Dosednout na své místo
Jsou chvíle, kdy kroužíme a hledáme. Přejeme si dosednout a zdá se to téměř nemožné. Náhodně zkoušíme a nenacházíme. Pochybujeme.
K nalezení našeho místa zpravidla nevede jednoduchá a přímá cesta. Jsou chvíle, kdy o jeho existenci pochybujeme. Kdy přestáváme věřit. Kdy podezíráme ty, kteří tvrdí, že už ho mají.
Zpravidla své místo hledáme někde venku. Představujeme si ho jako dům či byt, vztah nebo svazek. Máme spoustu fantazií, jak vypadá. Porovnáváme realitu se svou představou. Stále dokola se zklamáváme.
Opravdové dosednutí přitom pramení v nás. Svou opravdovost nosíme celý život v sobě. Během dětství a dospívání však uvěříme tomu, že je s ní něco špatně. Že „jsme moc“. Že máme být o kousek jiní. Že ji máme skrývat.
Postupem času na ni zapomínáme. Mlčí a spí. Občas zaklepe na dveře našich snů. Připomene nám noční můru. A tak na ni opět toužíme zapomenout. K rozpomenutí nás tak často podnítí až nějaký zlom či krize.
„Někdy se dá vysledovat jeden konkrétní okamžik, kdy člověk přijal úmluvu o vlastní bezvýznamnosti. Jindy jde o postupné hrbení ducha způsobené opakovanou a záludnou záplavou nesouhlasných pohledů, zesměšňujících pošklebků nebo zostouzením něčího osobitého nadání. Jinou možností je žít ve stínu něčí osobnosti. Ale zcela jistě se to naučíme – naučíme se, že pokud chceme zapadnout, musíme se rozštěpit, umenšit, ztišit nebo zneviditelnit.“
Toko-pa Turner: Přináležení
Dlouho jsem se jako chameleon učila přizpůsobovat tomu, co je ode mě potřeba, co se ode mě očekává. Nacítila jsem si místo, kde jsem se pohybovala, a chovala se tak, abych se stranila nebezpečí a zároveň byla prospěšná.
Talent chameleona dokázalo prostředí náležitě ocenit. Moje opravdovost však v skrytu duše plakala. Léta jsem zapadala. Vměstnávala se do tvaru, který mi nepatřil. Který mě tlačil. Kterému jsem obětovávala kusy sebe.
Když se mi dařit přestalo, záhy jsem osaměla. Opustili mě tehdejší přátelé cesty. Lidé, se kterými jsem sdílela svůj čas a společnou činnost. Pokračovali dál beze mě. Nezastavili se. Nezeptali.
Na hledání toho, co zbylo, jsem si připadala zoufale sama. Nesla jsem si v sobě stigma vyhoštění. Moji nejbližší stáli při mně. Nezatratili mě. Mým prožitkům však nerozuměli. Pro ně jsem se nezměnila a nic velkého se nestalo.
A stejně se můj dosavadní svět a moje hodnota v tu chvíli rozlámaly na milion kousků. Všude jsem viděla jen drobné střepy. Rozbité tak dokonale, že nešly slepit. Tiše jsem sledovala, jak je odnáší vítr.
Následovalo prázdno. Bezčasí. Připadalo mi věčné. Tápání a bloudění ve tmě a mlze. Drobné kroky, které postupně začaly tvořit cestu. Ke mně. K mým zapomenutým a dávno odloženým částem.
Když jsem je začala spojovat a skládat k sobě, začal se můj svět opět zalidňovat. Tentokrát nepřicházeli ti, kteří chtěli sdílet činnosti. Přicházeli a zůstávali ti, které zajímalo, kdo jsem.
Najít své místo uvnitř sebe a zabydlet si ho je prožitek k nezaplacení. Jsou chvíle, kdy se chvěje. Kdy se mi zdá, že ho ztrácím. Nikdo mi však už nevezme prožitek, že je. A tak dokážu i v těch klíčových chvílích nacházet útěchu, složit křídla a spočinout.
Máte své místo dočerpávání?
Co vám pomáhá ho nacházet a vytvářet?
PS: Ráda dělám věci ve spolupráci. Právě čtete další blogletter Ivana píše a Eva kreslí. Obě rády zachycujeme okamžiky, kdy se svět jeví v pořádku. Moc rády to děláme společně. Oceníme vaše postřehy, jak nám to jde.