🌾 Stéblo ~ Kdy se lámeme?
🌾 Stéblo ~ Kdy se lámeme?
Tentokrát se podíváme na chvíle, kdy se lámeme… Jsou důležité pro porozumění krajního pólu metafory ohnout se, ale nezlomit.
Je to pro mě nečekaně symbolické. Na letošní duben totiž vychází desetileté výročí chvíle, kdy jsem se sama zlomila. Dřív bolelo, posledních pár let ho slavím. Považuji ho za důkaz toho, že i samotný zlom nás nemusí zlomit napořád.
Nikdo z nás neví…
jak ten kopec máme kdo vysoký. Snad jediná hláška z filmu, kterou dokážu reprodukovat. Nohavicova teorie alkoholického kopce z filmu Rok ďábla. Dala by se velmi dobře překlopit do oblasti duševního zdraví. Nikdo z nás neví, kolik toho zvládne. Každý z nás se může zlomit. Přiznat si to bývá cenný začátek.
Ničeho si nevšímej
Tak se jmenuje první kapitola autobiografie Alana Aldy Nikdy si nedávejte vycpat svého psa. Dovolím si z ní vypsat klíčové pasáže. Pomůžou nám ponořit se do tématu.
„Matka se otce pokusila probodnout, teprve když mi bylo šest, ale nějaké známky podivínství musela projevovat už dřív. Vzdálený pohled, tajemný úsměv. Něco.
Žili jsme v dvoupokojovém bytě nad tanečním sálem nočního klubu. Otec účinkoval v představení a každý večer pod námi vystupoval. Podlahou k nám pronikala zezdola hudba a závěrečné číslo jsme slyšeli o půlnoci. Otec se měl z práce vrátit už před několika hodinami.
Matka mě požádala, abych s ní zůstal vzhůru. Byla osamělá. Hráli jsme žolíky a kapela pod námi vyhrávala Brazil, páry tančily opojené pitím a cigaretovým kouřem dlouho do noci.
Konečně přišel. Rozzlobeně vyskočila. ‚Kde jsi byl?‘ zaječela. Už v šesti letech jsem chápal, že se zlobí. Pracoval s polonahými ženami a přišel domů pozdě. Nebylo nesmyslné ho z něčeho podezřívat.
Řekla mu, že ví, že s někým spí. Popřel to. ‚Ale ano!‘ zaječela. Znovu to popřel, tentokrát s netrpělivostí.
‚Ty hajzle!‘ vykřikla. Popadla porcovací nůž a vrhla se po něm, snažila se ho zasáhnout do obličeje. Tohle už nesmyslné bylo.
Chytil ji za zápěstí. ‚Co to s tebou je?‘
Rvali se o nůž a já je prosil, aby přestali. Když ji donutil nůž pustit, popadl jsem ho a zabodnul špičkou do stolu, aby ho nemohla zase použít.
Za pár týdnů jsme všichni tři seděli u malého stolku v malé kuchyňce a jedli.
Hrál jsem si s příbory na stříbrném tácu. Našel jsem porcovací nůž s ohnutou špičkou a zadíval se na matku: ‚Pamatuješ, jak jsem ho zapíchl do stolu?‘
‚Kdy?‘
‚Když jsi chtěla probodnout tátu.‘
Usmála se. ‚Ale prosím tě. Tohle jsem nikdy neudělala. Tatínka miluju. To sis vymyslel.‘ Zasmála se, ale byl to nucený smích. Podíval jsem se na otce, který se odvrátil, ale mlčel.
Věděl jsem, co jsem viděl, ale neměl jsem o tom mluvit. Nechápal jsem proč. Nechápal jsem ještě, jak tyhle věci fungují.
Postupem času jsem se naučil, že se u nás o věcech nemluví. (...)
Jednou z věcí, o kterých se u nás nikdy nemluvilo, byla duševní nemoc. Ta slova mezi otcem a mnou nikdy nezazněla. To se prostě u nás doma nedělalo. V tu dobu byla duševní onemocnění spíš prokletí než nemoc, takže pro rodinu by bylo ostudou existenci něčeho takového přiznat. Tak nějak by to diskreditovalo rodiče, bratrance a sestřenice, všechny nám blízké. Zkrátka jsme o tom nemluvili.
