🌾 Stéblo ~ Ve svém středu

Už jsme prozkoumali okamžiky, kdy se lámeme. Přišel čas objevovat chvíle, kdy jsme ve svém středu.

May 01, 2023

Dosednout na své místo

K nalezení svého místa zpravidla nevede jednoduchá a přímá cesta. Jsou chvíle, kdy o jeho existenci pochybujeme. Kdy přestáváme věřit. Kdy podezíráme ty, kteří tvrdí, že už ho mají. Zpravidla své místo hledáme někde venku. Představujeme si ho jako dům či byt, vztah nebo svazek. Máme spoustu fantazií, jak vypadá. Porovnáváme realitu se svou představou. Stále dokola se zklamáváme.

Opravdové dosednutí přitom pramení v nás. Svou opravdovost nosíme celý život v sobě. Během dětství a dospívání však často uvěříme tomu, že je s ní něco špatně. Že máme být jiní. Že se máme skrývat. Postupem času svou opravdovost zapomínáme. Mlčí a spí. Občas zaklepe na dveře našich snů. Připomene se nám noční můrou. Opět na ni toužíme zapomenout. K rozpomenutí nás tak často podnítí až nějaký zlom či krize.

„Někdy se dá vysledovat jeden konkrétní okamžik, kdy člověk přijal úmluvu o vlastní bezvýznamnosti. Jindy jde o postupné hrbení ducha způsobené opakovanou a záludnou záplavou nesouhlasných pohledů, zesměšňujících pošklebků nebo zostouzením něčího osobitého nadání. Jinou možností je žít ve stínu něčí osobnosti. Ale zcela jistě se to naučíme – naučíme se, že pokud chceme zapadnout, musíme se rozštěpit, umenšit, ztišit nebo zneviditelnit.“
Toko-pa Turner: Přináležení

Učíme se jako chameleoni přizpůsobovat tomu, co je ode nás potřeba, co se od nás očekává. Nacítíme si místo, kde se pohybujeme, a chováme se tak, abychom se stranili nebezpečí a zároveň byli prospěšní. Talent chameleona dokáže prostředí náležitě ocenit. Naše opravdovost však v skrytu duše pláče. Zapadáme. Vměstnáváme se do tvaru, který není náš. Který nás tlačí. Obětujeme kusy sebe.

Najít své místo uvnitř sebe a zabydlet si ho je prožitek k nezaplacení. Jsou chvíle, kdy se přesto chvěje. Kdy se zdá, že se ztrácí. Nikdo nám však už nevezme prožitek toho, že je. Dokážeme tak snáze nacházet útěchu, složit křídla a spočinout.

Prosté vydechnutí

Když poprvé dosedneme na své místo, může to pro nás představovat silný zážitek.

„Teď už příval nejde zastavit. Vybuchnu jako Vesuv. Všechny slzy, které jsem neproplakala, všechen zármutek, který jsem nikdy neprojevila, všechna zuřivost a smutek se ze mě hrnou, až vzlykám jako malá holka, skučím a ruce mě hladí, poplácávají po hlavě, paže mě svírají a objímají a tiché hlasy šeptají: ‚Jen plač, jen se z toho vybreč, jsme u tebe.‘
Tak dlouho, hrozně moc dlouho jsem byla osamělá.
Jsme u tebe.“
Barbara O’Neal: Když jsme ještě věřily na mořské víly

Ten pravý prožitek středu však ohromný není. Nemá takový být. Má být vydechnutím. Návratem domů. Okamžikem, kdy za sebou zabouchneme dveře vnějšího světa, jsme doma a víme, že nic nemusíme, že můžeme vše pustit.

„Žiju. Jsem člověk. Jsem milovaná.“ píše Barbara O’Neal o pár stránek dál. Právě tenhle prožitek hledáme. Právě ten si chceme hýčkat. Nic velkého, něco krásně každodenního. A přitom tak vzácného.

Můžeme přijít o vše

Neztratíme však lidství. Právě to je to jediné, co nikdo nemá ztratit. Vědomí, že jsme lidé, se vším dobrým i špatným, co se s tím pojí, tvoří základ našeho středu.

„Nenapadá tě někdy, že pro ně musí být bolestné zpívat o lásce a o tom, jak je svět překrásný?“ William se opře o zeď a čeká, až Martin zamkne dveře.

