Jak se nám žije v době covidové?

Je to už čtrnáct dní, co jsem strávila týden doma. V preventivní karanténě. Sledovala jsem, co se ruší a neruší. Proškrtávala jsem sobě i dětem diář. Vymýšlela různé varianty řešení. Pořád dokola.

fotografie Gabriela Pausa

Nestresovalo mě přibývání čísel, ani obava, jestli já nebo někdo blízký zemře. Stresovala mě nemožnost vyjít aspoň na deset minut ven. Přestala jsem zvládat každodenní maličkosti. Obalit do druhého dne učebnici v nezvyklém formátu najednou prostě nešlo. Uvědomila jsem si, že mi do života plíživě vstoupila nová psychická zátěž. Zátěž, která je nenápadná, ale vyčerpává mě a ubíjí. Připravuje mě o nadhled.

Rychlá řešení nezabírají

Když mi kamarádka napsala, že zprávy nesleduje, protože se má ráda, přemýšlela jsem, jestli se nemám rada, když je sleduju. Když mi někdo radil, ať si představím, že je to celé hra, zjistila jsem, že toho nejsem schopná.

Rychlá řešení mi nezabírala. Potřebovala jsem se na chvíli zastavit. Pobýt. Pochopit. Porozumět tomu, co se to okolo mě děje. Vyslala jsem do své bubliny dotaz – „Prožíváte psychickou zátěž? Jak se projevuje?“ Dlouhé vlákno plné sdílení vyústilo v krátký sebereflektivní formulář. Vyplnilo ho přes sto lidí a já teď díky nim mohu napsat o tom, jak se žije v době covidové lidem v mém okolí.

Co nás tíží?

Svět se mění

Představte si škálu od 1 do 7. Jednička znamená, že vše je stejné jako dřív. Sedmička znamená, že se vše změnilo. Kde se cítíme teď? Jsme na pětce. V průměru i v mediánu. Něco se děje a mění. Vnímáme to. Co chvíli o tom někdo napíše na svoji zeď. „Myslela jsem, že mě to míjí, ale dneska jsem unavená…“ nebo „Dneska mě to nějak semlelo…“ Co se během pár posledních měsíců proměnilo v našich životech?

Zahlcení, nejistota, nemožnost plánovat

Prožíváme přetížení. Máme dojem, že je toho na nás moc. Opakovaně zažíváme situace, kdy nevíme, jak se rozhodnout.

„Všechny ‚jistoty‘ jsou nyní nejistotami. Připadám si jako v nějakém sociálním experimentu.“
„Neustále změny. Kdo může do školy, kde všude roušky, kolik lidí. Teď už přestávám řešit, beru to tak, že si to přečtu na dveřích obchodu.“

Každý den děláme drobná rozhodnutí, pro která nemáme relevantní vstupy. Nevíme, čeho se chytit.

„Dostanu ze dne na den domů školáka na domácí vyučování a na podnikání nebudu mít čas, nebo nedostanu?“
„Můžu jít na nákup, nebo mám radši zůstat v izolaci? Můžu jet MHD, nebo mám radši jít pěšky, nebo radši nechodit vůbec nikam?“

Nemůžeme plánovat. Prožíváme nejistotu, bezmoc a ztrátu kontroly. Rychlá improvizace a kreativita v reagování na nastalou situaci se vyčerpává. Nevíme, co bude a jestli se vyplatí vydávat další energii.

„Já jsem momentálně vyčerpaná, ačkoli obvykle umím být dost flexibilní a opravdu umím improvizovat. Ubíjí mne, že nevíme nic v předstihu. Místo toho, abychom měli víkend, tak budeme plánovat. A pořád dokola.“
„Považuju se za vzdělanou, racionální ženu, která dokáže vyhodnocovat situace na základě dat a informací – teď jsem ale zmatená a vlastně NEVÍM. Nic nevím, ničemu nerozumím, nedokážu se rozhodnout, co je ‚správně,‘ nedokážu se zorientovat.“

Spolu a sami

Proměňuje se i náš rodinný život. Doma trávíme více času. Žijeme tu spolu, pracujeme, vzděláváme se i pečujeme. Pobyt všech na jednom místě může způsobovat ztrátu režimu, „ponorku.“

„Občas je nás doma moc najednou, většinu času spolu a přitom ne spolu.“
„Nedovedu se soustředit na práci a koordinovat své pracovní závazky. Jsem neustále atakována relevantními ale i irelevantními požadavky, které mě vytrhují ze soustředění.“

Rodiče jsou nyní na své děti často sami – vypadává pomoc prarodičů i placených chův. Rodiče, kteří péči sdílejí s prarodiči, se obávají, zda je to bezpečné.

„Obtížně se také řeší hlídání – nechceme ohrozit ani sebe, ani lidi okolo a už vůbec ne naše blízké a rodinu. Neustálé přemýšlení nad tím, co ještě můžeme a co už je moc.“
„Velmi si rozmýšlím, jestli je nutné jít mezi lidi, abych poté nepřenesla covid na rodiče a prarodiče.“

Partneři, kteří nemají děti, se více poznávají. U někoho se nic nemění, u někoho vede společně trávený čas k úvahám o dětech, u jiných k prohloubení rozporů.

„Poprvé v životě jsem začala ‚toužit‘ po dětech.“
„Čelím nečekanému názorovému rozporu s partnerem.“

Rozděleni

Hranice najednou nejsou jen pomyslné čáry na mapě. Jsou reálné. Omezení cestování a pohybu přes hranice dopadá také na rodiny a prohlubuje prožívanou zátěž.

„Otec mých dětí se nemohl dostat do ČR a jako rodina jsme museli být 4 měsíce rozděleni.“
„Největší změnou je, že moje rodina, která žije v zahraničí a se kterou jsme se pravidelně navštěvovali, nemůže za námi a my nemůžeme za nimi, bez testů nebo karantény. Pomáhali mi přitom s dětmi a drželi mě psychicky.“

Přijatá opatření také výrazným způsobem ovlivňují porody, svatby, nebo pohřby. To, jakým způsobem přivítáme dítě na svět, oslavíme vstup do společného života, nebo se s někým rozloučíme, je najednou „regulováno shora.“

„Som krátko pred pôrodom a človek do poslednej chvíle nevie, ako to bude. Zostáva len dúfať, že manžela pustia k pôrodu.“
„Plánování svatby, které každou chvíli mění a omezují nová nařízení, nutnost vypořádat se s nejistotou a ustupovat z toho, jak by si člověk tento jedinečný okamžik života představoval.“
„Nemožnost se s umírajícím člověkem rozloučit. Osobně vyjádřit vděk, že tu byl. Dát najevo, že po něm zůstává odkaz. Smíření se v takové situaci nachází jen velmi těžko. Pro všechny strany.“

Práce z domova a online

Většina z nás opět pracuje z domova. Jarní zkušenost se souběhem práce a péče ovlivnila to, jak nyní k práci přistupujeme.

