Dost dobrá bomba
Uprostřed minulého týdne jsem měla takový propad. Sepsala jsem svým kamarádům a kamarádkám na zeď úvahu o tom, jak mi přestává jít být dost dobrá ve víc věcech najednou.
„Dost dobrá“ (angl. „good enough“) měla být matka podle Donalda Winnicotta. Teď už se víc používá pojem dost dobrý rodič, což je osvobozující. Jsme na to dva.
Občas někoho ta „dost dobrá“ rozčiluje. Třeba moji kamarádku, která mi vždycky říká „A to mi má stačit? To je dost přizdisráčský.“
Byť je to slovo, které používá, dost roztomilé, přiznám se, že mně to přináší útěchu a úlevu. Dokud se mi to daří. Minulý týden se to nějak zlomilo.
V pondělí dopoledne jsem s úporným bolehlavem zvládla dost dobře slíbený webinář, doma jsem však rozplakala syna, který chtěl přinést šunku. O důležitosti této mise se mi předem nezmínil.
Na MDŽ jsem nechala mámě poslat krásnou kytici z Aranžérie. Když jsem pak doma vyprávěla, jak mě potěšila mámy radost, rozplakala se moje dcera, že je taky žena a chtěla kytici.
A tak se to skládalo většinu týdne. Úspěch na jedné frontě vykoupil neúspěch na té druhé, třetí, čtvrté... Byl to osvěžující trénink toho nehledat svoji hodnotu venku, nečekat na uznání, podporovat sebe sama a vracet se k tomu, co můžu ovlivnit.
Tuto lekci dokonale završil syn, když jsem domů konečně donesla tu šunku. Chvíli jásal, a pak se na mě přísně zadíval a zeptal se: „A robota?“ Robota jsem neměla.
Nad těmito událostmi se zpětně usmívám. Jsou i chvíle, kdy mé selhání bylo o pořádný kus větší. Kdy jsem dost dobrá nebyla ani zdaleka. I o těchto chvílích se učím vyprávět.
Když je totiž osvobodím, najednou cítím, jak se mi volněji dýchá a méně se mi stahuje břicho. Vnímám, že ten batoh, který jsem si nesla na zádech, najednou spadl.
Většinou se bojím, že ve chvíli dopadu zjistím, že v tom batohu celou dobu byla bomba. Že mě dokonale zničí. Nikdo se mnou nepromluví a všichni mě zapřou.
Obvykle se však stane něco zcela jiného. Najednou slyším slova podpory, lidé mi píší, že si prožili něco podobného a můj příběh jim pomohl se s tím vyrovnat.
Každý z nás má v sobě kousek neštěstí a neštěstí toho druhého se nás dokáže dotknout. A zdaleka nás přitom nemusí zničit.