„Cos cítil? Tam uvnitř.“ Martin strčí klíče do kapsy kabátu. Oba se dají do pohybu. „Měls dojem, že ti chlapi při zpěvu trpí?“

„Ne,“ musí William připustit.„Jen mi připadalo divné zpívat s nimi zrovna taková slova.“

„Přišli sice o všechno, ale to neznamená, že přestali bejt lidma. Předpokládám, že většina z nich někdy někoho milovala. A taky v určitou chvíli věřili, že svět je fajn místo pro život. Vidím to takhle: když o tom zpívají, udržuje je to v kontaktu s tím, kým byli, jsou, můžou zase bejt. Já ti nevím, Williame, ale zdá se mi, že když se skutečně ponoří do hudby i slov, dělá jim to dobře a určitě jim to neškodí. Co by ze mě zbylo, kdybych nehledal písně o lásce, životě, ztrátě, bolesti a radosti? Vždyť o tom všem život je.“ Martin krátce zvedne ruce. „Prostě se k nim chovám jako k lidskejm bytostem.“

Joe Browning Wroe: Bolestná laskavost

Rozpouštění studu

Stud nám přináší zprávu o našem chování. Prožíváme ho v těle, kde vede ke stažení a zamrznutí. Zvyšuje hladinu stresu a adrenalinu. Ukazuje nám, že děláme něco, co je pro ostatní nepřijatelné. Stále panuje přesvědčení, že prožitek studu promění naše chování, že povede ke změně. Denně nás někdo zkouší zostudit. Zpravidla proto, že kýženou změnu nakonec uděláme. Otázka však zní, za jakou cenu. Často platíme zavrhnutím části sebe sama.

Co si tedy se studem počít? Naučit se ho rozeznávat, dovolit si jej prožít a učit se ho opouštět. Nenechat se jím uřknout. Zaměřit se na to, co mohu ve svém chování proměnit, nevnímat ho jako zprávu o vlastní (ne)hodnotě.

„...první přikázání divočiny: hlavně nepanikařit.
Tohle pravidlo je dobré mít na paměti i během putování po řece času. Když dokážeme být bdělé, uchovat si jasnou mysl a moudře pracovat se svými emocemi, čeká nás velmi radostné období. Pokud jsme se na cestu dobře připravily a sbalily, pokud máme dobré mapy a průvodce, můžeme nakonec přesáhnout samy sebe.“
Mary Pipher: Ženy plují na sever

Ticho v nás

Miluju těch pár vteřin na konci meditace, kdy si má mysl může dělat cokoli bude chtít a ona se rozhodne nedělat nic. Místo rozbouřené mysli na pár vteřin vidím klidný a rozlehlý oceán. Vím, že ho v sobě mám a to vědomí mě uklidňuje.

„Mlčení nám přináší hluboký mír. Pokud se však obdarujeme ještě hlubším tichem, tichem nemyšlení, najdeme v něm nádhernou lehkost a svobodu.
Základní praxe bdělosti spočívá v tom, že přestaneme věnovat pozornost myšlenkám a vrátíme se k sobě domů, a tudíž k tomu, co se skutečně děje v přítomném okamžiku. Můžeme to dělat kdykoliv a kdekoliv a díky tomu nacházet v životě více radosti. Bez ohledu na to, co děláme, zda vaříme, pracujeme, pereme prádlo, čistíme si zuby nebo jíme, můžeme si vychutnávat osvěžení pramenící ze ztišení myšlenek a z mlčení. Opravdová praxe bdělosti nevyžaduje meditaci vsedě nebo dodržování vnějších forem praxe.
Opravdová praxe bdělosti znamená podívat se dovnitř a najít vnitřní klid. Pokud toho nejsme schopni, nemůžeme se postarat ani o energie násilí, strachu, zbabělosti a nenávisti, které jsou v nás ukryté.“
Thich Nhat Hanh: Ticho

Tišina

K domovu nás kolikrát nasměruje Tišina, slovy Susanne Skogstad temná hlubina, ve které panuje ticho, jako když se na vodní hladině nezčeří ani vlnka, rozprostírá se nehybně jako zrcadlo, zalitá tmou. Na podobné místo nás zpravidla dovede smutek, který nám opakuje otázku: „Co to teď děláš se svým životem?“ Dokud na ni nenajdeme odpověď, které sami uvěříme, nechce nás pustit dál.

Smutek a zoufalství stojí na začátku každé výrazné proměny. Vrací nás ke smyslu. Nabízí příležitost změnit směr, chvíli pádlovat proti proudu, než se dostaneme na místo, kde máme být. Místo, na kterém trpíme, je to stejné místo, na kterém nám záleží. Abychom mohli dát smysl tomu, co se v nás odehrává, potřebujeme odpočívat a dopřát si čas.

