🌾 Stéblo ~ Tělo je náš domov
Píšu knihu. Pomalu a vlastním tempem. Sdílím s vámi další pokrok. Tentokrát o těle. Je naším prvním domovem, spojuje nás se světem, promlouvá k nám emocemi a intuicí a učí nás naslouchat a důvěřovat.
Na svět přicházíme v tělesné schránce. Ta určitým způsobem vypadá a druzí ji na nás zpravidla vnímají jako první. Tělo nás odděluje od okolního světa a zároveň nám umožňuje se ho dotýkat. Je hranicí i mostem. Jsou chvíle, kdy se v něm schováváme, a chvíle, kdy toužíme splynout se světem kolem nás.
Domov
Tělo je náš první domov. Místo, ve kterém žijeme od prvního okamžiku života až do toho posledního. Domov, který s námi neustále komunikuje. Přináší nám zprávy – nejčastěji o tom, co nás může ohrozit, ale i o tom, co nám udělá dobře.
Hlasem těla jsou emoce. Jsou to impulsy, které cítíme v těle a které nás uvádějí do pohybu, nebo nás naopak zastavují. Když jim nenasloucháme, mohou časem zesílit – někdy až natolik, že se ozvou prostřednictvím nemoci.
Emoce jsme si zvykli rozdělovat na pozitivní a negativní. Ty nepříjemné často upozorňují na možné nebezpečí a mohou spouštět obranné reakce – ztuhnutí, útok, útěk či splynutí se skupinou. Pozitivní emoce naopak otevírají nové možnosti. Pomáhají nám oklepat se z těžkostí, rozvíjet vztahy a přicházet s novými nápady. Přinášejí zprávu o tom, co potřebujeme právě teď i v budoucnu.
Příchod emoce často poznáme podle pohybu v těle – podle otevření nebo stažení. Tělo tak neustále vypráví příběh o tom, co prožíváme.
„Tvé tělo je plné příběhů, ale ne všechny jsi napsala. Které příběhy do něj byly zapsány bez tvého svolení? Jak tyto příběhy přepíšeš?“
Victoria Emanuela, Caitlin Metz: My Body, My Home
Břicho a intuice
Velmi výrazně k nám promlouvá také naše břicho. Angličtina jeho hlasu říká gut feelings. Právě tudy k nám často přichází intuice. Naše břicho má jasný názor na to, co pro nás je nebo není dobré.
Nehodnotí realitu, spíše si všímá možností. Integruje naše zkušenosti i zkušenosti našich předků. Když je nám dobře, uvolňuje se. Když cítí ohrožení, stahuje se. Mluví k nám často – jen jsme se během života odnaučili jeho hlas poslouchat.
„Dodnes je mi nepříjemné, když mi někdo sahá na vlasy. Možná se některé pocity zmírní, ale úplně nezmizí. A možná ani nemusí. Možná to není o tom se jich zbavit, ale naučit se chápat, co nám říkají – o tom, čím jsme prošli, co jsme přežili a kým jsme dnes.“
Lucie Raušerová: Zrození síly z bolesti
Hranice a důvěra
Tělo má zároveň své hranice. Něco je pro něj možné a něco už ne. Máme právě jeden život a během něj se učíme o své tělo pečovat, chránit ho a respektovat jeho limity.
Tělo v sobě nese vzpomínky na všechna naše „poprvé“. Na chvíle, kdy jsme nevěděli a hledali cestu. Zároveň dokáže čelit nevídaným výzvám – s obrovským nasazením a pevností.
Ve světě, který je spojený s tělem a jeho omezeností, se důležitou hodnotou stává důvěra. Důvěra ve svět kolem nás i důvěra v sebe. Začínáme si ji budovat už jako děti. Potřebujeme cítit, že svět kolem nás je místo, kterému nejsme lhostejní a kterému můžeme věřit.
„,Mami, proč je slyšet šumot, i když je největší ticho?’ ptal se Jeník. Když matka mlčela, vzal ji prudce kolem krku a vypravoval jí o domku, jak musil zůstat opuštěn.
Matka hleděla polekaně do vytřeštěných očí Jeníkových, který nedočkavě vyrazil: ,Mami, jsou hvězdy tuze daleko?’
Nekonečně laskavá ruka matčina mu přejela po vlasech s nevýslovnou něhou: ,Jeníčku, věř, nejsme sami a nic nemůže být nadarmo. Snad se jednou všecko dovíme.‘
Pak spadly její ruce do klína a celá její bytost se vzňala modlitbou, aby Bůh neopouštěl její dítě, až nebude stačit k jeho utišeni příklad její důvěry.“
Jan Čep: Domek
Když věříme, že máme vliv na vlastní život, snáze přijímáme své emoce a lépe čelíme obtížím. Důvěra ve vlastní schopnosti je přesvědčení, že dokážeme zvládnout budoucí události a že jsme schopni vykonat kroky, které jsou k tomu potřeba. Roste z našich zkušeností, z podpory druhých i z vědomí toho, co se nám již podařilo.
Tělo jako náš domov nám tuto důvěru může neustále připomínat. Stačí se k němu vracet – k jeho signálům, emocím i intuici. Důvěru ve svět posiluje hledání toho, za co jsme vděční. Důvěru v sebe zase připomínání toho, co jsme už dokázali.
Když se naučíme svému tělu naslouchat, může se znovu stát místem bezpečí. Místem, kde jsme doma.
Nad čím si dásním
aneb co u mě vyvolalo úsměv plný dásní
👩 Všechny barvy ženskosti. Setkání s Míšou a látkami pro mě bylo nesmírně léčivým zážitkem. Doslova lázeň. Z celého srdce děkuji a doporučuji.
🦢 Labutí jezero v Divadle Broadway. Vychutnala jsem si s dcerou.
🎥 🎶 Music & Lyrics… tentokrát pro Glena Hansarda a Markétu Irglovou:
„I’m not listening for signals / It’s all dust now on the shelf / Are you still working? /
Still counting? / Still buried in yourself? / And how in the world did we come /
To have such an absent love?“
Co jsem psala
aneb co zaujalo na síti, kde trénuju
✍️ Jak si uchovat lidskost i v nelidských časech.
🏞️ Kde je správné místo pro ženu?
Co dělám
aneb kde a nad čím se můžeme potkat
✍️ píšu – už zase, snad mi to vydrží 😊
🚶♀️provázím vnitřní krajinou – otevírám Studánku pro duši – 30. března se vydáme na společnou pouť naším tělem, myslí, srdcem i duší.
❤️ konzultuju – vyživuju odvahu tvořit a svým hlasem měnit svět. S radostí střežím, ať se ke světu vztahujeme ve své síle a radosti, ne v zajetí zranění a bolesti.
💪 dělám dobro v Heinekenu – vaříme radost, která spojuje, a vyprávíme o tom.
☕ vysedávám v kavárně, nejčastěji mě potkáte v mamacoffee na Jiřáku a v Cafe Periferie v Braníku. Taky si občas zajdu do žižkovské Pracovny, kde v období prázdných dutin nahrávám podcast. Můžeme si dát kafe spolu.
Líbí se vám moje psaní?
aneb co teď
Můžete mi dát srdíčko. Můžete mě přeposlat dál. Nejradši si čtu, co mi odpovídáte.