká Nohavicova teorie alkoholického kopce z filmu Rok ďábla. Dala by se velmi dobře překlopit do oblasti duševního zdraví. Nikdo z nás neví, kolik toho zvládne. Každý z nás se může zlomit. Přiznat si to bývá cenný začátek.

Ničeho si nevšímej

Tak se jmenuje první kapitola autobiografie Alana Aldy Nikdy si nedávejte vycpat svého psa. Dovolím si z ní vypsat klíčové pasáže. Pomůžou nám ponořit se do tématu.

„Matka se otce pokusila probodnout, teprve když mi bylo šest, ale nějaké známky podivínství musela projevovat už dřív. Vzdálený pohled, tajemný úsměv. Něco.
Žili jsme v dvoupokojovém bytě nad tanečním sálem nočního klubu. Otec účinkoval v představení a každý večer pod námi vystupoval. Podlahou k nám pronikala zezdola hudba a závěrečné číslo jsme slyšeli o půlnoci. Otec se měl z práce vrátit už před několika hodinami.
Matka mě požádala, abych s ní zůstal vzhůru. Byla osamělá. Hráli jsme žolíky a kapela pod námi vyhrávala Brazil, páry tančily opojené pitím a cigaretovým kouřem dlouho do noci.

Konečně přišel. Rozzlobeně vyskočila. ‚Kde jsi byl?‘ zaječela. Už v šesti letech jsem chápal, že se zlobí. Pracoval s polonahými ženami a přišel domů pozdě. Nebylo nesmyslné ho z něčeho podezřívat.
Řekla mu, že ví, že s někým spí. Popřel to. ‚Ale ano!‘ zaječela. Znovu to popřel, tentokrát s netrpělivostí.
‚Ty hajzle!‘ vykřikla. Popadla porcovací nůž a vrhla se po něm, snažila se ho zasáhnout do obličeje. Tohle už nesmyslné bylo.
Chytil ji za zápěstí. ‚Co to s tebou je?‘
Rvali se o nůž a já je prosil, aby přestali. Když ji donutil nůž pustit, popadl jsem ho a zabodnul špičkou do stolu, aby ho nemohla zase použít.

Za pár týdnů jsme všichni tři seděli u malého stolku v malé kuchyňce a jedli. 
Hrál jsem si s příbory na stříbrném tácu. Našel jsem porcovací nůž s ohnutou špičkou a zadíval se na matku:  ‚Pamatuješ, jak jsem ho zapíchl do stolu?‘
‚Kdy?‘
‚Když jsi chtěla probodnout tátu.‘
Usmála se.  ‚Ale prosím tě. Tohle jsem nikdy neudělala. Tatínka miluju. To sis vymyslel.‘ Zasmála se, ale byl to nucený smích. Podíval jsem se na otce, který se odvrátil, ale mlčel.
Věděl jsem, co jsem viděl, ale neměl jsem o tom mluvit. Nechápal jsem proč. Nechápal jsem ještě, jak tyhle věci fungují.
Postupem času jsem se naučil, že se u nás o věcech nemluví. (...)

Jednou z věcí, o kterých se u nás nikdy nemluvilo, byla duševní nemoc. Ta slova mezi otcem a mnou nikdy nezazněla. To se prostě u nás doma nedělalo. V tu dobu byla duševní onemocnění spíš prokletí než nemoc, takže pro rodinu by bylo ostudou existenci něčeho takového přiznat. Tak nějak by to diskreditovalo rodiče, bratrance a sestřenice, všechny nám blízké. Zkrátka jsme o tom nemluvili.

O kolik by bylo snazší, kdybychom s otcem čelili její nemoci společně, kdybychom si svěřovali postřehy, vymýšleli vhodné strategie. Místo toho jsme hráli každý sám za sebe. A u mě se střídalo přesvědčení, že její chování je jeho nebo moje chyba. Jakmile jsem zjistil, že existuje hřích, a přišla na mě puberta, kdy jsem objevil hřích, který se mi opravdu hodně zamlouval, začal jsem se přesvědčovat, že její destruktivní epizody způsobovaly moje hříchy. Jako by se všechno shodovalo. Nebylo to tak úplně nelogické, protože obojí se odehrávalo denně. Byl jsem přesvědčený, že držím v rukou kouzelnickou hůlku, kterou poškozuji celou naší domácnost.“

Příběh výstižně dokládá, co vše nás může lámat. Zdaleka to není jen duševní nemoc. Láme nás i to, když se o něčem nemluví, když něčemu nerozumíme, nebo když na něco zůstaneme sami…

Výchozí bod

Psychiatr Sir Michael Rutter patří mezi objevitele resilience, vývojové psychopatology, kteří resilienci poznávali celý život. V roce 2010 odpovídal v rozhovoru i na otázku: „Je nějaký pacient, který pro vás vyčnívá, který měl větší vliv?“

„Jedním z nich je dospělý pacient, kterého jsem viděl po pokusu o sebevraždu ve vězení. Měl hroznou výchovu a poprvé se dostal před soud jako nezvladatelný pětiletý chlapec. Prošel různými ústavy a jako mladík skončil s poměrně závažným obviněním.