Během posledních generací jsme však ztratili rituály, které nám pomáhají pouštět a oplakávat. Seneca doporučoval číst básně, dívat se do zeleně a hrát na lyru. Nietzsche čerpal katarzi z umění. Frankl věřil, že si k nám radost i smysl nacházejí cestu, zatímco se soustředíme na to, na čem nám zaleží.

Záchytné body

Hodnoty představují to, co je pro nás v životě důležité. Pohání naše touhy a záměry. Jsou zdrojem naší motivace a jsou nám kompasem při rozhodování. Jako děti je přejímáme z prostředí, ve kterém vyrůstáme. Jako dospělí si je sami volíme.

Podle Barretta mají naše duše tři hlavní touhy: vyjádřit se, ukázat tak, kdo doopravdy jsme (důležitá je pro nás kreativita, vášeň, autenticita), propojit se s druhými v láskyplných vztazích (důležitá je pro nás empatie, spolupráce, součinnost) a přispívat světu a planetě (důležitá je pro nás služba, odpouštění, ohled na budoucí generace).

Teprve tehdy, když si uvědomíme své jedinečné dary, jsme schopni propojit se s druhými a přispívat jim. Z pohledu duše dáváme sobě, když dáváme druhým. Uspokojujeme své potřeby, když se staráme o potřeby druhých. Propojujeme se sami se sebou, když se propojujeme s druhými. Co přejeme sobě, přejeme i druhým.

Od druhých nás neoddělují naše hodnoty. Oddělují nás naše přesvědčení. Osvojili jsme si je během dětství a dospívání. Založili jsme na nich svoji identitu – to, čím se od druhých odlišujeme. V průběhu dospělého života se můžeme vědomě rozhodnout zaměřit se na to, co nás s druhými spojuje, a rozhodovat se v souladu s našimi hodnotami.

Podpořit nás mohou žité hodnoty. Ty popsal Martin Seligman, když hledal protiváhu klasifikace duševních nemocí. Objevil charakterové přednosti či silné stránky. Můžete je prozkoumat prostřednictvím testu. Je zdarma a jeho vyplněním přispějete k dalšímu výzkumu tohoto tématu. Je dlouhý a dělaný podle aktuální vědecké metodologie. Pomoci může český překlad jednotlivých položek.

Řada z nás se naučila soustředit se na to, co nám tolik nejde, na to, „co je s námi špatně“. Zaměřujeme se na chování, které nevede k takovým výsledkům, jaké si přejeme. A tak většinu svého úsilí zaměřujeme na nápravu. Když se zaměřujeme na naše slabiny, obvykle nás to vyčerpává, nedaří se nám tak, jak si přejeme, bojujeme s motivací a prožíváme negativní emoce, především nudu, frustraci, provinění nebo stres.

Myslíme si, že, když napravíme svou slabou stránku, dostaví se duševní pohoda. Štěstí a neštěstí však netvoří stejné kontinuum. To, že se zbavíme vzteku, nebo strachu, automaticky nevede k prožívání klidu, lásky a radosti. Strategie, které nám pomohou zvládat vztek nebo smutek, nepřinesou do našeho života klid, lásku a radost. Zdraví není pouhou nepřítomností nemoci, jeho podmínkou je také přítomnost něčeho pozitivního, něčeho, co nás těší, v čem vidíme smysl.

Řada učitelů, zaměstnavatelů, rodičů i lídrů vychází právě z přesvědčení, že budeme prospívat, když opravíme to, co se nám nedaří. Vznikají tréninkové programy, které se zaměřují na to, jak zlepšit naše slabé stránky. Při hodnocení v práci se zaměřujeme na to, co můžeme zlepšit a na to, s čím se potýkáme. Ve školních testech nacházíme zvýrazněné chyby a po vysvědčení se zaměřujeme na předměty, ve kterých nemáme tak dobré známky. Když se zaměříme na napravování toho, co nám nejde, dosáhneme toho, že se v dané oblasti staneme průměrnými, nikdy v ní nevynikneme.

Když se zaměřujeme na své silné stránky, znamená to, že nás zajímá to, co je správně, spíš než to, co je špatně. Zaměření na silné stránky nám umožňuje vzkvétat. Právě díky němu se máme o co opřít v těžkých chvílích. Svoji pozornost zaměřujeme na to, jak můžeme rozvíjet to pozitivní a jak si můžeme osvojit strategie pro zvládání toho negativního. Silná stránka je vrozená kapacita pro určitý druh chování, myšlení a cítění, je autentická a dává nám energii, umožňuje nám prospívat, vyvíjet se a vynikat. Když zapojujeme své silné stránky děláme to nejlepší, co umíme, a cítíme se u toho nejlépe, jak umíme.