„Řešila jsem akutní nedostatek spánku, překopání celého rytmu dne – brzy ráno práce, potom úkoly do školy průběžně střídané s vařením a prací, po usnutí dětí další kolo práce, které končilo kolem třetí hodiny ráno.“
„Zakázek mi neubylo, ale já jsem svoji práci omezila, protože jsem byla ve velkém stresu, že to všechno nezvládnu.“

Jarní vlna nás připravila na možnosti práce v online prostředí. S nastupujícím podzimem přišlo neustálé variování, zda živě, nebo online. Přišla také únava z online prostředí.

„Přesouvání termínů, rušení akcí, jejich znovu organizace – na jaře jsme vše zrušili, nyní to opět nejde realizovat osobně, tak předěláváme do online setkání. Přijde mi to jako marná práce.“
„Zjistila jsem, že, i když mě školení vždycky bavila, když pracuju online, nedávám už online setkávání a vzdělávání.“

Práce z domova přináší nové výzvy pro pracovní týmy, lidé se méně vídají a komunikují osobně.

„Jsem na home officu, což mi nevadí, ale pro některé kolegy je to stresující a vytváří to stres v týmu.“
„Ztratila jsem sociální vazby na kolegy v práci a to mě spolu s faktem, že náš obor jde díky korona krizi do kytek, přimělo hledat si po 15 letech novou práci.“

Zátěž, výpovědi a nejistota

V některých odvětvích si práce vyžaduje mnohem více nasazení. Ať už je to způsobené změnou chování zákazníků, nebo potřebou dostát závazkům.

„Protahují se obchody, u klientů se projevuje nervozita. Nikdy nebylo tolik poptávky, ale doba od počátku obchodního případu ke smlouvě, nebo odmítnutí, se značně protahuje.“
„Pracuji v potravinářství, jsem členkou krizového týmu naší společnosti. Pracuji 12 a více hodin denně, na jaře to bylo i 14. Naprosto jsem odřízla svůj soukromý život a pouze pracuji.“

Opatření výrazně ovlivňují to, jaké práce lze vykonávat. Někdo zůstal ze dne na den bez práce a bez příjmu. Jiní se se svou prací loučí vzhledem k nepříznivému vývoji.

„Manžel OSVČ je v důsledku opatření ze dne na den bez práce a bez příjmu.“
„Mrzí mě, že se nám nedaří, s některými kolegy se loučíme a obecně není doba na ‚juchání.‘ Mě osobně se pak týká ta atmosféra.“

Současná situace také ovlivňuje návrat do práce po rodičovské dovolené a volbu kariérní cesty. Velmi aktuální je otázka, kdo bude pečovat o děti, když…

„Hledání zaměstnání s vidinou neustálých změn. Cítím se znevýhodněna na trhu práce skrz dítě, se kterým budu doma většinu času já, pokud by zase došlo na zavírání školek nebo nemoci.“
„Měla jsem v plánu se teď po rodičovské dovolené nevrátit do korporátu, ale jít na volnou nohu, z důvodu ‚jistoty‘ v covid časech jsem zvolila korporát, což mně psychicky vyčerpává.“

Zavřené školy

V březnu se ze dne na den zavřely školy. Děti zůstaly doma. Pro někoho situace trvala dva měsíce, pro jiné až do září. A nyní se opakuje. Úvodní záruky, že se děti do škol vrátí začátkem listopadu, už dostávají trhliny.

Rodiče byli doslova přes noc postaveni do nové role. Dostávali přesně zadáno, co má dítě udělat a splnit. Mnohdy si nemohli látku strukturovat, rozdělit, procházet ji podle vlastního uvážení, ani ji přizpůsobit aktuálnímu dění doma.

„Zavřené školy, obě děti nonstop doma, výuka ze strany škol nefunkční a zcela závislá na aktivitě rodičů.“
„Nejvíc mě stresuje škola. Syna čekají přijímačky a škola nefunguje. Najít doučování je náročné a zatěžuje to rozpočet, a to dost.“
„Syn se doma (sám ani se mnou) nechce učit. Je to strašně vyčerpávající. Kdyby chtěl, má to hotový za chvíli, ale jak stávkuje, jsou to hodiny a hodiny dramat. Fakt mě to nebaví, vysiluje a uvrhává do beznaděje.“

Učení z domova

Distanční vzdělávání klade zvýšené nároky také na děti. Zmizelo oddělení prostoru školy a domova. Z domova se nyní učí i si zde hrají. Používání technologií nabízí řadu možností, které jsou pro děti často lákavější než výuka.

„Moje děti nechtějí na online. Nedařilo se jim se soustředit na práci. I když měly rozumné množství kontaktů s učiteli a vrstevníky a měly možnost pracovat asynchronně, utíkaly ke hrám a videím.“
„Když děti chodí do školy, je přirozeně nastaveno, že teď se učí. Když pak přijdou domů, mají volno. U distanční výuky jsou doma, bez přátel, potřebují svůj prostor a klid pro online hodinu. Online hodin bylo minimálně a děti pak neměly motivaci a vnitřní sílu plnit úkoly a povinnosti do školy.“

Čas bez kamarádů

Také pro děti jsou důležité přátelské vztahy a pravidelný kontakt se spolužáky, kterého se jim nedostává.