O kolik by bylo snazší, kdybychom s otcem čelili její nemoci společně, kdybychom si svěřovali postřehy, vymýšleli vhodné strategie. Místo toho jsme hráli každý sám za sebe. A u mě se střídalo přesvědčení, že její chování je jeho nebo moje chyba. Jakmile jsem zjistil, že existuje hřích, a přišla na mě puberta, kdy jsem objevil hřích, který se mi opravdu hodně zamlouval, začal jsem se přesvědčovat, že její destruktivní epizody způsobovaly moje hříchy. Jako by se všechno shodovalo. Nebylo to tak úplně nelogické, protože obojí se odehrávalo denně. Byl jsem přesvědčený, že držím v rukou kouzelnickou hůlku, kterou poškozuji celou naší domácnost.“
Příběh výstižně dokládá, co vše nás může lámat. Zdaleka to není jen duševní nemoc. Láme nás i to, když se o něčem nemluví, když něčemu nerozumíme, nebo když na něco zůstaneme sami…
Výchozí bod
Psychiatr Sir Michael Rutter patří mezi objevitele resilience, vývojové psychopatology, kteří resilienci poznávali celý život. V roce 2010 odpovídal v rozhovoru i na otázku: „Je nějaký pacient, který pro vás vyčnívá, který měl větší vliv?“
„Jedním z nich je dospělý pacient, kterého jsem viděl po pokusu o sebevraždu ve vězení. Měl hroznou výchovu a poprvé se dostal před soud jako nezvladatelný pětiletý chlapec. Prošel různými ústavy a jako mladík skončil s poměrně závažným obviněním.
Po propuštění se seznámil s mladou ženou z úplně jiného prostředí. Následovalo úplné zanechání trestné činnosti, produktivní život, zaměstnání a svatba. Pokus o sebevraždu přišel, když jeho žena zemřela při porodu a on se zhroutil a v návalu hněvu začal zapalovat budovy.
Vyvolalo to ve mně otázku – uzdravil se, nebo ne? Odpověď, na kterou jsem přišel, byla: ano, zotavil se (před smrtí manželky); změnilo ho to úplně - ne.
Pokud přemýšlím o resilienci, tak na mě tento případ rozhodně zapůsobil, přiměl mě k zamyšlení, že se musíme oprostit od uvažování o resilienci v absolutních termínech, ve smyslu úplného obratu. Může k němu dojít, ale je to poměrně neobvyklé.“
Vývojoví psychopatologové soustředili svou pozornost na období dětství. Na pojmenování toho, co potřebujeme, abychom byli chráněni, na pojmenování toho, co nám škodí. V dětství totiž často vzniká náš výchozí bod – místo, ze kterého vycházíme a do kterého máme tendenci se při otřesech vracet. Je důležité ho znát. Pak se nám snáze proměňuje.
Válečné otřesy
Projevy posttraumatické stresové poruchy popisoval už Sigmund Freud u části vojáků v první světové válce. Do klasifikace duševních nemocí se dostala díky americkým psychiatrům, kteří zkoumali změnu psychiky vojáků ve válce v Koreji a ve Vietnamu. Dnes už víme, že podobné otřesy nezpůsobují pouze války. PTSD se objevuje u části lidí (rozptyl bývá mezi 20 - 40 %), kteří zažili traumatizující událost. Také víme, že nerozhoduje to, nakolik byla daná událost zátěžová, rozhoduje především to, jakou kapacitu ji zvládnout jsme v dané chvíli měli a jak jsme ji dokázali včlenit do svého života.
Na definice očividně můžu šetřit dechem. (A fandit umělé inteligenci, ať tu češtinu trošku vypiluje). Raději si tak dojdu pro příběh. Tentokrát od Daniela Siegela.
„Byl jsem s Brucem, čekali jsme na potyčku s nepřítelem. Byl jsem vděčný, že ve mně vidí přítele a ne nepřítele. Díky zelené a hnědé barvě nanesené na tváři vypadal spíš jako čtyřleté dítě při hře než jako čtyřiatřicetiletý veterán. Hrůza v jeho očích a síla v jeho dvousetkilové, metr osmdesát vysoké postavě činily naši situaci až příliš reálnou.
Bruce byl jedním z mnoha mužů, kteří se vrátili z Vietnamu poznamenaní zevnitř. Naše cesty se sešly pod postelí v losangeleské nemocnici pro veterány Brentwood, kde byl hospitalizován kvůli PTSD, posttraumatické stresové poruše, stavu, který dostal toto jméno teprve před několika lety. Byl jsem nový psychiatrický stážista a Bruce byl jedním z mých prvních pacientů.
