Nemůžu si stěžovat
„Víš, je toho na mě vážně moc. Necítím se dobře. Ale objektivně si nemám na co stěžovat. Mám kde bydlet, mám pravidelný příjem...“
Podobný směr úvah se mnou sdílelo na začátku minulého týdne přes 20 lidí. Propad v náladě. Ostýchali se ho přiznat, protože „na tom přece jsou mnozí daleko hůř a nic zásadního mi nechybí“.
To, že nám není dobře, je emoce. Emoci obvykle neproměníme tím, že jí začneme vyprávět, že objektivně vážně nedává smysl. Že je nepatřičná a proč za námi všehovšudy chodí?!
Emoce ráda připodobňuju k sovám z Harryho Pottera. K těm, které nesou Harrymu zprávu, že byl přijat do Bradavic. Prostě mu potřebují předat dopis. Strýc mu ho dát nechce. A tak jich létá víc a víc...
Naše emoce také čekají na to, až je vyslechneme. Až přijmeme zprávu, kterou nám nesou. A když ji nepřebíráme, jsou nápaditější a nápaditější v tom, jak se k nám dostat. Když je přehlížíme příliš dlouho, často se stanou bolestí v těle.
Je vám těžko? Není vám dobře? Je to v pořádku. Rozeznejte, že je to emoce. Přijměte ji a nezpochybňujte. Prozkoumejte, jakou zprávu vám nese. Je to strach o vaše blízké? Ztráta vidiny světla na konci tunelu? Chybí vám kontakt s druhými? Podpořte se. Neodsuzujte se za to, co prožíváte.
A až vám se vám udělá lépe, můžete se vrátit k hledání toho, co máte k dispozici, za co můžete být vděční a na co se můžete těšit.