„Až ráno vstane, budu jí muset říct, že spolužáky uvidí nejdřív 2. listopadu. Bude brečet a já se budu cítit totálně bezmocná. Chtěla bych jí podpořit, utěšit, ale vlastně cítím, že to nejde ze mě, že se cítím podobně jako ona a že mi dochází síly.“
„Naše děti se potřebují vyrovnat s rozvodem. Lépe se jim to daří mezi vrstevníky. A to teď nejde.“

Nemožnost se zorientovat

Uzavření škol je náročné pro děti, které nastoupily do první třídy nebo přestoupily na střední školu. Potřebují čas, aby zjistily, jak to v novém prostředí chodí, blíže poznaly spolužáky i učitele. Místo toho opět sedí u počítačů a rodiče prožívají řadu nejistot, jak je v takové situaci podpořit.

„Nejvíc se mě to dotýká u dětí, které šly do primy. Nový systém, učitelé, všechno. A online 6 hodin v kuse nedá ani dospělý…“
„Nejmladší dcera už při menším nachlazení zůstala doma. Dělat s ní školu bylo těžký, bála jsem se, jak zapadne, je navíc levák, tak jsem si ani nevěděla rady s tím, jak ji mám co učit.“

Příliš změn

Některé děti jsou citlivé na množství změn. Potřebují jistoty. Něco, na co se mohou spolehnout. V současné situaci se jim toho nedostává. Sledovat jejich nepohodu je zátěžové i pro rodiče, kteří danou situaci mnohdy nemohou výrazně ovlivnit.

„Ne všechny děti mají stejný naturel. Některé potřebují jistotu, plán, organizaci. Musím s nimi šibovat zleva doprava a zas naopak. Co platilo včera, neplatí dnes. Vidím, že minimálně jedno dítě se s každým kotrmelcem potřebuje srovnat. Jenže on přichází další a další kotrmelec. Nemají prostor a vše se prostě vykrýt nedá. A to mě naplňuje vztekem a bezmocí.“
„Pro mě osobně je těžký doprovázet děti tou nejistotou. Syn nesnáší, když se cokoli mění, a teď je na to citlivej dvojnásob. Stačí změnit, co bude k večeři, a už se rozloží.“

Na dvou frontách

Doslova na dvou frontách se ocitají učitelé a učitelky s vlastními dětmi, které mají vzdělávat. Vnímají, že nemají dostatek času na jejich podporu.

„Trápí mě vzdělání vlastních dětí. Některým se na jaře fakt nevedlo a ztráta režimu se mi jako fulltime pracující online učitelce nedařila nijak nahrazovat.“
„Učím online z práce podle rozvrhu, někdy i do půl třetí. Nestíhám ani pořádně udělat oběd, takže děti pořád baští nějaké polotovary. Odpoledne připravuji věci do školy a dělám opravy, mezitím holkám pomáhám s věcmi, které ze zadání nepochopily. Připojovat se dopoledne musí samy, protože já tu nejsem. Když se jim to nepovede, protože mají zrovna špatné spojení, tak mají smůlu. I pro děti je to stresující.“

Volnočasové aktivity

Omezení volnočasových aktivit přináší omezení mezilidských kontaktů i prostoru pro seberealizaci. Část lidí přichází o své strategie zvládání zátěže.

„Chodím s dcerou i sama na taneční lekce. Teď jsou omezené. Chybí mi nejen kvůli pohybu, ale i kvůli možnosti potkat se tam s kamarádkami a upustit tlak z pracovního dne.“ 
„Zrušili nám i ten jediný kroužek, na který se synem chodíme. Navíc i muzea, herny, knihovny.“

Během zpřísňování opatření byly volnočasové aktivity pravidelným zdrojem každodenních dilemat. Co je a co není volnočasová aktivita? Co se konat může a co nemůže? Za jakých podmínek?

„Máme jít plavat, jako každý týden. Večer přijdou děda s babičkou, oba 78+ let. Jako každý týden. Děti chodí plavat do sportovního klubu. Řeším, zda plavání je, nebo není volnočasová aktivita. Mail o rušení nepřišel, kontroluju pravidelně i hromadné maily. Ač si myslím, že volnočasové je, tak tedy není. Jedeme plavat. Cestou ze syna vypadne, že mají supl a mají držet palce paní učitelce, neboť má covid. Odevzdávám děti do bazénu a zjišťuji podrobnosti. Paní učitelka moudře nepřišla již o den dříve do školy, takže hygiena nic nezavře. Škola jede dál. Co ale večer s prarodiči? Počítám dny inkubace, googlím. Volám svému 80+ tatínkovi, ať to odloží. Volám mamince, že to odložíme. Půlhodinu času z plavání mi to ukrojilo. Řeším, že syn si teď vyplachuje pusu chlorovou vodou se všemi. Koukám na lidi v plavkách a poslouchám jejich dech.“ 

Pasivita a vstřebávání

Trávení volného času je také zdrojem nároků, které na sebe klademe. Co vytvoříme, vyrobíme, zhmotníme, zvládneme. Když jsme unavení, plány odpadají. Nemáme sílu. Nic netvoříme. A občas si to ještě vyčítáme.

„Jsem ze všeho tak unavená, že nic kreativně nedělám. Maximálně pasivně přijímám (většinou večer seriály). Pak jsem na sebe naštvaná, že jsem ten čas prostě ‚zabila.‘“ 

Nedostatek spánku a úzkosti

Nejistota, stres, ale i zvýšené pracovní nároky vedou ke zhoršení spánku a k narušení běžného rytmu dne.

„Vlivem stresu se mi hodně zhoršil spánek. Už se mi to stávalo i dřív, ale to jsem měla pocit, že si jsem schopná nějak pomoci. Tu nynější nejistotu ale vlastně nemůžu úplně zmenšit.“
„Řešila jsem akutní nedostatek spánku, překopání celého rytmu dne.“

U někoho se začínají objevovat také panické stavy a úzkosti.

„Bohužel se začínám potýkat s panickými stavy, kdy v MHD, v obchodech, při procházce venku začínám mít pocit, že nemůžu dýchat, že mám křeče v břichu, že potřebuju na WC, že se zhroutím. Rouška to umocňuje.“
„Cítila jsem velkou nejistotu a úzkosti, zhoršil se mi spánek, nebylo mi dobře.“

Nadoraz

Pracovní závazky a snaha udržet příjmy v potřebné výši nás ženou do aktivity na úkor vlastního zdraví. Situace navíc netrvá krátkodobě, její dlouhodobost potíže jen prohlubuje.

