🌾 Stéblo ~ Jak tvořit svůj životní příběh
Píšu knihu. Pomalu a vlastním tempem. Chci s vámi sdílet další pokrok. Tentokrát o životním příběhu, který tvoří duše. Zatímco v dětství je nám volně přístupná, v dospělosti se nám často schovává.
Vlastní životní příběh tvoříme celý život. Pojmenováváme jím, odkud vycházíme, kde jsme a kam míříme. Nikdy není pozdě začít rozplétat nitky svého příběhu, zkoumavě si je prohlížet a říkat si, jaké si přejeme zachovat a jaké už ne. Jaké nám ještě slouží a jaké už škodí. Nikdo jiný za nás životní příběh v jeho celosti a plnosti neodvypráví.
„Některé příběhy s námi zůstávají i dlouho ‚po záruční době‘. Pokud jsme jako děti prožily trauma, pravděpodobně jsme se naučily svou bolest léčit špatným způsobem. Popíraly jsme ji, pohřbívaly hluboko v sobě nebo si ji vylévaly na ostatních. Otupovaly jsme se, sebepoškozovaly a nikomu nevěřily. Možná dosud vedeme celoživotní zápas s úzkostí, depresí, hněvem a výčitkami.“
Mary Pipher: Ženy plují na sever
Co je bez chvění, není pevné
Pojmenoval svou sbírku esejí Tomáš Halík. My lidé většinou nejlépe poznáme, kdo jsme, ve chvíli, kdy se něco chvěje, třese, hroutí. Ať už je to náš život, jak jsme ho znali, nebo jsme to my, jak jsme se znali. Kdy jindy si můžeme sáhnout na to, kdo skutečně jsme, než ve chvílích zlomu?
Toto Freytagovo schéma dramatického děje postrádá klíčovou kompoziční část. Katarzi, vnitřní očistu člověka, která následuje po dramatickém zážitku ohrožení nebo zla. To, že každý z nás píše svůj životní příběh, nám dává jedinečnou příležitost si katarze vytvářet. Tak dlouho, jak to bude potřeba.
Co nás definuje?
Mark O’Connell sepsal v článku pro Guardian příběh irského vraha. „Malcolm Macarthur byl zámožný knihomol, který v roce 1982 šokoval Irsko brutální dvojnásobnou vraždou a vyvolal velký politický skandál. Vypátral jsem ho a poprvé jsem si poslechl příběh, který o sobě vypráví.“
Zvykli jsme si svádět nešťastné osudy na nešťastné dětství. Macarthur se od tohoto klišé distancuje: „Naznačil jsem, že by ho lidé možná považovali za menší zrůdu, kdyby věřili, že měl těžké dětství. Připustil, že by to tak mohlo být. Ale nebyla by to pravda, řekl. A navíc by to nebylo spravedlivé vůči jeho matce a otci.“
Dokonce se nechtěl vymluvit ani na pominutí smyslů. „Když jsme spolu mluvili o vraždách, vždycky si přál vyjasnit, že jednal logicky. (‚Všechno to bylo,‘ říkal, ‚v mozkové kůře.‘) Potřeboval peníze, proto bylo řešením vyloupit banku, proto si musel sehnat auto a zbraň. Nechtěl však, aby ho tento čin bezcitného racionalismu definoval; měl být vnímán jako odchylka, ‚epizoda‘. Člověk nemůže vyvozovat smysl příběhu z událostí jediné epizody, jakkoli může být tato epizoda stěžejní.“
A tehdy se nejspíše zmýlil. Občas nás může definovat právě jedna událost. Ta, při níž jsme neudrželi hlavu vztyčenou a kterou si už navždy poneseme jako memento. Pokud se nám to stane, stojí za to si ji přivlastnit a přijmout ji se vším, co k ní patří. Macarthur tuto svou událost nezavlastnil, místo toho se z ní zkusil vyvléknout: „Nešlo o poruchu osobnosti, ale o poruchu myšlení. Myslím, že to byla forma dočasného šílenství, upřímně řečeno.“
Naše hlava dokáže brilantně vymýšlet cesty. Posaďme ji na trůn a nemusí se nám líbit, co vymyslí. I tak za to budeme odpovědní. V mozkové kůře může snadno vzniknout chladný kalkul. „Zeptal jsem se, zda mu jeho přesvědčení, že vraždy byly důsledkem ‚poruchy myšlení‘, umožnilo oddělit se od toho, co udělal. ‚Z morálního hlediska ano, samozřejmě,‘ řekl. ‚Proto jsem si každý den ve vězení uvědomoval, že nejsem typ člověka, který by to udělal.‘“
A rozhřešení nám nakonec leckdy nedá ani reportér, který moc stál o to, aby nám porozuměl. „‚Ale skutečnost je taková,‘ řekl jsem, ‚že jsi to udělal. A tak jsi podle definice přesně ten typ člověka, který to udělal.‘“ Hlavou si můžeme vymyslet množství příběhů. Dokud jim neuvěří i naše srdce a naše duše, bude to však víceméně marná snaha.
