Co přijde
Dala jsem si přes léto čas. Zjistit, co se začne objevovat v prázdnu. Byl to pro mě zcela nový prožitek. Netlačit, nezaplňovat, nespěchat.
A stromy ve Vídeňském lese stále stojí. Nejsilnější kniha, kterou jsem v létě četla. Vypráví příběh židovského chlapce Otta na prahu dospívání. Rodiče ho pošlou do Švédska. Aby přežil. Píšou mu dopisy tak dlouho, jak jen mohou. Pak psát přestanou. Už se nikdy neuvidí.
Otto o tom, co prožil, nemluvil. Není se čemu divit. Na konci druhé světové války bylo běžné doporučení pro přeživší, ať o prožitých hrůzách nemluví. Snáz je tak prý zapomenou.
Otto zemřel v roce 2005. Na jeho pohřbu vyprávěl jeho zeť historku o tom, co se stalo, když se mu rozbilo auto a Otto ho odtahoval. Na kruhovém objezdu se lano mezi auty přetrhlo.
„Zeť zůstal sedět v rozbitém voze uprostřed provozu, zatímco Otto jel klidně dál, aniž by si něčeho všiml. Otto se totiž – jak pravil zeť – ani neohlédl. Nikdy se neohlížel nazpět.“
Při čtení mi naskočila husí kůže. Přemýšlela jsem, jaké to je žít život, ve kterém se neohlížíme. Ve kterém jsou události, o kterých nemluvíme, ani na ně nemyslíme. Kolik sil nám to bere.
Co se v nás odehrává, když se nás na ně někdo zeptá. Přijde děsivé prázdno? Zaplaví nás silné prožitky a obrazy? Dojdou nám slova?
Vzpomněla jsem si, jakou úlevu mi přineslo, když jsem našla slova pro své těžké prožitky. Když jsem přestala být jejich obětí a stala se jejich autorkou. Tím, kdo je vypráví. Kdo je tvoří.
Mé prázdno vyústilo v touhu pomoci osvobodit prožitky, pro které jen těžko hledáme ta pravá slova. Najít jejich význam. Začlenit je do našeho životního příběhu. Ať se můžeme ohlížet bez bolesti a strachu.