Pouštím pojem odolnost

V akademickém prostředí jsem si dlouho žila s pojmem resilience. Bylo nám spolu příjemně, bylo tak trochu moje. Hýčkala jsem si ho, objevovala. Mimo svou bublinu nesdílela.

Na konci roku 2019 jsem o něm mluvit začala. Hledala jsem respondenty do svého výzkumu. Narazila jsem na neporozumění. Resicosi?! Část mužů pojem nahrazovala resistencí. 

Záhy přišla první vlna covidu. Pozornost českého prostředí se začala sbíhat ke slovu odolnost. Přijala jsem ho jako český ekvivalent. Bylo nám spolu jakžtakž.

Ke konci roku jsem si uvědomila, že nám to spolu nesvědčí. Když použiju slovo odolnost, druzí mi popisují své mentální představy, které zpravidla zní: skála, pevnost, přehrada, opevnit se.

Slovo resilience zní jinak. Plyne, má v sobě jemnost, pohyb, má svůj charakter. Pro mě esenci toho, čemu se věnuji a co jsem mimoděk začala popisovat dodatkem umění ohnout se, ale nezlomit. 

Když jsem začala o resilienci mluvit, přála jsem si ilustraci. Měla ukázat to, čemu se věnuji, co mohu přinést. Dosud si vzpomínám, jak se mě Eva Rybníčková (mávám!) vyptávala, co si pod pojmem představit.

Říkala jsem něco jako: pramení uvnitř, ale je poznat i z vnějšku, je to kapacita, každý den se proměňuje, je důležité se o ni starat, dokáží z ní těžit i druzí, díky ní je nám v životě dobře.

Namalovala mi obrázek studny v zahradě. A bum, bylo to. Český pojem studna odráží, že se uvnitř nachází studená voda, která nás osvěží. Anglický pojem pro studnu zní well. Krásný kořen slov well-being (blaho-bytí) nebo wellness. 

Letos jsem si předsevzala přestat se bát slov, která nejsou původně česká. Vrátit se k pojmu resilience a stát se jeho advokátem. Zaměřit svou podporu právě na well-being – na to, aby nám na světě bylo well (dobře či blaze).

Co jste si předsevzali vy?