Hraničářka dvojí krve
Zatímco krev rodu mé mámy je neskutečně silná a křičí, že dokážu všechno a že světu je třeba sloužit, krev rodu mého táty je jemná a křehká, zpívá, že mám tvořit. Máma je. Táta už není.
Je to víc než sedm let od chvíle, kdy táta umřel. Na ty největší ztráty si zpravidla dopřávám nejvíc prostoru. V okamžiku, kdy se stanou, se na ně dívat neumím. Připomínají mi let v oku tornáda. Absurdní nepohyb ve chvíli, kdy se vše kolem točí a svět, jak jsem ho znala, se rozpadá a už nikdy nebude stejný.
Už vím, že se pohyb i nepohyb jednou zastaví. Až vše dosedne, nic už nebude jako dřív. Při troše štěstí přežiju a postupně najdu dost sil ohledat trosky. Vezmu každý kousek do ruky, prozkoumám ho a najdu mu nové místo. Vím, že tenhle proces neurychlím. Snad jednou dozraje. A já s ním.
Začala jsem psát v létě 2023. V zimě o tři roky později zhluboka dýchám a připomínám si psychologickou poučku o truchlení. Žal se neumenšuje. Učíme se rozrůstat okolo svého zármutku. Jen díky tomu se nakonec zdá menší. Ztráta půlky sebe asi nikdy nepřebolí. Vytvoří jizvu, která se snad zapouzdří a která už navždy bude vyžadovat péči. Pozornost. Něhu.
„Zármutek je jako bombardovací letoun, který krouží nad krajinou a shazuje bomby v okamžiku, kdy se dostanu do zenitu, zatímco tělesná bolest je jako neustálá palba na zákop v první světové válce, která celé hodiny nepřestává ani na okamžik.“
C. S. Lewis: Svědectví o zármutku
Loučení
S tátou se loučím postupně. Poprvé jsme se rozloučili, když mi bylo dvanáct. Když ze dne na den přestal být součástí naší rodiny. Když jsem na kuchyňském stolu našla lístek: „Všichni mi promiňte. Šel jsem na policii. Táta“. V ten moment se začal psát příběh, který jsem se nikdy nenaučila vyprávět. Především proto, že nikdy nebyl můj.
Mé byly návštěvy ve vězení a mlčení. A když už jsem se odvážila mluvit, potřeba ujasňovat, že nešlo o nic násilného. Táta chtěl domů přinést peníze, opravit dům, dokázat své mámě, že je k něčemu. Nevím, jaký měli vztah. Vím jen, že před ním opakovaně vyprávěla, jak si ho nepřála mít a skákala kvůli tomu po schodech. Nikdy jsem se té historce nezasmála.
Táta dostal od svého táty do vězení bibli. A my od něj dostávali dopisy. Psané rukou. Zpětně si říkám, kolik nad každým z nich musel strávit času. Jeho výchova a vliv na nás se smrsknul do pár řádek a do měsíčních nedělních návštěv. S tátou jsem mluvila, tedy spíš si psala, o umění. O tom, co poslouchám, co čtu, na co se dívám. Pár dopisů jsem si nechala. Když teď čtu jejich závěr „Pac a pusu vám posílá táta,“ vstupují mi do očí slzy. Je toho tolik, co už si neřekneme.
V dospívání bylo mým snem, aby za mnou chodil domů a povídali jsme si. V dospělosti se mi to párkrát splnilo. Chodil za mnou i na psychiatrii, kde jsem byla po porodu Emy. Povídal si se mnou o tom, na co se dívám, co čtu a co poslouchám. Když sám na sklonku života skončil na psychiatrii, zvládla jsem za ním přijít jen jednou. Moc to bolelo a zpětně si to vyčítám. Třeba si to jednou odpustím. A třeba taky ne. Třeba to zůstane mým mementem, že život není nekonečný.
