Stahující se šňůra kolem krku
Minulý týden se měl nést ve znamení „dobrodění“. S kolegyní Andreou jsme si odmoderovaly týden živých přenosů na téma Jak rozhýbat sousedství.
Téma hybatelů, lidí, kteří hýbou světem kolem sebe, je mi blízké již drahně let. Dát tématu zaznít byl splněný sen. Pěkně jsem si ho však ztížila.
Minulou neděli během nedělního rituálu obracení palačinek mi pípla zpráva. A s ní i výzva, jestli napíšu něco o těch fackách a ministrovi. Něco, co podpoří rodiče. Nádech a výdech.
Tak trošku jsem si o to řekla. Z legrace jsem den předem psala kamarádovi, že by si ministr zasloužil pomyslnou facku za to, jakou vlnu zahanbování spustil. Přišla žádost, zda zvednu hlas. Zvedla.
Mám letos takovou výzvu. Udělej každý den něco, do čeho se ti moc nechce. Hlas zpravidla nezvedám. Umím to, ne že ne. Nepřináší mi to však radost. Sama nemám ráda hlučná prostředí. Když se někde křičí, zpravidla se nenápadně vytratím. To není prostor pro mě.
Jsou chvíle, kdy věřím tomu, že je důležité hlas zvednout. Tohle byla jedna z nich. A pak to bylo venku. Na sítích na mě začal vyskakovat můj obličej. Notifikace začaly plnit zmínky. Nádech a výdech.
V pondělí mě bolela hlava. V úterý jsem ztratila hlas. Naběhla jsem si pro žábu v krku od Sonnentoru. Se staženým krkem dala svůj první přenos. Upínala jsem se k tomu, že středu mám pro sebe. Navíc půjdu za svou terapeutkou Jitkou.
A tak jsem dosedla. Chvíli jí něco povídala. Pak jsem si lehla. Jitka začala různě píchat jehličky, klást ruce i otázky. „Vzpomněla jsem si na sen z dětství,“ říkám jí. „To zní důležitě. O čem byl?“
„Stála jsem u nás před obchodem a nějací dospívající kluci tam mlátili babičku. To byl snad můj nejhorší sen. Poslední dobou se mi vrací. Pamatuju si, že se mi zdál na táboře. Vzbudila jsem se jak v transu a nemohla se jít schovat rodičům do náruče.“
„Čím byl ten sen tak děsivý?“ – „Jen jsem se dívala a nic neudělala. To bylo k nevydržení. K neunesení. To mě vzbudilo. Na gymplu jsme na výtvarce dělali takovou sochu. Přes prsa měla napsáno Don't be a bystander. To si taky pamatuju. Nebuď přihlížející.“
„Moje ruce teď chtějí zamířit k tvému krku. Můžu?“ – „Můžeš. Zpravidla mi na krk může sahat jen muž. Tobě věřím. Nejcitlivější místo na mém těle. Když jsem přicházela na svět, málem jsem se uškrtila na pupeční sňůře. Nějaký otisk tam je.“
Chvíle, kdy má Jitka přiložené ruce na mém krku. Mám zavřené oči. Dýchám. Zdá se mi, jako by mi sundavala šňůru, kterou jsem celý život nosila kolem krku. Možná jako připomínku. Že i dobro jen nešeptá. Že klidná síla je důležitá. Že nemám přihlížet bezpráví.
Hlas se postupně vrací. Má novou kvalitu. Novou sílu. Poprvé si dokážu hlasem ulevovat od bolesti. Jsem zvědavá, co nás spolu ještě čeká. Koupila jsem nám pro radost jednu knížku. I díky vám. Je z mého konta „na dobrou kávu a literaturu“.