„Aktuálně se u mě projevují zdravotní komplikace, které jsou velmi nepříjemné a je víc než jisté, že to je důsledek překonaného stresu z před půl roku.“
„Pracuji 12 a více hodin denně. To má dopad na moji únavu, zdravotní stav a celkově i na psychiku. Mam zdravotní komplikace a jako chronicky nemocná bych se neměla takto přetěžovat. Situace je bezvychodná.“

Podrážděnost a křik

Někteří rodiče přiznávají, že je situace zatěžuje natolik, že je pro ně náročné být pro děti oporou a zachovat klid.

„Bylo (a do jisté míry stále je) pro mne těžké udržet nervy na uzdě a být svým dětem oporou. Běžný byl křik kvůli minimálním prohřeškům.“
„Jsem podrážděná, nervózní, frustrovaná, víc na děti řvu.“

Neobjímat se a nekašlat

Lidé proměňují vzájemné chování. Neobjímáme se, nepodáváme si ruce, bojíme se zakašlat. Nevyhledáváme místa, kde se sdružuje více lidí, někdo se lidem přímo vyhýbá.

„Lidé se míň objímají. Teď už to tak nevnímám, ale na začátku se děsili i přiblížit.“
„Mám pocit, že na veřejnosti nemohu ani zakašlat, aby se hned všichni nebáli, že jsem nakažená. Mám pocit, že se lidé natolik bojí, že se odtahují, mizí vřelost i tolerance, nastupuje kritičnost, odsuzování a agrese způsobená strachem.“

Nevídat se

Omezují se příležitosti, při kterých vídáme druhé lidi osobně. Často se potkáváme pouze v pracovním kontextu. Schází nám příležitosti, kdy můžeme sdílet, co prožíváme, a jen tak se s druhými bavit.

„Jinde než v práci se nevídám s žádnými lidmi, žádná konverzace o osobním životě.“ 
„Malý sociální kontakt – jsem introvert, takže s tím nemám takový problém. Pozoruji, že když se vrátím mezi lidi, tak mám větší problém s komunikací než před covidem.“
„Mám ještě omezenější možnosti se potkávat s dalšími lidmi, včetně vlastních rodičů, kteří jsou již v pokročilém věku. Ačkoliv jsem doma ráda, představa toho, jak zůstaneme takhle zavření celý podzim i zimu mě strašně frustruje.“ 

Komunikační přetížení

Komunikace na dálku probíhá různými kanály. Kromě práce a zpráv jsou tu ještě sdělení týkající se dětí – informace ze školy a kroužků. Počet komunikačních míst narůstá a může nás sám o sobě snadno přehltit.

„Objektivně musím, ač nechci, denně řešit zprávy – ať už vládní nařízení, predikce vývoje, náznaky na pozítří, ale i zprávy ze školy a kroužků.“ 
„Uvědomila jsem si, že se mnou škola komunikuje asi 10 kanály (u každého dítěte cca 3). Moji klienti cca 5 kanály. To mi přijde fakt šílený. Korona tohle ještě prohloubila.“ 

Proměňuje se také komunikace v rodině. Když trávíme celý den na jednom místě, snáze si uvědomíme, kolik sdělování zde proudí. S příbuznými, především s prarodiči, se nově spojujeme také přes videohovory. Zážitek to není stejný a hledáme cesty, jak si ho užít.

„Vzhledem k počtu dcer na mě doléhá, jak moc verbální je dívčí komunikace.“ 
„Novinkou je pro nás využívání videohovorů při komunikaci s příbuznými. Zatímco při kontaktu tváří v tvář děti na babičky i dědečky mluví a předvádí se, když se spojíme online, podívají se, odbíhají a komunikovat nechtějí.“  

Zprávy všude

Míváme dojem, že zpravodajství se týká jen covidu. Některé informace jsou ověřené, jiné teprve naznačují, co se může stát. Řada lidí se shoduje, že v nich sdělení médií prohlubují strach, se kterým se pak musí vyrovnávat.

„Na okolí vidím, že hltají každou předčasnou zmínku z médií o nových opatřeních jako fakt, aniž by si počkali na oficiální informace. To mě rozčiluje, protože se to týká kritického uvažování a mediální gramotnosti.“ 
„Neustálá masáž médií vyvolávající strach. Strach vypíná kreativní myšlení, ale i imunitu, detoxikaci, trávení apod.“ 

Tématu covidu je náročné se vyhnout i v běžných mezilidských interakcích a v komunikaci s přáteli. Máme dojem, že se na nás informace valí ze všech stran a že jim téměř nelze uniknout.

„Mění se jednoznačně konverzační témata i se známými a některými přáteli. Už mě to dost ubíjí.“ 
„Je hrozně obtížné vyhnout se covidovým zprávám, pokud se člověk nechce úplně odpojit od společnosti.“ 

Omezené cestování

Nové je pro nás omezení cestování. Sledování, kam a za jakých podmínek lze vycestovat. Nutnost odkládat cesty, ale i prožívání nesvobody.

„Třikrát jsem musel přeložit plánovanou cestu.“
„U nás doma špatně snášíme zavřené hranice a riziko spojené s cestováním.“ 

Omezení cestování ovlivňuje také seberealizaci a zasahuje do životního stylu.

„Nemožnost vycestovat, což je pro mě největší způsob relaxace a růstu.“ 
„Jsem z generace, která nezažila, že by něco nemohla, takže tohle je pro mě trošku oříšek zvládnout. Že se nemůžu o víkendu sebrat a zajet za kamarády do Švýcarska, Irska, Francie…“

Zrušené dovolené, omezení kariéry

Někteří se nedostali na dovolenou vzhledem k omezenému cestování. Jiní vzhledem k vyššímu pracovnímu zatížení. Dovolená je přitom zpravidla zdrojem odpočinku a dočerpání sil.

„Tři zrušené dovolené, možná to zní povrchně, ale opravdu nás to mrzelo.“
„V létě jsme nikde nebyli na dovolené. Manžel místo dovolené pracoval, v práci nestíhají kvůli home office.“ 

Opatření spojená s cestováním mají vliv i na profesní cestu. Někdo se kvůli opatřením musel nuceně vrátit zpět do republiky. Jiní přišli a přicházejí o zahraniční zakázky.

