Potřebuji ti říct

Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že řadu věcí říkám především kvůli sobě. Aby opustily prostor mé hlavy a byly slyšet.

Nechat zaznít svůj hlas není vždy příjemné. Často má být totiž nejvíc slyšet v situacích, které příjemné nejsou.

Ve chvílích, kdy se odehrává něco, s čím nesouhlasíme, kdy přihlížíme něčemu, co se podle nás dít nemá. 

Najít odvahu a říci druhému, co prožíváme, s čím nesouhlasíme, nebývá lehké. Často se mi s tím však mnohem hůř vyrovnává posléze. Ve chvílích, kdy si moje hlava dovolí formulovat slova, která nezazněla.

Učím se je nechat zaznít. Vrátit se k tomu. Nenechat situaci vyznít do ztracena. A tak jsem dnes své dceři před odchodem do školy řekla: 

„Mrzelo mě, jak sis včera utahovala z mých stehen. Během života jsem to slyšela už od spousty lidí a často od těch nejbližších. Chci ti říct, že mám svoje stehna ráda. Jsou silná i měkká. Začala taková být v dobách, kdy se kolem mě děly těžké věci. Věřím, že jsou taková, aby mě unesla a zároveň mi poskytla útěchu. Až to nebudou potřebovat, možná budou vypadat jinak. Mám je ráda už teď.“

A řekla jsem to především kvůli sobě. Aby mě opustil ten malý zraněný hlas, který chvíli šeptá „zase ti ublížili“ a druhou chvíli dodává „kdybys víc cvičila“. Dcera mě vyslechla a kývla. Víc jsem nepotřebovala.

Podobná sdělení vnímám jako čerstvý závan vzduchu. Konec bytí v místnosti, kde je vše tak nějak zatuchlé a potřebuje vyvětrat. Vypuštění toho, co nemá zůstat uvnitř, ven. 

Kdy a jakou formou si volím sama. Pokaždé jinak. A především kvůli sobě. Protože to potřebuju říct.