Nic mě nepřipravilo na okamžik, kdy mě popadl za kotníky, vtáhl mě do své ‚jeskyně‘, vrazil mi do ruky násadu od koštěte a zařval: ‚Jestli si pro nás přijdou, zastřel je!‘ Nebylo pochyb, že propadl něčemu ve své představivosti. Tohle však nebyla hra čtyřletého dítěte; připadalo mi, jako by to byla nějaká zdivočelá vzpomínka, nějaký kus jeho minulosti, který byl v jeho mysli zcela živý a přítomný a děsil ho. A teď děsil i mě.“
Stresová reakce
Pět stavů aktivace stresové reakce a to, jak ovlivňuje naše fungování, popisuje Bruce Perry. Pokud si uvědomujeme, kde na škále se zrovna pohybujeme, můžeme volit strategii, která nám pomůže vrátit se tam, kde je nám dobře. Můžeme s tím pomoci i druhým.
Ve stavu klidu se cítíme v bezpečí, naše tělesné potřeby jsou naplněny. Nejsme vystaveni intenzivním smyslovým podnětům. Díváme se do budoucnosti, k dispozici máme abstraktní kognitivní styl, řízení je v rukou mozkové kůry (neokortexu a kortexu).
Ve stavu bdělosti se nacházíme většinu času. Stále dobře ovládáme impulzy, můžeme plánovat, dobře chápeme důsledky svých činů. Jsme vystaveni řadě podnětů. Naše potřeby nemusí být plně uspokojeny. Prožíváme různé emoce. Čas vnímáme ve dnech a hodinách. Máme k dispozici konkrétní kognitivní styl, řízení je v rukou kortexu a limbického systému.
Ve stavu znepokojení je systém reakce na stres silněji aktivován. Může být vyvolán pocitem ohrožení, silnými emocemi či situacemi, kdy na nás působí příliš podnětů. Soustředíme se hlavně na současnost, citlivěji vnímáme reakce druhých. Čas vnímáme v hodinách a minutách. Reagujeme emočně, řízení je v rukou limbického systému a mozečku. Míváme tendenci vyjadřovat odpor, nebo naopak vyhovět, abychom měli klid.
Ve stavu strachu je naším cílem se ochránit a přežít – utéct, bojovat, strnout, vyhovět. Schopnost naší sebekontroly a sebereflexe je omezena. Cítíme strach, zahlcení, nedůvěru k ostatním. Prožíváme velmi silné emoce, nebo se od nich naopak odpojujeme. Čas vnímáme v minutách a vteřinách. Řízení je v rukou mozečku a mozkového kmene. Chováme se vzpurně, nebo se přepínáme do disociace, odpojujeme se od vnějšího dění.
Zděšení je neintenzivnější stav. Jediným úkolem mozku je zajistit přežití, na okolí tak reagujeme reflexy. Čas přestáváme vnímat. Řízení je v rukou mozkového kmene a autonomního nervového systému. Chováme se agresivně, nebo upadáme do mdlob.
Co nás láme
Je toho tolik. Lámat nás mohou přírodní události i druzí lidé. Může nás lámat, když zůstáváme na vše dlouho sami. To, co v dětství, dospívání i dospělosti řada lidí stále blahořečí, nás často v pozdějším věku začíná dohánět zdravotně.
Láme nás i to, když čelíme každodenní nepřízni a ústrkům. Třeba kvůli barvě pleti, nebo kvůli tomu, jakého jsme pohlaví. Tenhle rozměr míváme tendenci přehlížet, tak si ho dovolím připomenout ukázkou z knihy Jiřího Klečky Papírové domky:
„Anninu pozornost upoutaly tři sotva desetileté dívky, které procházely parkem. Jejich tváře byly k nerozeznání jedna od druhé, drobné pihovaté nosíky a dlouhé pletené copy. Na zádech nesly růžové batohy a dvě z nich na sobě měly šaty s disneyovským potiskem. Zastavily a dívaly se na ni. (…) Dívky se usmály, ale Anně to připadalo falešné. Spíš jakoby se ušklíbaly. (…)
Sledovala, jak jedna z dívek (na hlavě měla kšiltovku, z níž myška Minnie vesele mávala kolemjdoucím) vstoupila na dětské hřiště a stoupla si k Vašíkovi. Zalilo ji horko, chtěla se postavit, ale nohy ji odmítly poslechnout. Dívka se zasmála písklavým smíchem a srazila Vašíka k zemi. Další dvě dívky se k ní přidaly, pak se všechny otočily k Anně. Zmizely jim obličeje, namísto nich na ni hleděly tři prázdné masky. Anna zalapala po dechu a rozhlédla se po pomoci. Starší pár se zvedl z lavičky a odcházel rychle pryč, aniž se ohlédl. Ale museli to vidět, tím si byla jistá. právě proto odcházejí, pomyslela si. (…)
‚Černá svině,‘ zachrčela dívka nad Vašíkem, roztáhla svou tvář do nepřirozeného šklebu a plivla. Chuchvalec slin přistál v chlapcově obličeji. Anna se konečně postavila. (…)
‚No sláva!‘ zakřičela dívka v kšiltovce. ‚Jsi nejen černá, ale i mrzák! Vezmi si tu malou černou špínu a táhni!‘
Hrozbu doprovodil pištivý smích, který slyšela pouze jednou, ale velmi dobře jej poznávala. Patřil stínu, který seděl na kapotě auta před hořícími těly jejich rodičů. Zamrazilo ji v kostech.
