Dost dobrá
Dost dobrá
Tenhle článek píšu jako glosu k svým 36. narozeninám. Nevadí, že téměř s ročním zpožděním. Budu je mít v červnu. Dvanáctého. Na přání času dost.
Potřeboval svůj čas. Zrál. Stejně jako já. Zraju. Uplynulé dva roky převrátily můj život vzhůru nohama. Překvapivě mě však přivedly na místo, kde je mi dobře. Dost dobře. Kde se cítím jako doma. Kde se nebojím ukázat své dásničky. Opakující se motiv. Ještě se k němu vrátím.
Co vše se změnilo, shrnuju pod pár hesel. Metafor. Vizuálních zkratek. Chci si to uchovat. Jsou to cenné objevy. Aspoň pro mě.
Spící lvice
Chvíli mi trvalo, než jsem si tak pojmenovala svoji základní životní strategii. Kdysi se mě na jednom kurzu ptali, jak by znělo mé indiánské jméno. Tehdy jsem bez hlubšího zamyšlení řekla spící lvice.
Možná proto, že jsem si jako malá zamilovala příběh lvice Elsy, který mě stále dojímá. Možná proto, že mě fascinuje, jak lvi i lvice nakládají se svou energií. S odstupem času mi dochází, jak trefné to bylo. Většinu času se pro vnějšího pozorovatele hibernuju. Zdá se, že nic nedělám. Dělám něco nesouvisejícího – čtu si knížky, obdivuju přírodu, uklízím či jsem s dětmi.
Během těchto zdánlivě spacích časů má hlava pracuje na svěřeném úkolu. Pídí se po informacích. Rovná je a porovnává. Přemýšlí a vymýšlí. Neustále zpochybňuje. Klade si otázky a rozporuje odpovědi, které na ně nachází. Stále dokola. Až do termínu.
Když pak otevřu oči a konečně si sednu k práci, najednou tam naskočí přesně to, co potřebuju. Někdy to zabere pár minut, jindy pár hodin. Raději se pohybuji v těch minutových celcích.
Přiznání si této strategie vedlo k tomu, že jsem ukončila spolupráce, které se měří časem. Pokud nemohu započítat čas své hibernace, nedostanu odměnu hodnou mých otevřených očí. Udělat tento krok bylo osvobozující. Pro moji sebehodnotu to bylo doslova k nezaplacení.
Světlo ve mně svítí
Vtělit své ikigai do veršů z evangelia a ještě si je upravit. Drzost. Ve které je mi dobře. Moje verze zní: „Světlo ve mně svítí. Tma jej nepohltí. To světlo osvěcuje každého člověka.“ Ráda si to notuji s Hradišťanem.
Ta věta za mě obsahuje esenci. Jak je důležité starat se o vlastní světlo. Že tím skutečným přínosem je umět posvítit druhým. Ukázat, co by sami nejspíš nespatřili. Odevzdat jim v důvěře to, jak s tím naloží.
Přiznat si, že pro svůj život potřebujeme druhého. Pokud jste viděli film The Duke, nejspíš se teď usmíváte se mnou. Pokud ne, nevadí. Důležité je usadit se v tom, jakou roli chceme hrát v životě druhých. Já si přeju přinášet světlo. Můžu ho dát jen tolik, kolik ho aktuálně mám v sobě.
Toto uvědomění mi přineslo kouzelnou moc rozeznávat mozkomory. Vyhýbat se jim. Stranit se jich. Když je potkám, přivolat patrona. Ochránit v danou chvíli především sama sebe.
Patřím
Brené Brown krásně popisuje rozdíl mezi stavy patřit (belonging) a zapadat (fitting in). Význam budu parafrázovat. Pokud někam patříme, přinášíme tam celou svou bytost. Hodnotu dává to, kým jsme. Pokud chceme někam zapadnout, zpravidla musíme odřezat nebo pomačkat své části tak, abychom se vešli.