„Musela jsem opustit zemi, kde jsem žila, a vrátit se jako nezaměstnaná do Česka.“ 
„Přišla jsem o spousty zahraničních zakázek, což je omezující finančně, ale i z pohledu dalšího růstu, referencí, zkušeností.“

Pěšky, autem, na kole

Někdo chodí více pěšky, jiní jezdí více na kole nebo v autě. Cílem je vyhnout se hromadné dopravě. Nejen kvůli možnému nakažení, ale i kvůli povinnosti nosit roušky.

„Nejezdím MHD, jezdím autem… ne že bych se bála, ale jako zdravá nebudu jezdit v roušce, ze které se mi výrazně zhoršila pleť, přestože ji používám jen při nákupech a při jednání na úřadech.“ 

Méně cestují rodiny s menšími dětmi. To, že dítě na vše sahá a následně si strká ruce do pusy, s sebou nese zvýšená rizika.

„Nejezdíme teď tak často s dětmi do centra, třeba na trhy. Starší ještě pořád má orální období a často si vše strká do pusy, je po operaci srdce. Takže se snažím chovat obezřetně.“ 

I při řízení aut a v dopravě jsou patrné změny chování – například při ranním vykládání dětí u škol.

„Rodiče, co vozí děti ke škole v autech, se chovají bezohledně. Parkují na přechodech. V cestě, i když je místa dost. Jsou mnohem více podráždění a má přednáška na téma ‚přechod a jeho funkce v dopravě‘ vedla bezmála k pokusu o box.“ 

Nejistota spojená s příjmy

Někoho na jaře zaskočil výpadek příjmů ze dne na den. Na podzim se ještě prohlubuje. Nejistota spojená s příjmy se navíc může podepsat na naší sebehodnotě. Ať děláme, co umíme, nepřináší to to, co potřebujeme.

„Výpadek příjmů z divadla.“
„Partner pracuje v gastronomii. Vypadla nám tak velká část finančního příjmu. Nevím, jak dlouho zvládneme splácet hypotéku.“
„Ač neustále pracuji, nepřináší to dost peněz, abych byl v klidu. Prohlubuje se pocit, že nedělám dost.“ 

I ti, kteří zatím propad v příjmech nepociťují, se obávají toho, co jim přinese budoucí vývoj.

„Jako jediný zdroj příjmu velké rodiny jsem trochu nervózní výhledem ekonomiky do dalších pár let.“ 
„Nervozita z ekonomické situace v době, kdy uvažujeme nad založením rodiny.“ 

Neustálé vaření i podpora restaurací

Proměnu sledujeme i v oblasti stravování. Na jaře nebyly dočasně dostupné potraviny. U rodin s dětmi nastal neustálý koloběh vaření. Z restaurací si bereme jídlo s sebou, ale i tak ho kupujeme, ať je podpoříme.

„Musím stále vařit – obědy i večeře pro všechny členy domácnosti, dřív to bývalo jen o víkendu.“ 
„Objednávám jídlo s dovozem a do restaurací chodíme víckrát než dříve, abychom je podpořili.“
„Lidi vykupujou čerstvou zeleninu na Rohlíku. Je sice hezké, že teď už jde koupit toaletní papír a mouku. Ale změny způsobené prázdnými restauracemi a konzumaci jídla nad firemním notebookem u home officu mi brzo způsobí zácpu.“

Roušky

Změnou je také nošení roušek. Pro někoho výrazné nepohodlí. Pocit, že rouška dusí, i výrazné zhoršení pleti.

„Nosit roušku je mi nepříjemné, brání mi ve volném dechu.“ 
„Nemohu nosit roušku kvůli panickým atakám.“

Pro jiné je rouška nutnou podmínkou výkonu profese. Něčím, co je samozřejmé a nutné.

„Pracuju jako pečovatelka v domově se zvláštním režimem a rouška se už stala mojí součástí.“ 
„V práci nevím, kde mi hlava stojí, jednání a pracovní schůzky s kolegy střídají jedna druhou. Covid necovid. Samozřejmě v rouškách, které to vše znepříjemňují. Nedávno čtyřhodinové jednání bez jediné pauzy. Už to zavánělo otravou CO2…“

Roušky jsou také zdrojem názorových rozepří. Zatímco pro někoho to je nesmyslné opatření, pro jiné je nenošení roušek výrazem nezájmu o ostatní.

„Roušky jsou nesmyslné opatření. Nedá se v nich dýchat. Roušky proti virům, to je jak volejbalovou sítí chytat komára.“ 
„Oproti jaru se většina lidí chová hloupě, nosí roušky pod nosem anebo vůbec.“

Roušky také ovlivňují to, kam chodíme, a přidávají novou zátěž spojenou s udržováním roušek po ruce a v přijatelném stavu.

„Obtěžuje mne rouška, tak nechodíme nikam kde bychom ji museli nosit.“ 
„Neustále sledovat, jestli máme všichni dost roušek a kamkoli se hneme aspoň jednu každý u sebe.“

Běžný život?

I v současném dění žijeme dál naše životy, se všemi radostmi i strastmi. Covid nám do nich vstupuje někdy víc a někdy míň. Jisté je, že tu je. A je na nás, jak s ním budeme dál žít.

„Do všeho vstupují zdánlivé drobnosti a kratičké momenty. Manžel vychází po skypování v 11.40 z pracovny a s úsměvem se ptá, co si spolu dáme k obědu. Máme před sebou ještě hodinu sami doma, konečně máme čas pro sebe a on ho stále chce trávit se mnou… Vyrušil mě přitom z hluboké práce, nemám žádný plán co k obědu, je mi to upřímně úplně jedno a poslední věc, kterou mám v plánu se zabývat, je oběd. Řešení se najde. Ale můj pocit vlastní vnitřní výčitky, že bych měla mít tou dobou hotovou svíčkovou a na sobě jen krajky, nemizí tak rychle. Návrat do hluboké práce je už nemožný, děti se vrací, nesou zprávy o tom, kdo ze školy má covid. Řešíme, zda to máme řešit.“

---

Nenašli jste v článcích své prožívání? Prozkoumejte článek Pavlíny Louženské.  V mém průzkumu převažují odpovědi skupiny „The Stabilizers.“ Pavlína nastiňuje prožívání a chování také skupin „The Settlers“ nebo „The New Optimists.“

---

Čeho se bojíme?

