O vlastní (ne)potřebnosti

Měla jsem plán. Psát vám dnes, jak se to má s těmi střepy. Napsat o tom velký článek. Nabídnout podporu, jak se střepy můžeme zacházet.

Místo toho se teď vracím ke svému „místo plánů mám teď přání“. Na tohle přání, zdá se, ještě nenazrál čas. Plán se zhmotnil v zánět a já dostala prostor přemýšlet.

Mary Pipher ve své knize Ženy plují na sever píše: „Po zralé úvaze mi došlo, že jsem se sama sobě stala tím nejhorším nepřítelem. Stále dokola jsem se nechávala verbovat do boje,
i když jsem si ze všeho nejvíc přála zůstat doma, hladit kočku a číst si.“ 

Většina mých záměrů směřuje k tomu nebýt potřebná. Předat, co umím, naučit to druhé, vymizet. Ležet na gauči, hladit kočku a číst si.

A přitom stále dokola opakuji ten stejný příběh. Jsem užitečná jenom, když jsem potřebná. Už ani nevím, kdy jsem ho začala psát. Stále dokola se chytám do pasti vlastní potřebnosti. Odpočinu si, až tohle dodělám, změním, předám.

Dnes tak píšu především sobě. Ať si zase připomenu, že si můžu dovolit. Ležet na gauči, hladit kočku a číst si. Že skutečná hodnota nespočívá v tom, co dělám, tkví v tom, kým jsem.

Máte také své opakované příběhy? 
A jak se vám z nich daří vystupovat?

PS: Ráda dělám věci ve spolupráci. Právě čtete další blogletter Ivana píše a Eva kreslí. Obě rády zachycujeme okamžiky, kdy se svět jeví v pořádku. Moc rády to děláme společně. Oceníme vaše postřehy, jak nám to jde.