Nejsme pružiny
Mám ráda metafory. Díky nim můžeme snadněji porozumět složitým pojmům. Moje oblíbená? Vztek je papiňák. Pokud ho průběžně neupouštíme, ošklivě vybuchne.
Odolnost se dlouho připodobňovala k pružině. Latinský výraz resilio znamená odrážet se, odskakovat. Jenže my přece nejsme pružiny. Neskáčeme bezduše sem a tam.
Výzvy, které nám vchází do života, nás častěji promění, než se od nás odrazí. Proto se mnou vždy rezonovalo pojetí odolnosti jako schopnosti ohnout se, ale nezlomit. Odpovídat na změny, ale neztratit to, kým jsme.
A tak mě minulý týden nadchla nová definice odolnosti, kterou představila Elaine Miller-Karas na celosvětovém webináři Resiliency 2021:
„Proces posouvání se vpřed, při kterém se nevracíme k tomu, co bylo, pohybujeme se k tomu, co může být.“
Místo bouncing back klade důraz na bouncing forward. Neodrážíme se zpět, odrážíme se kupředu. Podporuje tak mé přesvědčení, že nikdy není pozdě něco proměnit. Že život je celoživotním hledáním tvaru, ve kterém nám je dobře.
V přírodě tento pohyb vidíme každý den. Rostliny se natahují pro tolik slunce, kolik právě potřebují. Řeka si nachází a tvoří svou cestu.
Občas se uzavřeme v představě, že jsme „byli vytvarováni“ určitým způsobem. Aktuální vědecké výzkumy tomu odporují.
V jakém tvaru je dobře vám?
A daří se vám ho nacházet?