Po propuštění se seznámil s mladou ženou z úplně jiného prostředí. Následovalo úplné zanechání trestné činnosti, produktivní život, zaměstnání a svatba. Pokus o sebevraždu přišel, když jeho žena zemřela při porodu a on se zhroutil a v návalu hněvu začal zapalovat budovy.

Vyvolalo to ve mně otázku – uzdravil se, nebo ne? Odpověď, na kterou jsem přišel, byla: ano, zotavil se (před smrtí manželky); změnilo ho to úplně – ne.
Pokud přemýšlím o resilienci, tak na mě tento případ rozhodně zapůsobil, přiměl mě k zamyšlení, že se musíme oprostit od uvažování o resilienci v absolutních termínech, ve smyslu úplného obratu. Může k němu dojít, ale je to poměrně neobvyklé.“

Vývojoví psychopatologové soustředili svou pozornost na období dětství. Na pojmenování toho, co potřebujeme, abychom byli chráněni, na pojmenování toho, co nám škodí. V dětství totiž často vzniká náš výchozí bod – místo, ze kterého vycházíme a do kterého máme tendenci se při otřesech vracet. Je důležité ho znát. Pak se nám snáze proměňuje.  

Válečné otřesy

Projevy posttraumatické stresové poruchy (PTSD) popisoval už Sigmund Freud u části vojáků v první světové válce. Do klasifikace duševních nemocí se dostala díky americkým psychiatrům, kteří zkoumali změnu psychiky vojáků ve válce v Koreji a ve Vietnamu. Dnes už víme, že podobné otřesy nezpůsobují pouze války.

PTSD se objevuje u části lidí (rozptyl bývá mezi 20 - 40 %), kteří zažili traumatizující událost. Také už víme, že nerozhoduje to, nakolik byla daná událost zátěžová. Rozhoduje především to, jakou kapacitu ji zvládnout jsme v dané chvíli měli a jak jsme ji dokázali včlenit do svého života.

Přiblížím ji opět příběhem, tentokrát od Daniela Siegela z knihy Mindsight.

„Byl jsem s Brucem, čekali jsme na potyčku s nepřítelem. Byl jsem vděčný, že ve mně vidí přítele a ne nepřítele. Díky zelené a hnědé barvě nanesené na tváři vypadal spíš jako čtyřleté dítě při hře než jako čtyřiatřicetiletý veterán. Hrůza v jeho očích a síla v jeho dvousetkilové, metr osmdesát vysoké postavě činily naši situaci až příliš reálnou. 

Bruce byl jedním z mnoha mužů, kteří se vrátili z Vietnamu poznamenaní zevnitř. Naše cesty se sešly pod postelí v losangeleské nemocnici pro veterány Brentwood, kde byl hospitalizován kvůli PTSD, posttraumatické stresové poruše, stavu, který dostal toto jméno teprve před několika lety. Byl jsem nový psychiatrický stážista a Bruce byl jedním z mých prvních pacientů. 

Nic mě nepřipravilo na okamžik, kdy mě popadl za kotníky, vtáhl mě do své ‚jeskyně‘, vrazil mi do ruky násadu od koštěte a zařval: ‚Jestli si pro nás přijdou, zastřel je!‘ Nebylo pochyb, že propadl něčemu ve své představivosti. Tohle však nebyla hra čtyřletého dítěte; připadalo mi, jako by to byla nějaká zdivočelá vzpomínka, nějaký kus jeho minulosti, který byl v jeho mysli zcela živý a přítomný a děsil ho. A teď děsil i mě.“

Stresová reakce

Pět stavů aktivace stresové reakce a to, jak ovlivňuje naše fungování, popisuje Bruce Perry. Pokud si uvědomujeme, kde na škále se zrovna pohybujeme, můžeme volit strategii, která nám pomůže vrátit se tam, kde je nám dobře.

Ve stavu klidu se cítíme v bezpečí, naše tělesné potřeby jsou naplněny. Nejsme vystaveni intenzivním smyslovým podnětům. Díváme se do budoucnosti, k dispozici máme abstraktní uvažování, řízení je v rukou mozkové kůry (neokortexu a kortexu).

Ve stavu bdělosti se nacházíme většinu času. Stále dobře ovládáme impulzy, můžeme plánovat, dobře chápeme důsledky svých činů. Jsme vystaveni řadě podnětů. Naše potřeby nemusí být plně uspokojeny. Prožíváme různé emoce. Čas vnímáme ve dnech a hodinách. Máme k dispozici konkrétní kognitivní styl, řízení je v rukou kortexu a limbického systému.

Ve stavu znepokojení je systém reakce na stres silněji aktivován. Může být vyvolán pocitem ohrožení, silnými emocemi či situacemi, kdy na nás působí příliš podnětů. Soustředíme se hlavně na současnost, citlivěji vnímáme reakce druhých. Čas vnímáme v hodinách a minutách. Reagujeme emočně, řízení je v rukou limbického systému a mozečku. Míváme tendenci vyjadřovat odpor, nebo naopak vyhovět, abychom měli klid. 