Ptala jsem se, čeho se teď nejvíc bojíme. Strach má v našich životech důležitou roli. Upozorňuje nás na možná nebezpečí. Umožňuje nám zorientovat se v proměnlivém okolí a motivuje nás. Pokud nás však zahltí, brání nám zvládat každodenní zátěž a oslabuje nás.

V dospělosti a ve stáří prožíváme méně strachů než v dětství. Naše obavy se méně proměňují a jsou méně intenzivní. Nejčastěji se pojí s rodičovstvím a se správnou volbou životní cesty. Postupně narůstá náš strach z budoucnosti a z úbytku tělesných sil. Ve stáří se bojíme umírání a bolesti více než smrti samotné. V době covidové se naše „běžné“ obavy proměňují. Čeho se teď nejčastěji bojíme?

Onemocní nám někdo blízký, nebo my sami

Nejčastěji se bojíme o zdraví svých blízkých. O své rodiče, prarodiče, o zástupce rizikových skupin. Máme strach z toho, jaké možné následky nemoc přinese.

„Bojím se, že onemocní někdo blízký. Někdo zranitelný…“
„Mám obavy z dlouhodobých dopadů nemoci na nakažené. Neví se, jaké to má dlouhodobé následky pro ty, kteří neměli vážný průběh.“

Bojíme se také o své zdraví. Zvlášť, pokud patříme do některé z rizikových skupin, nebo máme ve svém okolí někoho, kdo onemocněl a nese si dlouhodobé následky.

„Mám strach, že se jako riziková skupina nakazím a bude to mít těžký průběh s následky.“
„Bojím se nákazy. Mám hodně přátel mezi doktory, takže mám povědomí o procentech dlouhodobých /trvalých (?) následků i u bezpříznakových. A vážné následky jsou vidět i u bezpříznakového profi hráče lasergame, kterému je 20, nebo 21. Pro něj to bude navíc znamenat propad v žebříčku a ztrátu sponzorů…“

Strachy prohlubuje, pokud máme někoho blízkého nemocného. Covid je nám mnohem blíž než na jaře. Téměř každý zná někoho, kdo onemocněl. Někteří už i někoho ztratili.

„Mám tchýni na ARO na umělé plicní ventilaci, její otec na tom stejném aru před 2 týdny umřel. Na psychiku je to strašlivý nápor,  snažím se být oporou muži, nenechat padnout tchána na úplné psychické dno.“
„Z mojí širší rodiny už 5 lidí mělo covid a jeden z nich na něj zemřel, je to mnohem blíž než na jaře.“

Nezvládneme to psychicky

Máme obavy o své psychické zdraví. S úbytkem světla během podzimu jsme přirozeně v jiném rozpoložení než na jaře, kdy naopak světla přibývalo a čekalo nás léto s výhledem, že nemoc aspoň na nějakou dobu odezní. Čeká nás zima, slunce zapadá dřív a dřív. Počet nároků roste. Uvědomujeme si, že současný stav má delší trvání. Přemýšlíme, zda ho ustojíme.

„Mám strach, že se můj panický stav bude zhoršovat a budu se bát vyjít z domu.“
„Poslední dny jsem se v některých chvílích bála i o své zdraví (psychické a fyzické). Jak jsem nespala, bylo mi fakt zle a to se projevovalo i na nepohodě u nás v rodině.“
„Bojím se, že to nedám psychicky, že se složím.“
„Mám strach ze selhání. Že se mi nepodaří se v tom světě změn prosadit.“

Nebude dostupná lékařská péče

Nebezpečím není pouze koronavirus. Současné zatížení zdravotní péče prohlubuje obavy spojené s možným omezením péče a jejím odkladem.

„Bojím se, že odložíme nějaký vážnější zdravotní problém a bude to mít nepříjemné následky.“
„Vzhledem k mému stavu se obávám, nakolik bude dostupná lékařská péče.“
„Nejvíc se bojím, že někdo onemocní něčím vážným a nedostane včas lékařskou pomoc. Před covidem měla jedna z mých dcer středně těžkou dehydrataci kvůli rotaviru. Musela do nemocnice na kapačky. Alespoň jsem ji mohla navštívit. Nyní bych nemohla a hlavně, kdoví, jak dlouho by to trvalo.“

Ohrozíme život druhých

Nový je také strach, že někoho nakazíme, že ohrozíme život druhých. Přidává se obava o to, kdo se postará o naše blízké, pokud toho nebudeme schopní.

„Mám strach, že nebudu vědět, že nemoc přenáším, a někoho nakazím.“
„Bojím se, že přinesu covid k prarodičům a oni kvůli mně zemřou.“
„Pokud bychom onemocněli, tak nevím, jak bychom se postarali o děti.“

Povinná vakcinace, testy a roušky

Obáváme se trvalé povinnosti nosit roušky, povinné vakcinace i neustálého testování.

„Mám strach, že restrikce budou vyžadovat prokázání testů a očkování i při naplňování základních životních potřeb.“
„Bojím se, že v rámci ochrany zlomku společnosti budeme nuceni nosit roušky i v budoucnu v době jakýchkoli viróz.“
„Mám strach z povinné vakcinace.“

Ohrožení demokracie, prohloubení potíží

Obáváme se negativních změn ve společnosti. Omezení lidských svobod. Prohloubení stávajících potíží. Objevuje se i obava z vlády a z toho, co vše se může dít, aniž bychom o tom věděli.

„Z hlediska společenského se obávám, jak tahle situace poškodí životy lidí tady v Česku, hlavně těch nejslabších.“
„Bojím se psychických následků ve společnosti. Málo se o tom mluví. Vidím kolem sebe, že to bude slušná demolice vztahů, sebehodnoty a duševního zdraví vůbec. Vnímám, kolik lidí se z toho regulérně zblázní. Muži neuživí své rodiny. Matky se nebudou moct ani realizovat, natož odpočívat. Dojde ke ztrátě prarodičů a jiných blízkých. Do toho neustálá nejistota a změny, na které naše generace neumí reagovat, totální bezmoc… Kéž bychom to ustáli se všemi 5 pohromadě…“
„Bojím se, že celá situace povede k omezení lidských svobod, diktatuře, chudobě. Bojím se, že se život stane nesnesitelný.“
„Bojím se vlády, co vše může pod rouškou koronaviru skrývat.“

Přestaneme se setkávat, budeme agresivnější

Obáváme se dlouhodobé izolace, omezení mezilidských kontaktů. Toho, že přestaneme vídat své přátele a blízké.