Vašík na ni zavolal, čímž přetrhl změť chaotických myšlenek a upřel její pozornost k jedinému cíli: ochránit ho. Vyrazila směrem k nim. Dívka v kšiltovce začala utíkat pryč, ostatní se k ní přidaly. Znovu ten pištivý smích. Doběhla k Vašíkovi a otřela mu z tváře plivanec. Uvědomila si, že se jí třesou ruce. Vašík k ní zvedl uslzené oči, z nosu mu vytékal sopel.
‚Vraťte se!‘ zakřičela směrem k dívkám, jež utíkaly dál, aniž by se ohlédly. Okolní lavičky byly prázdné, jenom o kus dál je znepokojeně pozorovalo pár zvědavých přihlížejících. Tušila, co vidí. A nenáviděla je za to. Nenáviděla. Nutili ji k tomu, aby si zoufale přála vrátit se do bezpečí domu, který nebyl jejím domovem, ale nabízel stěny, mezi které se mohli skrýt. Zvedla Vašíka ze země a oprášila mu bundu, zatímco vzlykal a popotahoval. ‚Bude to v pořádku, mistře,‘ uklidňovala ho. Ale v uších jí dozníval pištivý smích a ona věděla, že v pořádku není vůbec nic.“
Láme nás, když si v sobě držíme tajemství. Často se pojí s hanbou, vede nás k tomu, že uvěříme tomu, že nejsme dobří lidé, že si nezasloužíme nic dobrého. Jak můžeme zacházet s příběhy o situacích, na které nejsme hrdí, jsem načrtla v tomto článku. Události, které nám ublížily, v nás mohou vytvářet prázdná místa, které máme tendenci vyplňovat, často například závislostmi.
Jak přetvořit bolest?
Ptá se Susan Cain ve své knize Bittersweet. Když Japonci pozorují opadávající sakury, prožívají mono no aware, vytoužený stav jemného smutku vyvolaný patosem věcí a prožíváním pomíjivosti. Staří Řekové popisovali pothos – touhu po něčem úžasném, co nemůžeme mít. Po dobrém a krásném, co nám uvěznění v hmotě nedovolí prožívat. Touhu po nedosažitelném. Ztělesňovaly ji i květiny, které kladli na hroby zemřelých.
Španělé mají duende – touhu, horoucí střed flamenca a dalších uměleckých forem, ztvárňující rozjitřené srdce. Portugalci popisují saudade – sladce pronikavou nostalgii po něčem hluboce ceněném a dávno minulém. V hinduismu je viraha – bolest z odloučení, ve které pramení veškerá poezie a hudba.
Leonard Cohen vzpomínal na básníka Garcíu Lorcu. Naučil ho, že je jen bolavým stvořením uprostřed bolavého vesmíru a že ta bolest je v pořádku. Díky ní může obejmout Slunce i Měsíc. Nick Cave říká, že se jeho umělecký život soustředí kolem touhy či potřeby vyjádřit pocity ztráty a stesku, které mu hvízdají v kostech a hučejí v krvi.
Bolest a stesk k životu patří a vždy patřily. Umění nám umožňuje podívat se bolesti do očí a proměnit ji v něco většího. Pokud nás navštíví bolest, přivítejme ji jako pozvání k tvorbě.
„Nejsladší v celém mém životě byla touha – dostat se na Horu, najít místo, odkud pochází všechna ta krása – mou zemi, místo, kde jsem se měl narodit.“
C. S. Lewis
V roce 1927 napsal Romain Rolland dopis Sigmundu Freudovi. Popisoval v něm stav, který přirovnával k prožitku oceánu – pocit věčnosti, pocit sjednocení s vnějším světem. Freud mu odpověděl, že se podle všeho jedná o projev neurózy.
O téměř století později by mu vědci Haidt a Yaden odpověděli, že se jedná o pravý opak – že podobné prožitky jsou spojené s vyšší sebeúctou, prosociálním chováním, se smyslem života, že slouží jako prevence deprese a jsou zdrojem psychického zdraví. Jedná se o jedny z nejpozitivnějších a nejsmysluplnějších životních okamžiků.
