Prázdno

Na jaře mi došlo, že ztrácím dech. Cítila jsem, že jdu příliš dlouho s příliš velkou zátěží. A tak jsem začala odhazovat.

Nejdřív jsem myslela, že pustím jednu drobnou věc. Nakonec jsem pustila téměř vše. Nechala jsem jen to, v čem mám srdce a čemu věřím.

Co zůstalo by se dalo spočítat na prstech jedné ruky. Byla a je to cenná lekce nelpění a pouštění. 

Teď se učím nepřidávat. Přijmout prázdno a nechtít ho hned zaplnit. Poznat ho a porozumět mu.

A tak teď před spaním čtu stále dokola stejnou dětskou knížku (znáte Hildu?), přes den sleduju přírodu a většinu času rozmlouvám s dětmi.

Dlouho mě prázdno děsilo. Teď ve mně vzbuzuje zvídavost a vděk. Těším se, co se v té mlze kolem nakonec objeví.