Naděje cesty hledá

Ach, ta naše hlava. Občas je k nezaplacení, jindy by ji člověk nejradši zavřel do skříně. Umí nás skvěle povzbudit do akce i zahnat do kouta.

Vzpomínáte si na obrázek z minulého týdne? Ten dnešní je stejný. Jen do krajiny přibylo pár klacků a stromů.

Minulý týden jsem si v hlavě vytvořila několik očekávání. Skončila nenaplněná a já pak v sobě měla tenzi. Naštěstí si s ní už umím poradit. Vyklepala jsem ji i vychodila. Rozpustila ji v objetích a smíchem s blízkými. Zpracovala si ji ve snech a teď ji přetvářím v text.

Jsou chvíle, kdy se zdá, že je cesta před námi jasná. Stačí jít kupředu. Když tu náhle lup, válíme se na zemi a říkáme si, co se děje. Tak moc jsme se upínali ke svému cíli, že jsme se zapomněli dívat pod nohy. Zpravidla tam uvidíme pár klacků. Často je lze překonat či obejít.

Nesmírně si vážím vaší podpory v mé touze založit a vyživovat dobročinnou organizaci. Nabírá konkrétní obrysy i tvar. Tepe a žije. Nevzniká však sama. Společně s ní čeká na své vyjádření i touha uzavřít deset let putování se záměrem píšu text o resilienci.

Už vím, že ho nemám psát hlavou, že jeho jazykem je lyrika. Včera jsem seděla na posledním živém sdílení s účastníky procesu psaní. „Nevím, jak se to stalo, obvykle čtu hlavou, ten text ji dokázal něžně obejít a dotknout se mě.“

Děti se mi posmívají, že jsem plačka. Mívám chvíle, kdy mi vstupují slzy do očí. Teď se mě dotýká, že jsem se rozhodla přihlásit se k tomu, že chci knihu opravdu napsat a že si pro ni přeju najít nakladatele.

K nám domů se další stoh knih nevejde. Na poštu ráda nechodím. Přeju si najít parťáka, který se mého textu s láskou ujme a bude ho živit tak, aby mohl růst a najít si ty správné čtenáře. Tam teď míří mé další kroky. 

Zatím jsou pomalé a opatrné. Zahalené mlhou rozpouštění očekávání, že si mě někdo sám najde a vyhlídne. Že stačí stát bokem a usmívat se. Je čas se ke svému záměru přihlásit. A tak teď zhluboka dýchám a nabírám sílu ty klacky překročit či obejít.

PS: Ráda dělám věci ve spolupráci. Právě čtete další blogletter Ivana píše a Eva kreslí. Obě rády zachycujeme okamžiky, kdy se svět jeví v pořádku. Moc rády to děláme společně. Oceníme vaše postřehy, jak nám to jde.