„Nejvíc se bojím, že společnost si navykne na sociální izolaci a nechá se ovládat strachem ze všeho. Myslím, že lidské vztahy a setkávání se by měly mít naopak přednost a jsou jediným řešením na krize.“
„Obávám se omezení setkávání s přáteli a celkového odcizení, které cítím v české společnosti.“

Všímáme si stoupající agrese a rozdělení společnosti. Uvědomujeme si, že zátěžové situace ovlivňují naše chování, obáváme se toho, kam až to může zajít.

„Bojím sa, že ľudia na seba budú čím ďalej horší, sú voči sebe agresívnejší.“
„Ukrutně mi vadí to zásadní rozdělení společnosti na ty, co se obávají covidu, a na ty, co jsou proti rouškám a všechny až nenávistně poučují, že roušky škodí.“
„Mám strach o normální lidi, co nevyhráli v genetické loterii, protože nedokáží vyhodnotit co se děje. A reagují na to strachem, agresí a křivými ksichty. Ještě, že mají roušky. Mám strach, že jim rupne v bedně a půjdou protestovat proti nošení roušek. A proti spiknutí svobodných zednářů.“

Proměňuje se celý svět, stupňují se konflikty

Všímáme si, že situace se nemění pouze u nás, odehrává se na celém světě. Objevují se obavy z možného světového konfliktu, z další světové války.

„Bojím se, že svět už nebude nikdy stejný, změní se celý globální svět.“
„Bojím se světového konfliktu, chaosu, násilí, zfanatizovaných lidí.“
„Mám strach, že začne 3. světová válka.“

Nebudeme mít prostor na práci, děti na rozvoj

Nejčastěji zmiňovanou obavou byla ta, že se zavřou školy a školky, že rodiče opět nebudou mít prostor na práci.

„Bojím se, že zavřou školy a já nebudu moct pracovat.“
„Strach, že distanční vzdělávání už nezvládnu.“

A že děti nebudou mít prostor se rozvíjet a potkávat své přátele.

„Bojím se, že děti zůstanou doma a nebudou se učit ve skupině svých kamarádů a trávit čas tam, kde chtějí.“
„S vidinou opakování dlouhé absence na střední škole začínám řešit, jak studenti doženou tu velkou část učiva, když online výuka je fakt mizerná. Jestli jim to nepřinese znevýhodnění a problémy na zbytek střední školy, při přijímačkách na vysokou atd. “

Budeme muset být pořád doma

Bojíme se toho, že zůstaneme uzavření na jednom místě. Strach narůstá, pokud žijeme doma sami, nebo pokud sdílíme ve více lidech menší prostory.

„Bojím se, že budeme zas ‚zavření‘ doma – 5 lidí v jednom bytě.“
„Že zas budu zavřená doma.“

Nedostaneme se za hranice

Obáváme se uzavření hranic. Pro někoho je cestování součástí životního stylu, pro jiného je to podmínka kontaktu s rodinou.

„Procestovala jsem velkou část světa a mám pocit, že teď se mi další cesty do zahraničí zkomplikovaly.“
„Bojím se, že svou rodinu uvidím zase až v létě.“

Nepřivítáme dítě na světě společně

Výrazně prožíváme odloučení od rodiny i blízkých také při významných životních milnících. V případě porodů se často objevuje obava, že v dané situaci zůstaneme sami, že ji nebudeme moci sdílet s partnerem, nebo partnerkou.

„Bojím se, že nebudu moct být u porodu.“
„Osamelosti počas tak doležitej udalosti, akým je narodenie miminka.“

Nemůžeme dělat to, co milujeme

Obáváme se, zda budeme moci dále vykonávat některé profese. Prožíváme omezení týkající se volného času, možnosti sportovat.

„Bojím se, že nebudu moci vykonávat svoji milovanou profesi.“
„Máme syna, je mu 16 a je hokejista 1.ligy. Nemůže trénovat. Je smutné vidět, jak roky vydřené práce a tréninku jdou vniveč, včetně budoucnosti nadějného hokejisty.“

Ekonomika, finance

Téměř každý z nás prožívá obavy spojené s financemi. Někdo více přemýšlí o ekonomice celé země, jiný o svých finančních rezervách a možných potížích. Bojíme se, že poroste nezaměstnanost, budeme mít nižší příjmy, že nebudeme mít dostatek financí, že se zadlužíme.

„Bojím se, že mi klesnou příjmy pod únosnou hranici.“
„Mám strach o živobytí spousty lidí.“
„Bojím se, že nebudeme mít peníze na jídlo.“
„Mám strach ze zadlužení a nemožnosti splácet.“

Bude to napořád

Nejistota, kdy současná situace skončí, se nám jen náročně zvládá. Nevíme, jak bude vypadat svět v době pocovidové, kdy to skončí, jak dlouho budou trvat opatření. Tento strach výrazně navyšuje prožívanou zátěž.

„Bojím se, že ‚nic nebude jako dřív.‘“
„Mám strach, že to nikdy neskončí.“
„Je pro mě těžké přijmout, že nemáme ponětí, jak dlouho současný stav potrvá. Začíná to působit tak, že není východisko a že to bude navždy.“
„Bojím se dlouhodobosti izolace. Krátkodobě se člověk omezí a zvládne to bez potkávání se s blízkými, dlouhodobě je to těžko představitelné.“
„Bojím se, že se omezení potáhnou v řádu let.“

Co nám pomáhá?

Zátěžové situace jsou přirozenou součástí našich životů. V průběhu života se učíme různé způsoby, jak se s nimi můžeme vyrovnávat. V současné situaci jich obvykle zapojujeme několik.

Soustředíme se na to, co můžeme ovlivnit, a vychutnáváme si drobné radosti. Zaměřujeme se na přítomnost, na to pozitivní a na to, že daná situace jednou pomine. Vytváříme si možné scénáře toho, co přijde. Usilujeme o to být nápomocní.

Opíráme se o své dosavadní zkušenosti. Posilujícím zážitkem může být například dlouhodobý pobyt v rozvojových zemích, zkušenosti z válečných oblastí, překonání vážné nemoci, nebo dětství strávené na skautských výpravách.

