Jeho autorkou je Deborah Anna Luepnitz a objevila jsem ho v rozhovoru v Deníku N:
„Čím větší blízkost s někým prožíváme, tím spíš máme tendenci chovat se k sobě navzájem tak, jako kdyby se k sobě v zimě tulili dikobrazi. Protože s blízkostí může vznikat také větší třecí plocha, tudíž i rozličná nedorozumění a jiné emoční projevy než je láska, jimiž jsou hněv a nenávist.“
Život je takovou neustálou pulzací. Patří do něj chvíle, kdy se otevíráme, a chvíle, kdy se uzavíráme. Kdy máme dostatek sil se k druhým přiblížit a kdy se radši vzdálíme.
A pak jsou tu chvíle, kdy prožíváme stud. Stud miluje tajnosti. Chce, abychom se uzavřeli. Když to uděláme, začne v nás metastázovat, jak trefně shrnuje Brené Brown.
V těchto chvílích je klíčové najít někoho, kdo náš příběh unese, kdo na nás bude reagovat se soucitem. Někoho, kdo na nás nevystrčí své ostny.
Odkrýváme se, jsme zranitelní. Nechceme, aby nám druhý říkal, jak se máme cítit, aby nás litoval. Nechceme hledat viníka, ani příčiny. Nechceme, aby nás druhý rozveseloval, ani aby odváděl pozornost.
Potřebujeme někoho, kdo je ukotvený, kdo se k nám dokáže přiblížit a kdo ocení naši sílu a úsilí. Chceme se propojit s tím pravým člověkem v tom pravém čase tím pravým tématem.
A když se nám to povede, náš stud se rozpustí v jeho přijetí. Ztratí svoji sílu. Cítíme se odhalení, milovaní a přijímaní. Tenhle prožitek nás osvobodí.
Máte své dikobrazy?
Jste někomu dikobrazem?
Co vám pomáhá sklonit ostny k tělu?
A kdy je naopak napřímíte?