🌾 Stéblo ~ Jak tvořit svůj životní příběh

Náš životní příběh píše duše. V dětství po její krajině volně běháme. V dospělosti se nám často schovává za velké těžké dveře nebo do staré šatní skříně plné kabátů.

Vlastní životní příběh tvoříme celý život. Pojmenováváme jím, odkud vycházíme, kde jsme a kam míříme. Nikdy není pozdě začít rozplétat nitky svého příběhu, zkoumavě si je prohlížet a říkat si, jaké si přejeme zachovat a jaké už ne, jaké nám ještě slouží a jaké už škodí. Nikdo jiný za nás životní příběh v jeho celosti a plnosti neodvypráví.

„Některé příběhy s námi zůstávají i dlouho ‚po záruční době‘. Pokud jsme jako děti prožily trauma, pravděpodobně jsme se naučily svou bolest léčit špatným způsobem. Popíraly jsme ji, pohřbívaly hluboko v sobě nebo si ji vylévaly na ostatních. Otupovaly jsme se, sebepoškozovaly a nikomu nevěřily. Možná dosud vedeme celoživotní zápas s úzkostí, depresí, hněvem a výčitkami. Bez ohledu na současnou kvalitu našeho života se možná pořád vnímáme jen jako oběti.“

Mary Pipher: Ženy plují na sever

Co je bez chvění, není pevné

Pojmenoval svou sbírku esejí Tomáš Halík. My lidé většinou nejlépe poznáme, kdo jsme, ve chvíli, kdy se něco chvěje, třese, hroutí. Ať už je to náš život, jak jsme ho znali, nebo jsme to my, jak jsme se znali. Kdy jindy si chcete sáhnout na to, kdo skutečně jste, než ve chvílích zlomu?  

zdroj obrázku

Toto Freytagovo schéma dramatického děje postrádá klíčovou kompoziční část. Katarzi, vnitřní očistu člověka, která následuje po dramatickém zážitku ohrožení nebo zla. To, že každý z nás píše svůj životní příběh, nám dává jedinečnou příležitost si katarze vytvářet. Tak dlouho, jak to bude potřeba. Čím dřív se to naučíme, tím líp pro nás.

Co nás definuje? 

Mark O’Connell se v článku pro Guardian vrací k příběhu údajně nejznámějšího irského vraha. „Malcolm Macarthur byl zámožný knihomol, který v roce 1982 šokoval Irsko brutální dvojnásobnou vraždou a vyvolal velký politický skandál. Vypátral jsem ho a poprvé jsem si poslechl příběh, který o sobě vypráví.“

Zvykli jsme si svádět nešťastné osudy na nešťastné dětství. Macarthur se od tohohle klišé distancuje: „Naznačil jsem, že by ho lidé možná považovali za menší zrůdu, kdyby věřili, že měl těžké dětství. Připustil, že by to tak mohlo být. Ale nebyla by to pravda, řekl. A navíc by to nebylo spravedlivé vůči jeho matce a otci.“

Dokonce se nechtěl vymluvit ani na pominutí smyslů. „Když jsme spolu mluvili o vraždách, vždycky si přál vyjasnit, že jednal logicky. (‚Všechno to bylo,‘ říkal, ‚v mozkové kůře.‘) Potřeboval peníze, proto bylo řešením vyloupit banku, proto si musel sehnat auto a zbraň. Nechtěl však, aby ho tento čin bezcitného racionalismu definoval; měl být vnímán jako odchylka, ‚epizoda‘. Člověk nemůže vyvozovat smysl příběhu z událostí jediné epizody, jakkoli může být tato epizoda stěžejní.“

A tady se očividně přepočítal. Občas nás může definovat právě jedna událost. Ta, ve které jsme neudrželi hlavu vztyčenou, kterou si už navždy poneseme jako své memento. Pokud se nám to stane, stojí za to si ji přivlastnit a přijmout ji se vším, co k ní patří. Macarthur tuto svou událost nezavlastnil, místo toho se z ní zkusil vyvléknout: „Nešlo o poruchu osobnosti, ale o poruchu myšlení. Myslím, že to byla forma dočasného šílenství, upřímně řečeno.“