Táta zemřel, když mi bylo třiatřicet. Nestihli jsme se rozloučit. V posledním rozhovoru, který jsme spolu měli, jsem mu říkala, že čekám Jeníčka. Těšil se. Stihla jsem mu vzkázat, že se narodil. Nikdy ho neviděl. Nikdy si ho nepochoval. Když mi brácha tu zprávu volal, něco ve mně se zlomilo. Vystrojili jsme tátovi pohřeb a seděli na něm jen v nejužším rodinném kruhu. Jeho máma nepřišla, jeho táta už nežil.
„Stále jsou naši mrtví s námi
a nikdy vlastně nejsme samiA přicházejí jako stíny
ve vlasech popel kusy hlínyTváře jakoby vymazané
a přece se jen poznáváme
Po chrpách které kvetly vloni
slabounce jejich ruce voní
Tiše mne zdraví jako svého
hrbáčka času přítomného“Jan Skácel: Mrtví
Prázdné místo
Po tátovi zbylo prázdné místo. Poprvé jsem se odvážila si ho osahat po pěti letech. Seděla jsem v lese na Sklenářce. Odešla jsem na výpravu v rámci výcviku councilu a náš průvodce Rob tehdy slíbil, že bude střežit oheň, dokud se všichni nevrátíme.
Posadila jsem se na mýtinu plnou pokácených malých borovic. Jak symbolické. Začala jsem si s tátou povídat, pouštěla jsem nám jeho oblíbené písně. A pak jsem se s ním rozloučila po svém.
Když jsem se tehdy vrátila, uzrálo ve mně rozhodnutí spoluzaložit Nadační fond Tišina na podporu tvořivých duší i tvořivých míst. Vzala jsem roztřesené uzlíčky všeho, co mezi mnou a tátou bylo, a zkusila z nich vytvořit, co by mohlo být. Zkusila jsem dát své ztrátě tvar.
„V našich životech je bolest spojená s prázdným místem. S místem, které kdysi obývaly blízké tvořivé duše. Brácha, táta, manžel. Ondřej, Ivo, Kryštof.
Předběhli dobu, nedostali dost podpory, ztratili sílu. Vnější svět vždy bude hledat výkladový rámec. My raději usilujeme o to, aby se to přestalo dít. Aby tvořivé duše měly kam bezpečně padat a odkud důstojně vstávat.“
Nad čím si dásním
aneb co u mě vyvolalo úsměv plný dásní
☕ Hluboké rozhovory u kávy či čaje. Tolik mi chyběly… Díky za všechny, které už byly, a těším se na všechny, které teprve budou.
📕 Meandry od Lenky Kapsové. Útlá a silná kniha. A můj nový oblíbený tvar: lyrický fejeton.
🎥 🎶 Music & Lyrics… tentokrát pro tátovu nejoblíbenější:
„When you cried, I'd wipe away all of your tears / When you'd scream, I'd fight away all of your fears / And I held your hand through all of these years / But you still have all of me“
Co jsem psala
aneb co zaujalo na síti, kde trénuju
🧊Kubistický dezert. Získal překvapivě největší ohlas.
📚 Co právě čtu? K Týdnu pro wellbeing ve škole nesporně patří i kniha o wellbeingu v rodině.
🎓 Zavzpomínala jsem si na účast na Aspen Young Leaders Program. Hluboký zážitek a čtyři roky starý medailonek, který by zasloužil snad jen jedinou změnu.
Co dělám
aneb kde a nad čím se můžeme potkat
✍️ píšu – už zase, snad mi to vydrží 😊
❤️ konzultuju – vyživuju odvahu tvořit a svým hlasem měnit svět. S radostí střežím, ať se ke světu vztahujeme ve své síle a radosti, ne v zajetí zranění a bolesti.
💪 dělám dobro v Heinekenu – vaříme radost, která spojuje, a naše strategie dobrých věcí se vejde na podtácek.
☕ vysedávám v kavárně, nejčastěji mě potkáte v mamacoffee na Jiřáku. Taky si občas zajdu do žižkovské Pracovny, kde v období prázdných dutin nahrávám podcast. Můžeme si dát kafe spolu.
Líbí se vám moje psaní?
aneb co teď
Můžete mi dát srdíčko. Můžete mě přeposlat dál. Nejradši si čtu, co mi odpovídáte.