Svěřit se?

Často se mi vrací, že jsem otevřená. Sama se tak nepopisuji. Každé své otevření se promýšlím. Kolem každého tématu mám závorky, pomlčky, pomlky.

Vyrůstala jsem s tajemstvím. S tématem, o kterém se nemluvilo, a navíc nebylo moje. Snadné to nebylo. Ale leccos jsem se díky tomu naučila.

Třeba dobře vážit, komu co svěřím. Jak za sebe poskládat slova. Co opravdu chci a potřebuji sdílet. Do jakého detailu zajít. Naučila jsem se držet si hranice.

Hranice pomáhá formovat řada přešlapů. Třeba ve 20 jsem se zkusila vypovídat kamarádce přes chat. Otevřela jsem se, sdílela své nitro. Přišlo mi to jako obousměrný proces. 

Když „přišla řada“ na ni, napsala mi, že si její důvěru musím zasloužit. Otevření vlastního nitra k tomu nestačilo. Byla to cenná zkušenost. 

Dnes už vím, že touhu po přijetí potřebuji vyvažovat s ochranou sebe sama. Pomáhá mi k tomu pár pravidel, kterých se držím:

1) Ne každý si zaslouží vidět má zranění. Pečlivě volím, komu co odkrývám. Určuju si hloubku sdílení. Vždy můžu říci: „Vidíš, to, o čem mluvíme, brnká na moji citlivou strunu. Zasahuje mě to a přijde mi fér, abys o tom věděl. Najdu si způsob, jak se opečovat.“

2) Nevystavuju krvácející rány. Když mě něco zraní, dávám si prostor hojit se. Je to proces, který nelze uspíšit. Naučila jsem se být trpělivá, dopřát si čas. V podobných situacích říkám: „Ano, stalo se to. Ještě hledám ta pravá slova, jak o tom mluvit.“ 

3) Mluvím o sobě, ne o druhých. Pečlivě volím slova. Téměř žádný příběh není jen můj, dotýká se životů druhých. Zde je mým základním východiskem neublížit. Uslyšíte mě tak říkat: „Můj muž by ti to nejspíš vyprávěl jinak.“

Tři jednoduchá pravidla. Umožňují mi neuzavírat v sobě příběhy. Nedávat jim moc. Neumlčovat je.

Učím se vyprávět. Nejdřív sobě, pak nejbližším. Poté i dál. Příběhy se liší podle toho, komu je vyprávím. Mají různou délku, i hloubku. Silné jsou však všechny.