Ve stavu strachu je naším cílem se ochránit a přežít – utéct, bojovat, strnout, vyhovět. Schopnost naší sebekontroly a sebereflexe je omezena. Cítíme strach, zahlcení, nedůvěru k ostatním. Prožíváme velmi silné emoce, nebo se od nich naopak odpojujeme. Čas vnímáme v minutách a vteřinách. Řízení je v rukou mozečku a mozkového kmene. Chováme se vzpurně, nebo se přepínáme do disociace, odpojujeme se od vnějšího dění.

Zděšení je neintenzivnější stav. Jediným úkolem mozku je zajistit přežití, na okolí tak reagujeme reflexy. Čas přestáváme vnímat. Řízení je v rukou mozkového kmene a autonomního nervového systému. Chováme se agresivně, nebo upadáme do mdlob.

Co nás láme

Je toho tolik. Lámat nás mohou přírodní události i druzí lidé. Může nás lámat, když zůstáváme na vše dlouho sami. To, co v dětství, dospívání i dospělosti řada lidí stále blahořečí, nás často v pozdějším věku začíná dohánět zdravotně.

Láme nás i to, když čelíme každodenní nepřízni a ústrkům. Třeba kvůli barvě pleti, nebo kvůli tomu, jakého jsme pohlaví. Tenhle rozměr míváme tendenci přehlížet, tak si ho dovolím připomenout ukázkou z knihy Jiřího Klečky Papírové domky: 

„Anninu pozornost upoutaly tři sotva desetileté dívky, které procházely parkem. Jejich tváře byly k nerozeznání jedna od druhé, drobné pihovaté nosíky a dlouhé pletené copy. Na zádech nesly růžové batohy a dvě z nich na sobě měly šaty s disneyovským potiskem. Zastavily a dívaly se na ni. (…) Dívky se usmály, ale Anně to připadalo falešné. Spíš jakoby se ušklíbaly. (…)

Sledovala, jak jedna z dívek (na hlavě měla kšiltovku, z níž myška Minnie vesele mávala kolemjdoucím) vstoupila na dětské hřiště a stoupla si k Vašíkovi. Zalilo ji horko, chtěla se postavit, ale nohy ji odmítly poslechnout. Dívka se zasmála písklavým smíchem a srazila Vašíka k zemi. Další dvě dívky se k ní přidaly, pak se všechny otočily k Anně. Zmizely jim obličeje, namísto nich na ni hleděly tři prázdné masky. Anna zalapala po dechu a rozhlédla se po pomoci. Starší pár se zvedl z lavičky a odcházel rychle pryč, aniž se ohlédl. Ale museli to vidět, tím si byla jistá. právě proto odcházejí, pomyslela si. (…)

‚Černá svině,‘ zachrčela dívka nad Vašíkem, roztáhla svou tvář do nepřirozeného šklebu a plivla. Chuchvalec slin přistál v chlapcově obličeji. Anna se konečně postavila. (…)
‚No sláva!‘ zakřičela dívka v kšiltovce. ‚Jsi nejen černá, ale i mrzák! Vezmi si tu malou černou špínu a táhni!‘
Hrozbu doprovodil pištivý smích, který slyšela pouze jednou, ale velmi dobře jej poznávala. Patřil stínu, který seděl na kapotě auta před hořícími těly jejich rodičů. Zamrazilo ji v kostech.

Vašík na ni zavolal, čímž přetrhl změť chaotických myšlenek a upřel její pozornost k jedinému cíli: ochránit ho. Vyrazila směrem k nim. Dívka v kšiltovce začala utíkat pryč, ostatní se k ní přidaly. Znovu ten pištivý smích. Doběhla k Vašíkovi a otřela mu z tváře plivanec. Uvědomila si, že se jí třesou ruce. Vašík k ní zvedl uslzené oči, z nosu mu vytékal sopel.

‚Vraťte se!‘ zakřičela směrem k dívkám, jež utíkaly dál, aniž by se ohlédly. Okolní lavičky byly prázdné, jenom o kus dál je znepokojeně pozorovalo pár zvědavých přihlížejících. Tušila, co vidí. A nenáviděla je za to. Nenáviděla. Nutili ji k tomu, aby si zoufale přála vrátit se do bezpečí domu, který nebyl jejím domovem, ale nabízel stěny, mezi které se mohli skrýt. Zvedla Vašíka ze země a oprášila mu bundu, zatímco vzlykal a popotahoval. ‚Bude to v pořádku, mistře,‘ uklidňovala ho. Ale v uších jí dozníval pištivý smích a ona věděla, že v pořádku není vůbec nic.“ 

Láme nás, když si v sobě držíme tajemství. Často se pojí s hanbou, vede nás k tomu, že uvěříme tomu, že nejsme dobří lidé, že si nezasloužíme nic dobrého. Jak můžeme zacházet s příběhy o situacích, na které nejsme hrdí, jsem načrtla na svém příběhu. Události, které nám ublížily, v nás mohou vytvářet prázdná místa, které máme tendenci vyplňovat, často například závislostmi. 

Jak přetvořit bolest?

Ptá se Susan Cain ve své knize Bittersweet. Když Japonci pozorují opadávající sakury, prožívají mono no aware, vytoužený stav jemného smutku vyvolaný patosem věcí a prožíváním pomíjivosti. Staří Řekové popisovali pothos – touhu po něčem úžasném, co nemůžeme mít. Po dobrém a krásném, co nám uvěznění v hmotě nedovolí prožívat. Touhu po nedosažitelném. Ztělesňovaly ji i květiny, které kladli na hroby zemřelých.  