A pokud se rozhodneme vyzpovídat skutečného vraha, možná si odneseme vlastní memento: „Macarthur ve svém béžovém saku a béžových kalhotách jako by splýval se světlejší béžovou barvou stěn, takže jsem měl chvílemi zvláštní pocit, jako by se úplně odhmotnil a stal se v místnosti bezduchým hlasem, nepřetržitým proudem nekonečných tvrzení. V tu chvíli jsem měl pocit, že ten hlas nikdy nebude mít smysl a že mě nikdy neopustí.“
Bolest k životu patří
Susan Cain říká: „Přejeme si ukazovat, jak se nám daří. Jsme obklopeni představou dokonalosti bez námahy. Maskováním jakýchkoli známek ztráty, selhání, nebo melancholie. Pokud se nám v životě objeví, obáváme se, jak nás druzí budou vnímat, že narušíme svůj obraz, ztratíme svou tvář.“ Společenský kodex nás vede k tomu podobné věci skrývat. Slovy terapeutky Anny Braverman: „Máte říkat, že je všechno skvělé.“
Pojem „dokonalost bez námahy“ se začal používat na Dukeově univerzitě v roce 2003. Byl vyhrazen pro mladé ženy, které cítily povinnost i tlak být chytré, krásné, štíhlé a oblíbené. Aniž by se zdálo, že o to usilují, že se snaží. Vznikla tyranie pozitivity, přesvědčení, že v práci nemáme plakat, a pokud si nedokážeme pomoci, máme to dělat někde beze svědků. Třeba na záchodcích. Čím víc však některé emoce odsouváme, tím víc sílí.
„Jako ten lahodný čokoládový dort v lednici – čím více se ho snažíte ignorovat, tím větší má na vás vliv. Možná si myslíte, že máte kontrolu nad nežádoucími emocemi, když je ignorujete, ve skutečnosti ale ovládají vás. Vnitřní bolest vždy vyjde najevo.“
Susan David
Naše smutky, pochyby i zranění jsou nedílnou součástí toho, kdo jsme, a často právě z nich pramení to nejlepší, co tvoříme. Tvorba nám umožňuje přeměnit prožitou bolest v krásu. I proto nás dobře napsaná báseň dokáže rozplakat, pohne naším srdcem.
Jak rosa nestálý
je náš pomíjivý svět
A přece a přece...
Napsal japonský buddhistický básník Kobajaši Issa krátce poté, co mu zemřely tři děti záhy po narození. Slova došla. Nádech. Výdech. Bolest k životu patří. A někdy je to jediné, co nás naučí doopravdy dýchat.
To nejodvážnější, co můžeme v životě udělat...
...je vlastnit svůj příběh a přece se milovat,” říká Brené Brown. Zajímalo ji, jak si můžeme zachovat resilienci tváří v tvář prožitkům hanby. Dospěla k tomu, že lepší strategií než zmrazit své srdce je riskovat bolest.
„I přitiskl se slavík na trn ještě víc a trn se dotkl jeho srdce a tělem mu projel divý záchvěv bolesti. Krutá, krutá to byla bolest a bouřlivěji a bouřlivěji zněla píseň, neboť slavík zpíval o lásce zocelené smrtí, o lásce, která neumírá ani v hrobě.“
Oscar Wilde: Slavík a růže
Říká se, že identita je to, co si o nás říkají druzí, když u toho nejsme. Druzí si o nás vyprávějí řadu příběhů. Je to víceméně v pořádku. Stejně tak je v pořádku vyprávět vlastní verze příběhů. Nikdo jiný to za nás neudělá, nikdo jiný totiž nebyl v naší kůži a nekráčel v našich botách.
Zpravidla tak nějak zapomínáme vyprávět příběhy, jak se nám něco nepovedlo, jak jsme selhali, jak jsme sami sebe ztratili či přímo zradili. Dokud tyto příběhy nezavlastníme, část nás zamrzne. Odštěpí se. Začne se rozpadat. Vytrácet. Nikdy není pozdě se k podobným událostem vracet. Dokud to se sebou nevzdáme, není konec.