Pomáhá nám vracet se k sobě – k meditaci, k tělu a ke svému dechu, k vděčnosti. Mnohdy nás zachraňuje humor. Jsou chvíle, kdy se „zasmějeme přes slzy“. Útěchu nacházíme také ve víře nebo modlitbě. Pokud pečujeme o druhé, učíme se nejdřív pečovat o sebe, ať máme odkud brát.

Vztahy

Pomáhají nám vztahy s nejbližšími. Máme úzký okruh lidí, se kterými se vídáme. Prostředníkem kontaktu s dalšími jsou nám technologie. Těší nás chvíle, kdy s dětmi dokážeme jen tak být a radovat se, a přítomnost našich domácích mazlíčků.

Především rodiny, které pečují o děti, mívají jednu, nebo dvě rodiny, se kterými se dále navštěvují. Pomáhají jim v tom domluvená pravidla, kdy, s kým a jak se stýkat.

Na současné situaci je matoucí, že nám doporučuje se od druhých distancovat, a zároveň jsou druzí často tím nejúčinnějším zdrojem, odkud můžeme čerpat síly pro zvládání této těžké situace. Je pro nás důležité vědět, že na to všechno nejsme sami.

„Pomáhá mi podpora partnera. Udržování kontaktu s přáteli a členy rodiny – potkáváme se, nebo si aspoň voláme.“
„Během jara jsem se hodně sblížila s lidmi tady u nás, kde žiju. Víc se stýkám s rodiči kamarádů mých dětí. Jezdíme spolu i na výlety. Povedla se fajn společná dovolená.“
„Začínám chápat, že na všechno nejsem sám.“

Příroda

Povzbuzení čerpáme v přírodě. Ať už na pravidelné procházce lesem, v blízkém parku, nebo na výpravách mimo město.

„Víc než kdy dřív si užívám a dobíjím baterky v přírodě. Máme krásnou zahradu, kousek od domu les, o dovolených jsme byli na horách.“

Více času trávíme na zahradách a s rukama v hlíně. Pokud máme možnost jít z bytu do zahrady, uklidňuje nás, že o tuto možnost nepřijdeme ani v případě karantény, že nebudeme jen uvězněni mezi čtyřmi stěnami.

„Během jarní i aktuální karantény si s přítelem ověřujeme, jak moc umíme být ‚nezávislí‘. Zjišťujeme, co vše z naší zahrady umíme zužitkovat a udělat z toho plnohodnotné a moc dobré jídlo. Začala jsem více sušit, zavařovat, na jaře jsme zrenovovali skleník.“

Umění

Radost nacházíme v knihách, v hraní na hudební nástroje, ve sledování seriálů, ve zpěvu, tanci i v malbě.

„Hrála jsem si na kytaru Veličenstvo Kat a začaly ze mě lézt úplně nové sloky...“

Čím se sytíme

Více se zaměřujeme na to, čím se sytíme. Jak mi popisoval majitel nejbližšího obchodu se zdravou výživou: „Chodí sem řada nových lidí a ptají se, jestli, když začnou jíst bio, budou lépe chránění.“ Zaměřujeme se na to, jak spíme i co jíme.

Na jaře zmizelo z obchodů droždí. Živíme si doma kvásek a pravidelně z něj pečeme chleba. Občas utečeme k tabulce čokolády, nebo ke skleničce alkoholu. Vybíráme si, jaké informace k sobě propustíme. Přestáváme sledovat některé přátele na sociálních sítí. Uvědomujeme si, že potřebujeme čas a prostor sami pro sebe.

„Každý den jím česnek místo chipsů. Přestal jsem tloustnout, ale musím spát metr od ženy.“
„Minimalizuji podněty zvenku – zprávy i sociální sítě.“
„Potřebuji cíleně vyhledávat chvíle pro sebe a naplno si je vychutnávat.“

Seberealizace a přispívání druhým

Je pro nás důležité moci aspoň částečně pracovat, realizovat se, přispívat druhým. Máme radost z každé dokončené zakázky a ze zájmu o naše služby.

„Těší mě jakákoli, klidně i drobná činnost, která za sebou zanechá výsledek, něco změní, něčemu, nebo někomu pomůže.“

Zútulnění domova

Více času trávíme doma a více se zajímáme o to, jak to zde vypadá. Pouštíme se do úprav, které jsme dlouho odkládali. Rekonstruujeme, měníme dispozice i nábytek.

„Mám vymalováno, novou elektřinu, v chodbě tapety.“
„Po sedmi letech nájmu jsem se dostal k údržbě bytu. Modernizoval jsem elektrovýzbroj v lustru po babičce. Seškrabávám tmavomodrou vodovzdornou barvu v předsíni v rámci projektu, který jsem si pojmenoval ‚levandulový sen‘. Musím přebrousit, štukovat, přemalovat na levandulovou a olepit zdi lištami nahoře i dole. Vznikne tím ‚sladce ulepená‘ místnost ideální na relax a šálek dobrého čaje s hosty.“

Finanční rezerva

Náš klid a pohodu výrazně ovlivňuje to, zda máme nebo nemáme finanční rezervu. Nebo jestli jsme závislí na pravidelném příjmu v potřebné výši.

„Těší me, že se můžu oprostit od finanční stránky věci. Říci si, že v příjmech to bude slabší rok. A u výdajů, že jsem holt zaplatila něco zbytečně.“
„Uvědomil jsem si, že můžu přestat pracovat a věnovat se rodině. I na měsíce v kuse a nic se nestane. To nemá každý.“

Smrt k životu patří

Současná situace nám také umožňuje vyjasnit si, jaký vztah máme k smrti. Jaké místo hraje v našem životě, jaký význam jí dáme. Smrt již není něco, co se nám daří vytěsnit, umírají naši blízcí, vztahujeme se k vlastní smrtelnosti.

„Zdůvodňuji si, že je to život, příroda. Jen člověk se od ní velmi vzdálil, přitom je přírodního koloběhu součástí.“
„Uklidňuje mě, že za 80 let umřu a všem to bude fuk. Za 81 let si na mě nikdo ani nevzpomene. Za pár milionů let zanikne život na zemi a všechno co jsme udělali – města, komunismus a filozofie – všechno to bude zbytečné. “