Když zapojujeme své silné stránky, napadá nás: „Nemůžu se dočkat, až se do toho pustím.“, „To mě baví!“, „Tohle bych mohla dělat napořád“, „Pro to jsem na světě.“ nebo „To je přesně pro mě.“ Vnímáme vlastní sílu, vášeň, cítíme motivaci, nadšení, jsme autentičtí, sebevědomí a máme dojem, že přesně pro to jsme se narodili. Každodenní praxí můžeme své silné stránky rozvíjet. Můžeme rozvíjet svou kreativitu, vděčnost, nebo optimismus. Můžeme se naučit novým návykům, které posilují naše přednosti. Dokážeme je pak uplatnit častěji a při více příležitostech. Silné stránky jsou naší součástí už od raného dětství, ale také ony potřebují být vyživovány, aby se plně rozvinuly.

Zapojení silných stránek si můžeme představit jako otáčení knoflíku s hlasitostí. Jejich nevyužívání negativně ovlivňuje naši životní pohodu. Pokud je využíváme příliš, může to vést k tomu stejnému. Příliš odvahy se projeví jako lehkovážnost. Některé situace vyžadují nižší zapojení naší silné stránky a jiné silnější. Jsou situace, ve kterých se zapojení naší silné stránky nehodí, protože může poškodit druhé, nebo nás samotné. Kreativita neslouží k tvůrčí trestné činnosti. Vytrvalost nám neslouží, když pokračujeme v práci, která nás ničí. Naučit se správně zapojovat své silné stránky je druh umění. Přinese nám však pocit štěstí a prožitek, že děláme právě to, proč jsme tu.

Dalším záchytným bodem je i náš životní příběh. Má být naším spojencem, hlasem, který nás vrací domů. Představuje způsob, jakým mluvíme o svém životě ve chvílích, kdy ho chceme přiblížit druhé osobě. Vypovídá i o tom, jaké vztahy se nám daří navazovat. Pokud se nám daří vzpomínat na minulé prožitky tak, že zmiňujeme jejich pozitiva i negativa, příběh, který o nich vyprávíme, drží pohromadě. Dává nám smysl.

Pokud si dokážeme uvědomit, jak nás minulé události formovaly, pokud jim dokážeme dát smysl, dokážeme navazovat bezpečné vztahy s druhými. Smysluplnost je zdrojem naší síly a resilience. Naši životní pohodu výrazně ovlivňuje to, nakolik se nám daří připisovat smysl událostem, které jsme zažili. Nikdy není pozdě potkat druhého, který nám pomůže vytvořit natolik bezpečný prostor, že se v něm naučíme svůj životní příběh vyprávět ve své plnosti.

Leccos nám také napoví náš hlas. Když jsme ve svém středu, jasně zní. Pokud se vychylujeme a odchylujeme, začíná se chvět, nemůžeme se dodechnout. Cenné signály může přinést i povrch našeho těla, husí kůže. Naučit se vracet se do svého vnitřního domova je k nezaplacení. Ukotvuje, co si nenechat zlomit. Tvoří pevný střed, kolem kterého se pružně ohýbáme.

Zabydlete si svůj střed

Náš střed tvoří naše hodnoty a životní příběh. Pokud si ho chceme ukotvit prostřednictvím aktivit či každodenního chování, může výborně posloužit uvědomění toho, proč ráno vstáváte z postele. Japonština pro tyto důvody používá slovo ikigai.

Vezměte si papír a odpovězte si na následující otázky. Zapisujte to první, co vás napadne. Klidně využijte jednotlivé kruhy z obrázku výše.

Co milujete?
O jakých tématech s druhými rádi mluvíte?
Čím jste chtěli být jako malí?
Jak vypadá váš ideální den?

V čem vynikáte?
Co na vás druzí oceňují?
Jaké jsou vaše 3 největší úspěchy v životě?
Co vám jde samo?

Co svět potřebuje?
Jaké jsou 3 hodnoty, bez kterých si nedovedete svůj život představit?
Jaké 3 rady byste předali druhým jako své poselství?
Co chcete, aby o vás říkali druzí ve vaší nepřítomnosti?

Co svět ohodnotí?
Jaký chcete mít ze svého života pocit?
Co byste dělali, kdyby vás nesvíral strach?
Kdy cítíte naplnění a smysl?

Nyní si projděte své odpovědi. Co mají společného? Co tvoří pomyslný střed?

Ivana píše