Odvaha uslyšet volání

Odkládala jsem to, co to šlo. Rozhodla jsem se totiž udělat velký krok. A tak se ještě celá chvěju a ostýchám. Jste první, komu se veřejně svěřuju.

Přišel čas. Rozhodla jsem se založit dobročinnou organizaci. Bolí mě sledovat, jak dospívající ztrácí naději a otevřeně se zoufalým hlasem ptají: tak mi řekni, proč tu mám být? 

Vím, že na to každý může mít svůj názor. Že je Twitter plný argumentů, jaké jsou sněhové vločky. Já popravdě argumenty ztrácím. Protože jejich bolest především cítím.

Je to čtrnáct dní, co jsem si donesla domů knihu Ofélie podruhé a zvládla přečíst jen pár stran. Je tak výborná. Její čtení bolí. Připomíná, kolik klacků naše kultura dospívajícím hází pod nohy. Co vše od nich očekáváme a vyžadujeme.

A já už nechci dál nečinně přihlížet. Místo toho si přeju pár těch klacků odházet. Dávám tomu prostor přes léto. Skládám kolem sebe ty, kterým bezmezně věřím. Oslovuju je. Konzultuju. Vyhrnuju si rukávy a jsem připravená tvořit.

Protože tomu věřím. Věřím, že, když mladí opět uvěří ve svět a najdou v něm své místo, naděje zůstane, nové příběhy se budou vyprávět. 

Tak a je to venku. Pár křehkých písmen a glos bez ladu a skladu. Víc ze srdce a duše než z hlavy. Pro připomenutí toho, že, když nás něco trápí, vždy můžeme jednat. A možná to i něco přinese.

PS: Ráda dělám věci ve spolupráci. Právě čtete další blogletter Ivana píše a Eva kreslí. Obě rády zachycujeme okamžiky, kdy se svět jeví v pořádku. Moc rády to děláme společně. Oceníme vaše postřehy, jak nám to jde.