Španělé mají duende – touhu, horoucí střed flamenca a dalších uměleckých forem, ztvárňující rozjitřené srdce. Portugalci popisují saudade – sladce pronikavou nostalgii po něčem hluboce ceněném a dávno minulém. V hinduismu je viraha – bolest z odloučení, ze které pramení veškerá poezie a hudba. 

Leonard Cohen vzpomínal na básníka Garcíu Lorcu. Naučil ho, že je jen bolavým stvořením uprostřed bolavého vesmíru a že ta bolest je v pořádku. Díky ní může obejmout Slunce i Měsíc. Nick Cave říká, že se jeho umělecký život soustředí kolem touhy či potřeby vyjádřit pocity ztráty a stesku, které mu hvízdají v kostech a hučejí v krvi.

Bolest a stesk k životu patří a vždy patřily. Umění nám umožňuje podívat se bolesti do očí a proměnit ji v něco většího. Pokud nás navštíví bolest, přivítejme ji jako pozvání k tvorbě.

„Nejsladší v celém mém životě byla touha – dostat se na Horu, najít místo, odkud pochází všechna ta krása – mou zemi, místo, kde jsem se měl narodit.“

C. S. Lewis

V roce 1927 napsal Romain Rolland dopis Sigmundu Freudovi. Popisoval v něm stav, který přirovnával k prožitku oceánu – pocit věčnosti, pocit sjednocení s vnějším světem. Freud mu odpověděl, že se podle všeho jedná o projev neurózy.

O téměř století později by mu vědci Haidt a Yaden odpověděli, že se jedná o pravý opak – že podobné prožitky jsou spojené s vyšší sebeúctou, prosociálním chováním, se smyslem života, že slouží jako prevence deprese a jsou zdrojem psychického zdraví. Jedná se o jedny z nejpozitivnějších a nejsmysluplnějších životních okamžiků. 

Podobné zážitky si nás často nacházejí v období životních předělů. Příběhy ztrát a odloučení jsou nedílnou součástí příběhů o našich úspěších. Právě z hořkosladké povahy našeho života se vynořují nejvyšší stavy – úcta a radost, zázrak a láska, smysl a tvořivost. Prožíváme je díky tomu, že život není dokonalý.

Čas spojovat

Místo oddělování přichází čas spojovat. Přiznat si, že svět je hořkosladký. Esencí hořkosladkosti či sladkobolnosti je totiž poznání, že světlo a tma, zrození a smrt, štěstí a smutek jsou navždy spojeny. Jak přizvat hořkosladké do života, načrtává Susan Cain.

Přijmout, že ztráty utvářejí naši psychiku: vytvářejí vzorce pro naše interakce. Pokud jim neporozumíme, budeme jim znovu a znovu čelit.
Hýčkat si svá citlivá místa, která ztráty stvořily. Věnovat jim pozornost, péči a čas. Neutíkat před nimi a od nich.
Uvěřit, že láska je tu vždy. Jen mění svou podobu. Naším úkolem je znovu ji nalézat. 

Jak zacházet se svými zlomy?

Přidám pár tipů, které se mi osvědčují u sebe i u mých klientů.

Mluvit o nich v bezpečném prostředí

Za své zlomy se často stydíme. Stud nám přináší zprávu o našem chování. Prožíváme ho v těle, kde vede ke stažení a zamrznutí. Zvyšuje hladinu stresu a adrenalinu. Ukazuje nám, že děláme něco, co je pro ostatní nepřijatelné. Pomáhá nám přežít v rodině i v širším společenství. Vede nás k přehodnocení chování. Pokud se z něj však stane stud toxický nebo hlubinný (core shame), hanba, začneme chybu vztahovat ke své osobnosti, zpochybňovat vlastní hodnotu.

„Zabarví vše, co říkáme a děláme, zahlcujícím pocitem omylu, neschopnosti a bezcennosti. Leží v základu mnoha obtížných emocí, jako jsou pocity bezvýznamnosti, neviditelnosti, přebytečnosti, nepochopení, nedůležitosti a opuštěnosti. Dává o sobě vědět prostřednictvím přesvědčení, že bychom měli raději zůstat potichu, k ničemu nepřispívat a ušetřit ostatní své přítomnosti.“

Toko-pa Turner: Přináležení

Co si tedy se studem počít? Naučit se ho rozeznávat, dovolit si jej prožít a učit se ho opouštět. Nenechat se jím uřknout. Zaměřit se na to, co mohu ve svém chování proměnit, nevnímat ho jako zprávu o vlastní (ne)hodnotě.

„Protilátkou na stud je samozřejmě riskovat a ukázat se v co největší plnosti. Disciplína potřebná ke zpracování studu spočívá v návyku odhalovat sebe sama. Vynést na světlo světa plnou záři své duše, navzdory strachu ze selhání. Troufnout si odkrýt své tajné dary. Ukázat svůj strach důvěryhodným lidem, aby mohl být utišen. Vztáhnout ruce, i když byste raději utekli. Požádat o pomoc, když se cítíte opuštěně.“ 

Toko-pa Turner: Přináležení

Dopřát si čas

Netlačit na sebe. Posečkat. Abychom mohli dát smysl tomu, co se v nás odehrává, potřebujeme odpočívat a dopřát si čas. Smutek a truchlení zpravidla trvají déle, než by si kdokoli přál. Cítíme se křehcí a potřebujeme (se) podpořit. Je to tak v pořádku. 