Naše hlava dokáže brilantně vymýšlet cesty. Posaďte ji na trůn a nemusí se vám líbit, co vymyslí. I tak za to budete odpovědní. Předpokládám, že v mozkové kůře kdysi vzniklo i tzv. konečné řešení židovské otázky. Chladný kalkul. Bez srdce. „Zeptal jsem se, zda mu jeho přesvědčení, že vraždy byly důsledkem ‚poruchy myšlení‘, umožnilo oddělit se od toho, co udělal. ‚Z morálního hlediska ano, samozřejmě,‘ řekl. ‚Proto jsem si každý den ve vězení uvědomoval, že nejsem typ člověka, který by to udělal.‘“

A rozhřešení vám nakonec leckdy nedá ani reportér, který moc stál o to, aby vám porozuměl. Stejně jako v článku, který tu dnes rozebírám. „‚Ale skutečnost je taková,‘ řekl jsem, ‚že jsi to udělal. A tak jsi podle definice přesně ten typ člověka, který to udělal.‘“ Hlavou si můžete vymyslet množství příběhů. Dokud jim neuvěří i vaše srdce, bude to však víceméně marná snaha.

Poslední doporučení se týká investovaného času a úsilí. Pokud se rozhodnete vyzpovídat skutečného vraha, možná si odnesete vlastní memento: „Macarthur ve svém béžovém saku a béžových kalhotách jako by splýval se světlejší béžovou barvou stěn, takže jsem měl chvílemi zvláštní pocit, jako by se úplně odhmotnil a stal se v místnosti bezduchým hlasem, nepřetržitým proudem nekonečných tvrzení. V tu chvíli jsem měl pocit, že ten hlas nikdy nebude mít smysl a že mě nikdy neopustí.“ 

Bolest k životu patří

A pokud někdo tvrdí něco jiného, tak lže. Abych to doložila, sáhnu si do milované knihy Bittersweet od Susan Cain. „Přejeme si ukazovat, jak se nám daří,“ píše. „Jsme obklopeni představou dokonalosti bez námahy. Maskováním jakýchkoli známek ztráty, selhání, nebo melancholie. Pokud se nám v životě objeví, obáváme se, jak nás druzí budou vnímat, že narušíme svůj obraz, ztratíme svou tvář.“ Společenský kodex nás vede k tomu podobné věci skrývat. Slovy terapeutky Anny Braverman: „Máte říkat, že je všechno skvělé.“

Pojem „dokonalost bez námahy“ se začal používat na Dukeově univerzitě v roce 2003. Byl vyhrazen pro mladé ženy, které cítily povinnost i tlak být chytré, krásné, štíhlé a oblíbené. Aniž by se zdálo, že o to usilují, že se snaží. Susan David mluví o tyranii pozitivity. O přesvědčení, že v práci nemáme plakat, a pokud si nedokážeme pomoci, máme to dělat někde beze svědků. Třeba na záchodcích. Upozorňuje, že čím víc některé emoce odsouváme, tím víc sílí.

„Jako ten lahodný čokoládový dort v lednici – čím více se ho snažíte ignorovat, tím větší má na vás vliv. Možná si myslíte, že máte kontrolu nad nežádoucími emocemi, když je ignorujete, ve skutečnosti ale ovládají vás. Vnitřní bolest vždy vyjde najevo.“

Susan David

Naše smutky, pochyby i zranění jsou nedílnou součástí toho, kdo jsme, a často právě z nich pramení to nejlepší, co tvoříme. Tvorba nám umožňuje přeměnit prožitou bolest v krásu. Proto nás dobře napsaná báseň dokáže rozplakat, pohne naším srdcem. Chcete to vyzkoušet?

Jak rosa nestálý
je náš pomíjivý svět
A přece a přece...

Napsal japonský budhistický básník Kobajaši Issa, krátce poté, co mu zemřely tři děti záhy po narození. Slova došla. Nádech. Výdech.

To nejodvážnější, co můžeme v životě udělat...

...je vlastnit svůj příběh a přece se milovat, napsala Brené Brown. Zajímalo ji, jak si můžeme zachovat resilienci tváří v tvář prožitkům hanby. Dospěla k tomu, že lepší strategii než zmrazit své srdce zvolil slavík v pohádce Oscara Wilda.

„I přitiskl se slavík na trn ještě víc a trn se dotkl jeho srdce a tělem mu projel divý záchvěv bolesti. Krutá, krutá to byla bolest a bouřlivěji a bouřlivěji zněla píseň, neboť slavík zpíval o lásce zocelené smrtí, o lásce, která neumírá ani v hrobě.“

Oscar Wilde: Slavík a růže

Ano, byla to lepší strategie. I když slavíka stála život. Z pohledu většiny společnosti to udělal zbytečně marně. On si v tom však hluboký smysl našel, odešel v míru a lásce a příroda ho po zásluze oplakala.

