🌾 Stéblo ~ Mysl hledá cesty
Píšu knihu. Pomalu a vlastním tempem. Sdílím s vámi další pokrok. Tentokrát o mysli. Nabízí nám neustálý proud vnitřního hlasu, který utváří naše prožívání tím, jak si vysvětluje to, co se děje.
Do světa vlastní mysli vstupujeme zpravidla nenápadně, někdy kolem chvíle, kdy poprvé usedneme do školní lavice. Učíme se chápat, jak svět funguje, hledáme souvislosti a postupně si osvojujeme schopnost vidět věci v širším kontextu.
Naše pozornost se obrací ven. Ke světu, který je potřeba pochopit. Zároveň si ale pomalu budujeme prostor, ve kterém budeme trávit většinu života: vlastní mysl. Paradoxně právě o ní víme často nejméně.
Když se nás někdo zeptá, co se nám honí hlavou, bývá odpověď nejistá nebo vágní. Ne proto, že by se v ní nic nedělo, ale spíš proto, že se tam odehrává až příliš mnoho věcí najednou.
Hlas, který nikdy neutichá
Na pozadí každého dne běží tichý monolog. Proud myšlenek, které se vracejí, opakují, skládají. Říká se jim přesvědčení. Představte si, že byste měli diktafon napojený přímo na svou mysl. Co by zachytil?
Možná by vás překvapilo, jak přímočarý, kritický nebo úzkostný ten hlas někdy je. A možná i to, jak moc ovlivňuje všechno ostatní. Protože právě to, čemu věříme (Beliefs), rozhoduje o tom, jak se cítíme a jak reagujeme (Consequences), když narazíme na překážku (Adversity).
V náročných situacích má naše mysl tendenci pohybovat se mezi dvěma póly: hledáním příčin a předvídáním budoucnosti. Ptáme se, proč se něco stalo, a zároveň se snažíme odhadnout, co bude dál. Oba směry mají své místo a smysl. Hledání příčin nám pomáhá porozumět, předvídání nás může připravit.
Problém nastává ve chvíli, kdy v jednom z těchto režimů uvízneme. Když se nekonečně vracíme k minulosti bez posunu vpřed, nebo když nás zahlcují scénáře budoucnosti natolik, že ztrácíme schopnost jednat.
Naše mysl dokáže cestovat časem. Vrací se do minulosti, přehrává alternativní scénáře a vyhodnocuje, co mohlo být jinak. Právě z této schopnosti vzniká lítost. Emoce, kterou neprožíváme příjemně a která nás upozorňuje na to, co je pro nás důležité, a pomáhá nám tak lépe se rozhodovat v budoucnu.
Pokud se s tímto „cestováním“ naučíme zacházet, může se stát cenným nástrojem, který zpřesňuje náš úsudek, posiluje vytrvalost a prohlubuje pocit smyslu.
Ne každá cesta musí nutně směřovat k jasně definovanému cíli. Často dává větší smysl pracovat se záměry – s představou toho, kým chceme být, spíše než s jasně danou vizí, kam se chceme dostat. Záměry mají tu výhodu, že nás udržují v pohybu i ve chvíli, kdy se okolnosti mění. Stávají se zdrojem energie, která nás posouvá dál.
Jak zpochybnit vlastní příběh
V každodenních situacích se ukazuje, jak silně naše prožívání ovlivňuje způsob, jakým si události vykládáme. Mezi tím, co se stane, a tím, jak na to reagujeme, existuje prostor. Právě v něm si vysvětlujeme to, co se okolo nás děje. Často se nepozastavíme a tvoříme pak rychlé, automatické a neověřené soudy.
Máme tendenci vytvářet příběhy, které dávají smysl, ale nemusí být nutně pravdivé. Ve chvíli, kdy se naučíme tyto příběhy zpochybňovat, otevírá se nám možnost reagovat jinak. Stačí si položit několik jednoduchých otázek:
Existuje i jiné vysvětlení?
Jaké pro něj mám důkazy?
Co by na to řekl někdo jiný?
Tento posun často přináší nejen větší nadhled, ale i energii k dalším krokům.