Zaměřit se na to, na čem záleží

Smutek a zoufalství stojí na začátku každé výrazné proměny. Opakují nám otázku: „Co teď děláš se svým životem?“ Vrací nás ke smyslu. Nabízí příležitost změnit směr, chvíli pádlovat proti proudu, než se dostaneme na místo, kde máme být. Místo, na kterém trpíme, je to stejné místo, na kterém nám záleží.

„Ve své bolesti najdeš své hodnoty a ve svých hodnotách najdeš svou bolest.“

Steven Hayes

Odpustit si

Nabízet si útěchu, netrestat se. Bolest a omyly jsou nedílnou součástí našich životů.

S láskou opatrovat místo, které se léčí

Připustit si, že každé zlomené místo zůstává citlivé. Vztahovat se k němu s něhou. Opatrovat ho a střežit.

Co dělám

aneb kde a nad čím se můžeme potkat

✍️ píšu – teď většinou do šuplíku, ale polepším se a budu sdílet jako teď.

🤝 učím – provázím kurzem 💧Pramen. Tentokrát v Praze a osobně. Začínáme už 17. března. Pokud se chcete přidat, je ideální čas.

🎯 konzultuju – s radostí podporuji při tvoření (se) – naslouchám, ptám se, fandím, na vyžádání i rozumuju, vyživuji odvahu tvořit a svým hlasem měnit svět.

☕ popíjím kávu a hledím do zeleně, mrknout na mě můžete třeba v mamacoffee na Jiřáku.

Příběhy o zvládání těžkostí si lidé vyprávějí od nepaměti. Pohádky popisují zápolení, proměnu i vytrvalost tváří v tvář nesnázím. Jejich hrdinové překonávají na cestě za šťastným koncem nesčetně nástrah i sami sebe. Nakonec uspějí – díky své snaze, rozvaze, leckdy i díky zásahu magické síly.

Druhá světová válka přenesla pozornost celého světa k situaci dětí, které zažily bombardování, hladovění, vysídlení či genocidu. Řada z nich přitom prospívala lépe než dospělí. Příběhy o tom, jak se vyrovnáváme s nepřízní, se staly předmětem vědeckého zkoumání ve snaze porozumět příčinám duševních nemocí a poruch chování.

A jak to celé začalo? Vyhodnocováním rizik. Míra rizikovosti se začala posuzovat v Anglii devatenáctého století při pojišťování lodí. Loď, která měla věčně opilého kapitána, nespokojenou posádku a do které zatékalo, měla nejdražší pojištění. Stejný koncept byl záhy přenesen do oblasti veřejného zdraví k popisu rizik prostředí. Začalo se mluvit i o rizikových dětech (angl. high risk children).

Pokud bylo dítě vystaveno rizikovým faktorům, předpokládalo se, že v životě neuspěje. Toto tvrzení zpochybnili vývojoví psychiatři a psychopatologové. Emmy Werner sledovala déle než padesát let děti na Havaji. Norman Garmezy se zaměřil na potomky matek s psychiatrickou diagnózou. Michael Rutter zkoumal děti vystavené dlouhodobému stresu a děti z rumunských sirotčinců. V českém prostředí se tématu věnovali zejména Zdeněk Matějček a Zdeněk Dytrych. Nezávisle na sobě popsali, že řada dětí vystavených mnoha rizikovým faktorům prospívala.  

Děti, které (nejen) přežily

Chlapec, který přežil. Harry Potter. Jeho příběh v krásné literatuře málokdo dosud nečetl, nebo aspoň neviděl. Ve vědecké literatuře najdeme zdokumentovanou celou řadu příběhů dětí, které nejen přežily, ale v dospělosti i prospívaly. Pojďme si jich pár připomenout.

Na první pohled vypadal havajský ostrov Kauai v roce 1955 jako idylické místo pro život s nedotčenými plážemi, horami a deštným pralesem. Pro přistěhovalce z jihovýchodní Asie idylický zdaleka nebyl. Přijeli sem pracovat na cukrových a ananasových plantážích. Byli vykořenění, neměli dostatečné vzdělání a pracovali na špatně placených pozicích. Žili v bídě a potýkali se se závislostí na alkoholu a s duševními nemocemi. Do těchto rodin se tehdy narodilo každé třetí dítě, mezi nimi i Michael a Mary.

Michael se narodil předčasně, první tři týdny svého života strávil v nemocnici, oddělený od své náctileté matky. Jeho otec byl v armádě a vrátil se až o dva roky později. Během následujících osmi let k Michaelovi přibyli tři mladší sourozenci, jeho rodiče se rozvedli, matka z ostrova odešla a zpřetrhala veškeré rodinné vazby.