Kamarád David říká, že identita je to, co si o nás říkají druzí, když u toho nejsme. Druzí si o nás vypráví řadu příběhů. Je to víceméně v pořádku. Stejně tak je v pořádku vyprávět vlastní verze příběhů. Nikdo jiný to za nás neudělá, nikdo jiný totiž nebyl v naší kůži a nekráčel v našich botách.

Zpravidla tak nějak zapomínáme vyprávět příběhy, jak se nám něco nepovedlo, jak jsme selhali, jak jsme sami sebe ztratili či přímo zradili. Dokud tyto příběhy nezavlastníme, část nás zamrzne. Odštěpí se. Začne se rozpadat. Vytrácet. Nikdy není pozdě se k podobným událostem vracet. Pokud mi něvěříte, půjčte si knihu Mindsight, od Daniela Siegela. Některým jeho klientům je v ní přes devadesát a stejně jsou schopni obrovské změny. Dokud to se sebou nevzdáte, tak není konec.

Máte na vybranou

Opakují ve svých knihách ti, kdo prožili to, co si už ani představit neumíme. Holocaust. Viktor Frankl, Edith Eger. Oba toho jako přeživší udělali tolik pro porozumění lidské psychice. Zdůrazňovali, že nikdo dospělý nemusí hrát roli oběti, pokud si ji sám nevybere. Za tuhle volbu se platí vysoká cena. Ztrácíte vlastní život. Netvoříte ho, pouze se vám děje.

Co znamená tvořit svůj příběh? Vlastnit svůj příběh? Nebát se vyprávět i o těch chvílích, na které nejsme hrdí, o chvílích, kdy jsme selhali, o chvílích, které nás bolí. Až přijde čas, rozeznít svůj hlas. Vyprávět právě ten váš příběh. Ten, který bude vždy jiný, než jsou ty o vás.

Pokud jsem se o příbězích něco naučila, tak to, že má smysl je osvobodit. Jak říká Brené: když příběh uvězníte uvnitř, začne ve vás tvořit metastáze. Jak říkám já: když se naučíte příběh vyprávět tak, že u něj nic necítíte, zabili jste ho sami. Vyprávět příběhy o selhání a přece se milovat je odvážné. Srdnaté. Stojí to kus srdce.

„Můžeme se samy sebe zeptat: ‚Jak mě to posílilo?‘, ‚Co mě tato zkušenost naučila?‘ nebo ‚Na co jsem při této vzpomínce pyšná?‘ Krok za krokem se můžeme naučit přemýšlet v příbězích, díky nimž budeme vzkvétat. Naučíme se vidět věci v souvislostech, zpracovávat emoce a měnit úhel pohledu. Příběhy radosti, laskavosti a odvahy nám dodají sílu.“

Mary Pipher: Ženy plují na sever

Máte v sobě nějaký příběh, který bolí? Zkuste ho převyprávět sami sobě. Najděte červenou nit a už ji nepusťte. Až najdete ta pravá slova, zkuste ho říci své blízké duši, o které víte, že vás vyslechne a obejme. Někdy stačí vyprávět příběh sobě. Přinese to klid a mír. Jindy nám pomůže najít ty pravé posluchače. Přinese nám to hluboký pocit, že patříme.

Leckdy si cestu k úzdravě nechtěně zahradíme sami. Když nepřipravený příběh vypustíme příliš brzy do širého světa, zpravidla nás zasáhne vlna krutosti. Na světě je pořád dost lidí, kteří nás ujistí, že si za to můžeme sami. (Aby mohli dále věřit tomu, že jim se nic podobného nestane). Dost lidí, kteří nám nabídnou zázračné léky. (Aby věřili tomu, že vše jde uzdravit rychle a snadno).  Kteří nás ujistí, že se zlé věci stávají zásadně jen zlým lidem. (Protože se celý život vyhýbají bolesti a modlí se, aby řada nepřišla na ně).

PS: Pokud chcete o svém selhání vyprávět veřejně, můžete si přizvat strážce. Někoho, kdo bude střežit, že budete mluvit ze své síly a ve své kráse, že vás bolavé zranění nevykoupe zpět v bahně. Bývá to k nezaplacení. Což je jeden z důvodů, proč takovou službu sama nabízím.