O masu a kosti

Po hodně dlouhé době jsem se opět dostala na terapii. Doprovázím tam své tělo, které krásně umí ukládat a střádat. Terapie je pro něj prostor, kde odkládá.

Vše se tam propojuje – slova, myšlenky, pocity, obrazy. Právě tam si mě našel obraz kosti. Masité kosti, kterou divoké zvíře okusuje, čerpá z ní výživu. Sytí se z ní. 

Do chvíle, kdy na kosti už maso není. Pak přichází čas ji pustit. Jít hledat dál. Vyhlížet další kost, která nasytí a vyživí.

Ten obraz nepřišel jen tak. Dostala jsem se v životě do bodu, kdy jsem zůstávala déle. V tak dobré společnosti, že se mi nechtělo odejít a dokola jsem okusovala kost již okousanou.

Moje terapeutka Jitka to glosovala s grácií: „Jenže ty nejsi kojot. Jsi vlk. Potřebuješ výživu a přinášet ji domů rodině.“

Přišel čas vyhlížet cestu novou. S husí kůží a s narůstající chutí do nového dobrodružství. Rozhodla jsem se s vámi svůj obraz sdílet.

Občas je totiž k nezaplacení položit si otázku: 
„Může mě ta kost ještě vyživit?“