Máme na vybranou
Opakují ve svých knihách ti, kdo prožili to, co si už ani představit neumíme. Holokaust. Viktor Frankl, Edith Eger. Oba toho jako přeživší udělali tolik pro porozumění lidské psychice. Zdůrazňovali, že i v těch nejtemnějších podmínkách máme určitou svobodu postoje.
Co znamená tvořit svůj příběh? Nebát se vyprávět i o těch chvílích, na které nejsme hrdí. O chvílích, kdy jsme selhali. O chvílích, které nás bolí. Až přijde čas, rozeznít svůj hlas. Vyprávět právě ten náš příběh. Ten, který bude vždy jiný, než jsou ty o nás.
Pokud jsem se o příbězích něco naučila, pak to, že má smysl je osvobodit. Jak říká Brené Brown: když příběh uvězníte uvnitř, začne ve vás tvořit metastáze. A jak dodávám: když se naučíte příběh vyprávět tak, že u něj nic necítíte, zabili jste ho sami. Vyprávět příběhy o selhání a přesto se milovat je odvážné. Srdnaté. Stojí to kus srdce.
„Můžeme se samy sebe zeptat: ‚Jak mě to posílilo?‘, ‚Co mě tato zkušenost naučila?‘ nebo ‚Na co jsem při této vzpomínce pyšná?‘ Krok za krokem se můžeme naučit přemýšlet v příbězích, díky nimž budeme vzkvétat. Naučíme se vidět věci v souvislostech, zpracovávat emoce a měnit úhel pohledu. Příběhy radosti, laskavosti a odvahy nám dodají sílu.“
Mary Pipher: Ženy plují na sever
Leckdy si cestu k úzdravě nechtěně zahradíme sami. Když nepřipravený příběh vypustíme příliš brzy do širého světa, zpravidla nás zasáhne vlna krutosti. Na světě je pořád dost lidí, kteří nás ujistí, že si za to můžeme sami. (Aby mohli dále věřit tomu, že jim se nic podobného nestane). Dost lidí, kteří nám nabídnou zázračné léky. (Aby věřili tomu, že vše jde uzdravit rychle a snadno). Dost lidí, kteří nás ujistí, že se zlé věci stávají zásadně jen zlým lidem. (Protože se vyhýbají bolesti a nepřejí si, aby řada přišla na ně).
Máte v sobě nějaký příběh, který bolí? Zkuste ho převyprávět sami sobě. Najděte červenou nit a už ji nepusťte. Až najdete ta pravá slova, zkuste ho říci své blízké duši, o které víte, že vás vyslechne a obejme. Někdy stačí vyprávět příběh sobě. Přinese to klid a mír. Jindy nám pomůže najít ty pravé posluchače. Přinese to hluboký pocit, že patříme.
Nad čím si dásním
aneb co u mě vyvolalo úsměv plný dásní
👥 Safi Narwa mi vyprávěla o vzniku její firmy a měla jsem z toho husí kůži.
🎥 Glass Heart. Japonský seriál o křehkosti, která není slabostí, ale silou.
🎶 Music & Lyrics… tentokrát pro Brandi Carlile:
„All of these lines across my face / Tell you the story of who I am / So many stories of where I've been / And how I got to where I am / Oh, but these stories don't mean anything
/ When you've got no one to tell them to“
Co jsem psala
aneb co zaujalo na síti, kde trénuju
👥 Devět let od Leadership Academy a pořád se máme.
🍻 Jak jsem se ocitla v Heinekenu.
Co dělám
aneb kde a nad čím se můžeme potkat
✍️ píšu – už zase, snad mi to vydrží 😊
❤️ konzultuju – vyživuju odvahu tvořit a svým hlasem měnit svět. S radostí střežím, ať se ke světu vztahujeme ve své síle a radosti, ne v zajetí zranění a bolesti.
💪 dělám dobro v Heinekenu – vaříme radost, která spojuje, a naše strategie dobrých věcí se vejde na podtácek.
☕ vysedávám v kavárně, nejčastěji mě potkáte v mamacoffee na Jiřáku a v Periferii v Braníku. Taky si občas zajdu do žižkovské Pracovny, kde v období prázdných dutin nahrávám podcast. Můžeme si dát kafe spolu.
Líbí se vám moje psaní?
aneb co teď
Můžete mi dát srdíčko. Můžete mě přeposlat dál. Nejradši si čtu, co mi odpovídáte.