Kouzlo soucitu

Jsou chvíle, kdy nás život srazí na kolena. Máme dojem, že jsme se ocitli na místě, ze kterého není návratu. Že už nikdy nic nebude jako dřív. Chvíle, které volají po soucitu.

Celým srdcem jsem se těšila na chvíli, kdy budu držet svou prvorozenou dceru v náručí. Jak jí budu čichat k vláskům, dojímat se a plakat. Místo toho jsem krvácela na sále a málem umřela.

Začal tak můj nejtěžší rok v životě. Nedávno jsem si na něj vzpomněla, když se mě kamarádka zeptala, jestli jsem někdy selhala. Selhala a se vší slávou. Začalo to v květnu 2013 nedobrovolným pobytem na psychiatrii a elektrokonvulzivní terapií.

Tehdy při mně všichni stáli. To, že se po třech měsících na psychiatrii vrátím, už nečekali. Měla jsem být na cestě k uzdravení. Místo toho jsem se topila v moři selhání a nevěděla, jak dál. Přešlapovala jsem na terase a došlo mi, že to bez pomoci neustojím.

Doteď si pamatuju smíšené pocity nejbližších. Nepochopení, co se děje. Smutek, proč to není lepší. Vztek, že to vzdávám. Záchvěvy naděje, že to půjde. Propady beznaděje, že je vše ztracené.

Pamatuju si na sezení se svou lékařkou. Vážně se na mě dívala a říkala: „Ivano, možná je na čase se s tím smířit. Přijmout, že už to tak bude napořád. Po podobných propadech se všichni nevrátí. Možná se vaše osobnost trvale změnila a takhle už zůstane.“

Trvale změnila v nešťastnou trosku? Přišlo mi, že to se mnou vzdala. Nikomu blízkému jsem se to neodvážila říct. Cítila jsem obrovské zklamání a vztek. Z vycházky domů jsem si donesla knihu Martina Seligmana Naučený optimismus. Zběsile jsem ji zkoušela číst. S medikací téměř nemožné.

Dlouho do noci jsem se dívala do stropu. Proplakala jsem se do spánku a v něm našla útěchu. Rozhodla jsem se pro malé kroky. Nedívat se moc za sebe, ani moc před sebe. Začínat každý den znovu. Obejmout trosky sebe a dovolit jim poskládat se v nový tvar.

Netlačit na sebe. Nezlobit se na sebe. Nenadávat si. Dělala jsem to příliš dlouho a moc dobrého mi to nepřineslo. Učila jsem se oceňovat každý drobný pokrok, oslavovat chvíle, kdy jsem se poznávala, hýčkat si důvěru v sebe. Objevovala jsem soucit.

Zdaleka to nebylo mé poslední selhání. Navždy však proměnilo to, jak se k sobě v těžkých chvílích vztahuju. Nekritizuju se. Netrestám se. Nezraňuju se. Nesrovnávám se se svým ideálem. Ani se nenapravuju. Místo toho aktivně objevuju, co můžu udělat pro to, aby mi bylo líp. A pak jdu a skutečně to udělám.

Nedílnou součástí soucitu je totiž akce. Ať už ji směřujeme k sobě či k druhému. Utrpení je nedílnou součástí lidského bytí, která se dotýká každého z nás. Pokud soucítíme, sestupujeme do temných míst a jsme připraveni v nich pobýt. Vztahujeme se se zájmem. Jsme laskaví a pečujeme.

Praktikování soucitu nás vystavuje prožitkům strachu či bolesti. Dovolme si je procítit. Učme se uvolnit tváří v tvář tomu, co nás děsí. Čerpejme z plnosti našeho bytí, z utrpení a citlivosti, z krutosti i strachu. 

Soucit není vztah mezi léčitelem a zraněným, je to vztah mezi rovnými. Pokud známe vlastní temnotu, dokážeme být s temnotou druhých. Soucit se stává skutečným,
pokud rozeznáme to, co nás jako lidi spojuje.

Komu teď nejvíc prospěje váš soucit?
Jakou formou ho můžete nabídnout?

PS: Ráda dělám věci ve spolupráci. Právě čtete další blogletter Ivana píše a Eva kreslí. Obě rády zachycujeme okamžiky, kdy se svět jeví v pořádku. Moc rády to děláme společně. Oceníme vaše postřehy, jak nám to jde.