„Mezi podnětem a naší reakcí existuje prostor. V tomto prostoru spočívá naše svoboda a naše síla zvolit si svou odpověď. A v naší odpovědi spočívá náš růst a naše štěstí.“
Viktor Emil Frankl
Jsou však i situace, kdy se ztratíme natolik, že žádná analýza nepomáhá. Zůstáváme stát na místě, zahlceni možnostmi nebo nejistotou. V takových chvílích může být užitečné opustit snahu o dokonalé rozhodnutí a vrátit se k jednoduchosti. Udělat malý krok jedním směrem a sledovat, co se stane. Mysl má přirozenou schopnost hledat cesty, ale potřebuje k tomu pohyb. Teprve v akci získáváme zpětnou vazbu, která nás může nasměrovat dál.
Neztratit naději
Pro mysl je klíčová naděje. Často ji vnímáme jako emoci, ale lze ji chápat i jako způsob přemýšlení. Stojí na třech pilířích: vědomí cíle, schopnosti vidět cestu a na víře ve vlastní schopnosti. Pokud se některý z těchto pilířů oslabí, naděje klesá.
S každým z pilířů lze přitom pracovat: můžeme si znovu ujasnit směr, hledat alternativní cesty nebo posilovat důvěru v to, že situaci zvládneme.
Čas od času pomáhá se zastavit a položit si několik jednoduchých otázek:
Kam právě vede moje cesta?
Co mě na ní pohání?
Jaký je můj další, konkrétní krok?
Co udělám ve chvíli, kdy se ztratím?
Naše mysl je komplexní a někdy nevyzpytatelné místo. Dokáže nás potopit stejně jako podržet. Čím lépe jí rozumíme, tím větší šanci máme, že se stane naším spojencem, a ne naším protivníkem, se kterým neustále svádíme tichý boj.
Nad čím si dásním
aneb co u mě vyvolalo úsměv plný dásní
🌳 Kořeny a křídla podnikání. Neskutečně inspirativní kurz Andrey Grigerové a Ingrid Dach. Osahala jsem si kořeny toho, kdo skutečně jsem, a pojmenovala si, jak to chci promítat do toho, jak mě vidí ostatní. Děkuju.
🎭 Cítím, že uzrál čas na doktorát. Aktuálně jsem ve fázi námluv a neskutečně mě to inspiruje. Díky moc všem, kteří mě na této cestě provázejí.
🎥 🎶 Music & Lyrics… tentokrát pro Matta Berningera z The National:
„Give me one more second to dry my eyes / Give me one more day to realize /
Smoke's in our eyes or in the distance / Either way we're gonna miss it /
Give me one more year to get back on track / Give me one more life to win you back“
Co jsem psala
aneb co zaujalo na síti, kde trénuju
🕸️ Šťastní lidé se mohou opřít o síť vztahů. Aneb další díl Citosféry.
🫶 Ze setkání o filantropii jsem si neodnesla relevantní fotku, ale hluboký zážitek.
Co dělám
aneb kde a nad čím se můžeme potkat
✍️ píšu – v neděli své vlastní texty a v pondělí o vysoké citlivosti.
❤️ konzultuju – vyživuju odvahu tvořit a svým hlasem měnit svět. S radostí střežím, ať se ke světu vztahujeme ve své síle a radosti, ne v zajetí zranění a bolesti.
🪷 nabízím ikigai koučink – společně objevujeme váš střed, místo, odkud vyrážíte a kam se můžete vracet.
💪 dělám dobro v Heinekenu – vaříme radost, která spojuje, naše strategie dobrých věcí se vejde na podtácek a nově máme blogletter na substacku. Juchů!
📖 spolutvořím nakladatelství Lelkárna a předsedám nadačnímu fondu Tišina.
☕ vysedávám v kavárně, nejčastěji mě potkáte v mamacoffee na Jiřáku a v Cafe Periferie v Braníku. Taky si občas zajdu do žižkovské Pracovny, kde v období prázdných dutin nahrávám podcast. Můžeme si dát kafe spolu.
Líbí se vám moje psaní?
aneb co teď
Můžete mi dát srdíčko. Můžete mě přeposlat dál. Můžete mě pozvat na kafe. Nejradši si čtu, co mi odpovídáte.