Mary se narodila do bídy jako dcera nevzdělaného zemědělce a matky s duševní nemocí. Mezi pátým a desátým rokem opakovaně zažívala psychické i fyzické zneužívání. Její matka byla několikrát hospitalizována na psychiatrii. V osmnácti letech přesto oba prospívali, byli úspěšní ve škole, populární mezi vrstevníky a věřili v dobrou budoucnost.

O téměř třicet let později na druhé straně Ameriky vyrůstali Ross a Judy. Rossův otec měl problémy s alkoholem, jeho matka s duševní nemocí. Když byli oba rodiče doma, neustále se hádali. Verbální agrese pravidelně přerůstala ve fyzickou – někdy po sobě házeli nábytkem, jindy nádobím nebo noži. Některé hádky probíhaly venku před očima sousedů. Ross plakal a prosil rodiče, ať přestanou. Zkoušel se mezi ně postavit a oddělit je. Zatahoval záclony, aby dění doma skryl před zraky sousedů. Schovával křehké a ostré předměty. Postupně se začal zavírat do svého pokoje a psal zde dobrodružné příběhy.

Judy žila se svým otcem a dvěma sestrami. Její matka se potýkala s bipolární poruchou a s utajovanou drogovou závislostí. Obývala horní patro domu a nikoho k sobě nepouštěla. Po rozvodu rodičů žila Judy se svým otcem, nevlastní matkou a nevlastními sourozenci. Nevlastní bratr ji několikrát pohlavně zneužil. Když jí bylo dvanáct, zemřel při autohavárii. Mezi šestým a osmým rokem navštěvovala čtyři různé školy a pětkrát se stěhovala. Její život byl plný zmatku, úzkosti, vzteku a frustrace. V 15 letech se odstěhovala k matce, o kterou se musela starat. Několikrát volala záchranku, když ji našla ležet v bezvědomí na podlaze. Judy byla zpočátku velmi uzavřená, ve dvanácti letech si našla několik přátel, začala se dívat na život jako na příležitost a začala vynikat téměř ve všem, do čeho se pustila.

Oba v dětství našli způsob, jak se odpoutat od okolního dění. Získali pocit nezávislosti a toužili uspět. V dospělosti prospívali. Ross se stal spisovatelem na volné noze a učitelem na univerzitě. Judy studovala v doktorském programu a koordinovala podpůrný program pro školy. Oba měli stabilní rodinné zázemí a dlouhodobé vztahy. Jejich přátelé je vnímali jako oblíbené, inteligentní a nápomocné. Neprožívali bezmoc, věřili, že jsou aktéry svého života. Oba si vybrali profese, ve kterých mohli pomáhat druhým. Přesto si řadu let kladli otázku, jak je možné, že se jim daří.

Po revolučním roce 1989 obletěly svět fotografie dětí z rumunských sirotčinců. V nevyhovujících podmínkách jich zde žilo okolo 170 tisíc. Byly podvyživené a zanedbané. Většinu dne seděly nebo ležely v postýlkách, jediným rozptýlením jim bylo pohupování těla. Na jednu pečovatelku připadalo okolo 20 dětí.

V takovém sirotčinci strávil první dva roky svého života i Mitch. Osvojili si jej věřící rodiče z Kanady, kteří měli vlastní 3 děti a dalších 8 adoptovaných. Při osvojení uměl používat pouhých 5 slov. V průběhu dětství se potýkal s impulzivitou a s problémy se soustředěním. Přesto v 16 letech prospíval, vynikal ve sportech a v hudbě. Připravoval se na studium medicíny, přivydělával si jako plavčík na blízké univerzitě a aktivně se zapojoval do dění ve farnosti.

Za jakou cenu? Otázka, kterou je třeba dodávat a na kterou je třeba myslet. Máme touhu věřit, že co tě nezabije, to tě posílí. Je však fér dodat, že to něco stojí. Jedinci, kteří prožijí významnou nepřízeň, si odnáší určitou jizvu nebo trvalý následek.

U sledovaných obyvatel Havaje, kteří prospívali, se ve středním věku objevilo více zdravotních problémů než u jejich vrstevníků. Nejčastěji se pojily s bolestmi zad a nadváhou a byly spojovány s dlouhodobým působením stresu. Překonání těžkostí nás může stát obrovské úsilí a může způsobovat další stres. Promění nás, zanechá na nás svůj otisk, neznemožní nám však prožívat naplněný život.

Jak takovým dětem říkat?

Otázka, kterou si dříve nebo později položí každý, který něco nového objeví a začne popisovat. Děti s podobnými příběhy byly nejdříve označované jako nezranitelné (angl. invulnerable). Překonaly překážky v podobě chudoby, špatného zdraví i zanedbávání. Vyrovnaly se s aktuálními těžkostmi a měly dostatek sil otevřít se životním dobrodružstvím a novým zážitkům.

Britský psychoanalytik Elwyn James Anthony je popisoval pomocí metafory ocelové panenky.

Garmezy je charakterizoval jako děti odolávající stresu (angl. stress-resistant children). Werner mluvila o tom, že se ohnou, ale nezlomí (These people may bend but don’t break). V názvu své knihy z roku 1982 (angl. Vulnerable But Invincible: A Study of Resilient Children and Youth) je označila jako resilientní. Nepříznivé události je nezničily, naopak je posílily, vybavily je soucitem a zájmem o druhé.

