Střep v nás

Poslední dobou často myslím na Andersenovu pohádku Sněhová královna. Začíná ďáblovým vynálezem zrcadla.

...které v sobě dokázalo ukrýt všechny krásné a dobré věci, které se v něm odrážely, a ukazovalo jen ty opačné, ošklivé věci.

Když jej chtěly čarodějnice vynést do nebe k andělům, spadlo a roztříštilo se na milion kousků. Jeho střípky se pak dostaly lidem do očí, do srdcí, do skel brýlí či do okenních rámů. 

Kdo však pohlédl takovým oknem na svět venku, viděl ho jako strašlivé a kruté místo obývané příšernými obludami, takže lidé zůstávali zabarikádováni doma po celý zbytek jejich života.

Už dva měsíce probíhá válečný konflikt na Ukrajině. Nedaleko od nás každou chvíli někdo rozbíjí to, co je pro nás důležité, čemu věříme: Lidé se nezabíjejí, dětem se neubližuje, ženy se neznásilňují. A přece to denně sledujeme v přímém přenosu. 

Zrcadlo ztracených iluzí nás zasahuje svými střepy. Někdo ho cítí v oku, proměňuje mu pohled na svět. Někdo v břichu, nedokáže si nic vychutnat. Jiného zasáhlo přímo do srdce a mrazí. Někoho střep minul, druhým teď rozumí jen stěží. Přejeme si žít jako dřív a z různých důvodů to vázne.

Co se dělo v pohádce dál? Střípek zasáhl chlapce Kaie. Unesla ho Sněhová královna a málem zmrznul. Nakonec ho zachránila kamarádka Gerda. Pevně ho objala a zmáčela ho svými slzami. Právě ty střípek rozpustily.

Co si z toho můžeme odnést? Třeba to, že na těžkou situaci nemusíme být sami. Že nás smutek může s druhými sblížit. Že jsou slzy v pořádku a pomáhají vyplavit nepopsatelný smutek. Že i když přijde sněhový král, jsou tu i Gerdy, které se nevzdávají.

PS: Ráda dělám věci ve spolupráci. Právě čtete první blogletter Ivana píše a Eva kreslí. Obě rády zachycujeme okamžiky, kdy se svět jeví v pořádku. Moc rády to děláme společně. Oceníme vaše postřehy, jak nám to jde.