O hranicích
Provádím druhé krajinou resilience. Uměním ohnout se. Hledat, kde je mi dobře právě tady a teď. Uměním nezlomit se. Uvědomovat si, kdo jsem a co je pro mě důležité, a žít podle toho.
Část mých klientů se učí postavit se za sebe. Jsou už unavení z toho, že se většinu svého života přizpůsobují očekáváním druhých a že se snaží zapadnout. Vtlačují se do tvaru, ve kterém jim není dobře a ve kterém už dál být nechtějí.
Po tomto uvědomění zpravidla vyvstává téma hranic a jejich střežení. Co když nám však způsob, kterým o hranicích uvažujeme, neslouží?
Hranice si totiž často představujeme jako hranice mezi státy. Jsou pevně dané. Jsou stále na stejném místě. Ideálně jsou zanesené na mapě, do které se může kdokoli kdykoli podívat. Někdo je střeží. Kdo je neprávem překročí, bude potrestán.
Hranice toho, co je pro nás přijatelné v chování druhých lidí i co je pro nás přijatelné od jednotlivých lidí, se přitom neustále proměňují a pozměňují. To, co nám jeden den nevadí, nás druhý den může rozčilovat. V mapě se zachytí podstatně hůř než v komunikaci.
Co když proměníme metaforu, se kterou si hranice pojíme? Co když si je představíme třeba jako závoru, která udává, co je pro nás aktuálně v pořádku a co už ne? Tou závorou jsme my sami. Je na nás říci – tohle mi teď vadí, není to pro mě v pořádku. Můžeme k tomu přidat i vysvětlení. Ne jako obhajobu, jako dokreslení významu.
Když mi dnes ráno dcera řekla „tebe teď snáz něco podráždí“, souhlasila jsem. Řekla jsem, že má pravdu, jsem nemocná a unavená. Většinu sil, které jindy posílám směrem ven a do vztahů, teď držím u sebe. Zeptala se, jak mi může pomoci.
Uviděla mou závoru. Porozuměla tomu, proč tam teď je. Místo, aby ji dál testovala, převedla pozornost k tomu, co může udělat jinak.
Kde teď leží vaše nejčastěji překračovaná hranice?
A jak ji můžete pro sebe i druhé zviditelnit?