Co je resilience?

Význam slova resilience odkazuje na možnost odrážet se, odskakovat (lat. resilio, resiliere). V přírodních vědách označuje schopnost tělesa pružně se deformovat, vrátit se do svého původního tvaru poté, co bylo taženo, rozpínáno, stlačeno, nebo ohnuto. Jeho kapacitu pojmout energii při deformaci a po uvolnění tlaku obnovit energii původní.

Do věd o člověku pojem přenesla Emmy Werner v roce 1982. Označovala tak děti, které úspěšně čelily nepřízni, které se ohnou, ale nezlomí. Ve vědách o člověku je pojem metaforou. Kromě současně přítomných kvalit pevnosti a pružnosti naznačuje i to, že existuje určitý bod, po kterém je návrat těžký, ne-li nemožný. Bod, kdy se zlomíme. Pro Emmy Werner představoval duševní nemoc či (sebe)destruktivní chování. 

Od roku 2005 každoročně narůstá počet studií, které pojem používají. Mezi lety 2004 a 2014 narostl počet vyhledávání pojmu resilience v prohlížeči Google o 124 %. Od začátku pandemie celosvětově o dalších 40 %. Svou definici má mimo jiné v ekologii, ekonomii, společenských vědách i v psychologii.

Analýzou 994 studií a více než 35 tisíc výskytů pojmu se podařilo objevit definici, která může tvořit most (angl. bridging) mezi jednotlivými disciplínami, a umožnit tak propojení vědy, praxe i politiky.

V oblasti duševního zdraví věnovali vymezení pojmu nejvíce úsilí výzkumníci, kteří se zaměřovali na vývoj dětí v rizikových podmínkách (tzv. vývojoví psychopatologové), a pozitivní psychologové. Ti první vymezují resilienci jako úspěšné zvládnutí situace, ve které jsme vystaveni výrazné nepřízni. Ti druzí jako schopnost vytrvat a přizpůsobit se, když věci nejdou tak, jak si přejeme, a jako klíč k životní spokojenosti. Oba směry se shodují, že se jedná o kapacitu, kterou lze rozvíjet.

Kapacita, kapacita, kapacita

Resilience byla nejdříve vnímána spíše jako charakteristika osobnosti (angl. resiliency). Jeanne a Jack Blockovi popsali ego-resiliency, kterou tvoří flexibilita fungování v proměňujících se podmínkách, odolnost charakteru a také to, nakolik je člověk zásobený zdroji, nakolik se mu daří aktivně se zapojovat do okolního dění a podávat vyrovnaný výkon v zátěžových situacích. Takto vymezená charakteristika nepředpokládá vystavení významné nepřízni.

Pokud na resilienci nazíráme jako na charakteristiku osobnosti, můžeme snadno dospět k názoru, že někteří jedinci překonání nepřízně nezvládnou, protože k tomu nejsou dostatečně vybaveni. Toto pojetí tak může vést k viktimizaci. Obětem nepřízně vyčítáme, že nejsou dostatečně schopné. Výzkumy existenci této osobnostní charakteristiky zatím nedoložily. I proto je vhodnější uvažovat o resilienci jako o kapacitě.

Proč nepoužívám pojem odolnost?

Často se můžete setkat s českým překladem ve tvaru odolnost či psychická odolnost. Chvíli jsem s ním sama experimentovala, nakonec jsem se rozhodla od něj upustit. Nesedí mi to, co si s pojmem odolnost spojujeme. Často si představujeme, jak něčemu (nejčastěji stresu) vzdorujeme, odoláváme. Pojí se s velkým vypětím. S vymezením se. Je to pevnost, ve které se snadno ztrácí pružnost.

Pojem resilience třeba ještě tolik neznáme, ale má potenciál obsáhnout obě kvality. Být pružná i pevná. Být v pohybu, v dialogu. Být hledáním toho, kde je nám dobře právě tady a teď, aniž bychom ztratili to, kým jsme. Zatímco odolnost pro nás často představuje nějaký výsledek, po kterém toužíme, resilience je mnohem víc pohybem, životní silou, cestou či procesem, způsobem, jak toho dosahujeme.

Jak jsem se k resilienci dostala?

Objevila jsem ji, když jsem pracovala s dospívajícími. Nechce se mi k nim přidávat přídavné jméno, tak nedodám znevýhodněnými, ohroženými, rizikovými, ani traumatizovanými. Místo toho si vzpomenu na to, že občas svolali hromadnou bitku, nosili různé nestřelné zbraně, občas něco rozbili či podpálili, měli potíže se zákonem, užívali návykové látky a především věřili, že je nic dobrého nečeká. Trvalo, než si mě k sobě pustili.

Po dvou až třech letech to však zpravidla přišlo. A já pod tou drsnou maskou začala často vidět strach. O tom, jak ho prožívají, jsem psala bakalářku. Používala jsem v ní metodu koláč strachu – nakresli kruh, vybav si své strachy, rozděl kruh jako koláč, napiš do něj čeho se bojíš a znázorni, jak je daný strach velký.