Přiznala jsem si, že už nechci zapadat. Je to náročný a bolavý proces. Jsem vděčná, že teď ve své životě nikam zapadat nemusím. Že teď patřím. Vychutnávám si to. A ukazuju dásničky. Ano, už to vysvětlím. Když jsem byla malá, kvůli rovnátkům mi uřízli uzdičku. Malý nepatrný kousek, který k sobě poutá dásně a rty. Od té doby odhaluje můj úsměv více dásní, než bývá zvykem.
Někoho to vyděsí a utíká. Jiného to zaujme a přitáhne. Přirozeně se teď kolem mě pohybuje více lidí, kteří se tomu se mnou umí zasmát a kteří to docení. Zároveň je to jasně viditelné vtělesnění mé zranitelnosti. Jsem na ně hrdá a hýčkám si je.
Síla spojení
Při čtení knih Brené Brown jsem si vzpomněla na své kořeny v kontaktní práci aneb streetworku. Pomohly mi porozumět tomu, proč je pro mě v životě klíčové spojení (connection).
Ty chvíle, kdy se s druhým skutečně vnímáme. Vidíme. Slyšíme. Kdy nám zajiskří oči. Během pandemie tak vzácné. O to cennější. Sytím si je. Každý den. Nacházím příležitosti i v drobných naťuknutích. Jsem neskutečně vděčná těm, se kterými to máme dlouhodobě.
Zvláštní poděkování pak patří místům, která to umí. Mé vinohradské vesnici. Díky mamacoffee Jiřák za nečekaný dárek v podobě kafe k Vánocům, za pravidelnou zásobu filtrované kávy a kávy na doma. Skobě za každý příjemný rozhovor nad novým zápisníkem či diářem. GoFreshi za zásoby čajů ze Sonnentoru a sušeného zeleninového vývaru. BOUTu za zdravé medvídky a konjakové houbičky.
Největší poděkování patří jako vždy mé rodinné smečce. Díky za to, že se k vám po každé výpravě do vnějšího světa těším jak malá. Díky, že jste. Díky za to, jací jste.
Plynutí
Objevit tenhle druh pohybu mi trvalo snad celou věčnost. Stává se mým základním životním pohybem. Je v něm tolik volnosti a svobody. Je v něm tak dobře. Jsou chvíle, kdy pořád zabírám. Naučila jsem se je rámovat tak, že pádluju, abych co nejdříve mohla zase plout bez větší námahy a kochat se cestou kolem.
Tahle pozitivní přerámování mě asi nikdy nepřestanou bavit. Soucítím se všemi, koho tím prudím. Rozhodla jsem se, že jsou pro mě cenná, že si je nechám a že si je užiju.
Pustit diskurz dokazování. Propustit tlak. Přineslo to tolik úlevy a radosti. Přineslo to tolik inspirace těmi, kdo plynou déle. Kdo tuto cestu sdílí. Obrovský dík vysílám Mary Pipher za její knihu Ženy plují na sever. V mnohém mi otevřela oči.
Nedávno mi jedna žena, které si hluboce vážím, napsala, že jsem hrdinka. Měla jsem na to doslova fyzickou reakci. Možná nečekanou. Takovou ble po celém těle. Líp to napsat nesvedu. Za hrdinku se nepovažuju.
Život mi ukázal řadu míst, poloh i zážitků, aniž by mi kdy došlo, že jsem na hrdinské výpravě. Jsem za to vděčná. Svět už nikdy nebude černobílý. Má nekonečně odstínů šedi. A líbí se mi tak. Pořád jsem normální holka. Pořád doufám, že jí zůstanu.
Jsem vděčná, že stále vidím svět s úžasem. Že mě baví jej poznávat, objevovat, prozkoumávat. Uchopovat slovy, obrazy i pocity. Jsem vděčná, že jsem.
A pro všechny chvíle, kdy zas zapomenu, že jsem dost dobrá, si tu odložím letošní narozeninovou písničku. Tentokrát (zdaleka nejen) za ní patří dík Honzovi Vávrovi. Jsem ráda, že tě v životě mám!
Koneckonců. Příbytek kil, ztrátu vlasů i ztrátu zdravého rozumu jsem už integrovala. Díky, že můžu!