Podobné zážitky si nás často nacházejí v období životních předělů. Příběhy ztrát a odloučení jsou nedílnou součástí příběhů o našich úspěších. Právě z hořkosladké povahy našeho života se vynořují nejvyšší stavy – úcta a radost, zázrak a láska, smysl a tvořivost. Prožíváme je díky tomu, že život není dokonalý.
Čas spojovat
Místo oddělování přichází čas spojovat. Přiznat si, že svět je hořkosladký. Esencí hořkosladkosti či sladkobolnosti je totiž poznání, že světlo a tma, zrození a smrt, štěstí a smutek jsou navždy spojeny. Jak přizvat hořkosladké do života, načrtává Susan Cain.
Přijmout, že ztráty utvářejí naši psychiku: vytvářejí vzorce pro naše interakce. Pokud jim neporozumíme, budeme jim znovu a znovu čelit.
Hýčkat si svá citlivá místa, která ztráty stvořily. Věnovat jim pozornost, péči a čas. Neutíkat před nimi a od nich.
Uvěřit, že láska je tu vždy. Jen mění svou podobu. Naším úkolem je znovu ji nalézat.
Jak zacházet se svými zlomy?
Přidám pár tipů, které se mi osvědčují u sebe i u mých klientů.
Mluvit o nich v bezpečném prostředí
Za své zlomy se často stydíme. Stud nám přináší zprávu o našem chování. Prožíváme ho v těle, kde vede ke stažení a zamrznutí. Zvyšuje hladinu stresu a adrenalinu. Ukazuje nám, že děláme něco, co je pro ostatní nepřijatelné. Pomáhá nám přežít v rodině i v širším společenství. Vede nás k přehodnocení chování. Pokud se z něj však stane stud toxický nebo hlubinný (core shame), hanba, začneme chybu vztahovat ke své osobnosti, zpochybňovat vlastní hodnotu.
„Zabarví vše, co říkáme a děláme, zahlcujícím pocitem omylu, neschopnosti a bezcennosti. Leží v základu mnoha obtížných emocí, jako jsou pocity bezvýznamnosti, neviditelnosti, přebytečnosti, nepochopení, nedůležitosti a opuštěnosti. Dává o sobě vědět prostřednictvím přesvědčení, že bychom měli raději zůstat potichu, k ničemu nepřispívat a ušetřit ostatní své přítomnosti.“
Toko-pa Turner: Přináležení
Co si tedy se studem počít? Naučit se ho rozeznávat, dovolit si jej prožít a učit se ho opouštět. Nenechat se jím uřknout. Zaměřit se na to, co mohu ve svém chování proměnit, nevnímat ho jako zprávu o vlastní (ne)hodnotě.
„Protilátkou na stud je samozřejmě riskovat a ukázat se v co největší plnosti. Disciplína potřebná ke zpracování studu spočívá v návyku odhalovat sebe sama. Vynést na světlo světa plnou záři své duše, navzdory strachu ze selhání. Troufnout si odkrýt své tajné dary. Ukázat svůj strach důvěryhodným lidem, aby mohl být utišen. Vztáhnout ruce, i když byste raději utekli. Požádat o pomoc, když se cítíte opuštěně.“
Toko-pa Turner: Přináležení
Dopřát si čas
Netlačit na sebe. Posečkat. Abychom mohli dát smysl tomu, co se v nás odehrává, potřebujeme odpočívat a dopřát si čas. Smutek a truchlení zpravidla trvají déle, než by si kdokoli přál. Cítíme se křehcí a potřebujeme (se) podpořit. Je to tak v pořádku.
Zaměřit se na to, na čem záleží
Smutek a zoufalství stojí na začátku každé výrazné proměny. Opakují nám otázku: „Co teď děláš se svým životem?“ Vrací nás ke smyslu. Nabízí příležitost změnit směr, chvíli pádlovat proti proudu, než se dostaneme na místo, kde máme být. Místo, na kterém trpíme, je to stejné místo, na kterém nám záleží.
„Ve své bolesti najdeš své hodnoty a ve svých hodnotách najdeš svou bolest.“
Steven Hayes
Odpustit si
Nabízet si útěchu, netrestat se. Bolest a omyly jsou nedílnou součástí našich životů.
S láskou opatrovat místo, které se léčí
Připustit si, že každé zlomené místo zůstává citlivé. Vztahovat se k němu s něhou. Opatrovat ho a střežit.