Pořád myslím na možnou cestu dospíváním, která vzešla, když jsem vše poskládala. Dospívající, se kterými jsem pracovala, se na prahu dospělosti nejčastěji báli budoucnosti, že na všechno zůstanou sami a že to nezvládnou. Jejich strach byl tak silný, až je paralyzoval. Svíralo je přesvědčení, že nic nemá cenu. Útěchu pak nejčastěji hledali v návykových látkách. Hledala jsem, co by mohlo přispět. Strategie zvládání zátěžových situací mi přišly příliš pasivní. Objevila jsem resilienci.

Je to už třináct let. A tolik přečtených knih, že se k tomu dobrovolně nepřiznám. Nechci se vychloubat a především nechci prozradit, kolik jsem do nich investovala. Většina je naštěstí úspěšně schovaná ve čtečce, takže jsou téměř neviditelné.

Za tu dobu jsem zjistila, že se každý dívá na resilienci svou optikou. Pro někoho je to zastávka na cestě k jinému pojmu, pro jiného se jasně pojí s nějakou oblastí, ať už jsou to emoce, nastavení mysli či schopnost navazovat vztahy. Výrazně nás ovlivňuje také to, s kým se setkáváme, na kom resilienci poznáváme. Jinak píší ti, kteří pracují se zranitelnými cílovými skupinami, jinak ti, kteří mluví k manažerům. 

Co resilience znamená pro mě?

Ráda integruju, a tak jsem si postupně začala skládat vlastní model. Dostatečně otevřený, abych do něj zvládla zapracovávat nové poznatky, dostatečně rámující, abych se o něj mohla opřít. Líbí se mi vymezení, že nám umožňuje reagovat na to, co se děje okolo nás, a přitom neztratit sebe. Ohnout se, ale nezlomit.

Nedílnou součástí vědeckého poznávání je pojmenovávání a popisování. Nerada však z resilience dělám něco nedostupného. Můžeme ji pozorovat všude kolem nás. Vidíme, jak se ve větru stébla sklání ze strany na stranu, aniž by ztratila svou podstatu a své kořeny. Vidíme, jak se rostliny otáčí za sluncem. Jak se pes chvíli sluní, a pak si přejde do stínu. Jak se děti oklepou poté, co se něčeho leknou.

Resilience pro mě představuje základní životní pohyb či sílu. Když ji chci přiblížit, přirovnávám ji ke studně či studánce. Není jedním stavem, je kapacitou. Neustále se proměňuje. Chvíli je v ní více vody a chvíli méně. Je neustálým dialogem mezi uvnitř a vně.

Co tvoří resilienci?

Názorů i teorií je celá řada, každá akcentuje a vyzdvihuje různý rozměr. Na úrovni jedince jsem si vytvořila pojetí vnitřních hlasů, které odpovídají na základní definici, že člověk je bio-psycho-sociálně-spirituální bytost. Přibližuji je právě na studně či pumpě. 

Když zahlédneme někde pumpu, první, co vidíme, je, jakou má barvu, tvar, jestli je oprýskaná, či čerstvě natřená. Když potkáme druhého člověka, všímáme si, jak vypadá, co má na sobě, jaký drží postoj. Naše tělo neustále komunikuje k nám i o nás.

Když se zadíváme na vodní hladinu, jsou věci, které jsou očividné, i ty, které jen tušíme a jsou hluboko ukryté. Podobně funguje i naše mysl. Jsou myšlenky, které jsou snadno zachytitelné a dostupné, a i takové, které jsou tak hluboko, že se nám je jen stěží daří zachytit a leckdy o nich ani nevíme. Právě ty na nás zpravidla mívají velký vliv. Stejně jako kvalitu vody ve studně výrazně ovlivňuje to, co leží u dna. 

Co se stane, když začneme pumpovat? Někdy voda teče a jindy ne. Někdy je rezavá, jindy průzračná. Pumpuje i naše srdce. Projevuje se to ve vztazích. Jeho tep se proměňuje podle toho, co je zrovna v našich silách, i podle toho, jaké vztahy spolu máme. Někdy dáváme, jindy bereme, někdy se otevíráme, jindy stahujeme. 

A pak je tu to, co studnu obklopuje. Je to rozkvetlá zahrada, nebo vyprahlá poušť? Tady tvoří naše duše. Zde se odráží, co světu přinášíme. Zde si klademe otázku: proč jsem tu a čím mohu přispět? Zde tvoříme. 

Podobný model můžeme snadno přenést i na větší celky.

Jak můžeme resilienci vyživit?

Život je proměnlivý i pomíjivý, jsou v něm krásné i bolestivé okamžiky. Doplňují se. Potřebují se. Patří k němu pohyb i ukotvení. Objevování místa, na kterém nám je dobře tady a teď a na kterém můžeme být sami sebou. Resilience nám v tom může být cennou oporou.

Čtení a filosofování o ní zpravidla změnu nepřinese. Pomáhá ji si ji prožít a osahat, zabydlet se s ní a v ní. Naučit se ji poznávat a vyživovat přímo v sobě. Tak, jak to prospívá právě nám. Můžete zkusit sáhnout po některé z knih plné aktivit, mně se osvědčuje si jich pár vybrat a plně se do nich ponořit. Osahat si je. Zažít si je.  

Líbila by se vám taková úvodní kapitola knihy? Napište mi prosím svůj názor. Je pro mě neskutečně cenný.