„Tak si to tak neber!“

Kdybych měla zvolit jednu větu, kterou během života nejčastěji slýchávám a která se mě zároveň nepřestává dotýkat, bude to tahle. „Tak si to tak neber...“

Jsem cíťa, citlivka, HSP. Ať tomu každý říká, jak se mu líbí a jak potřebuje. Moje smysly čtou mezi řádky, rozeznávají i drobná chvění. Napojují se na svět a přinášejí o něm zprávy. Neustále. Upozorňují mě na to, co vidět je, i na to, co vidět není.

V dětství jsem si s tím často nevěděla rady. Topila jsem se v moři podnětů a ostatní se zdáli být dokonalými plavci. Když jsem naznačila, nerozuměli. Opakovali mi, že jsem divná, že to tak nevnímají a že si vše moc beru. Naučit se v tom všem sama plavat byl občas úkol nad mé síly.

Zdálo se mi, že jsem taková divná jediná. Že je se mnou něco hluboce v nepořádku. Okolí mi stále opakovalo, ať si to tak neberu. Ať se ty zprávy učím odřezávat, vypínat, nesledovat, umrtvovat. Že mi pak bude líp.

Byly chvíle, kdy jsem si kolem sebe postavila vysoké opevnění. Nikdo se ke mně nedostal a já neviděla ven. Když mě pak něco vyděsilo uvnitř, mohla jsem volat o pomoc, jak jsem chtěla. Přes vysokou zeď si nikdo nevšiml, nepřišel.

Ztrácela jsem kontakt s vnějším světem. Byl strnulý, neviditelný a bez pohybu. Život ztratil svou pestrost a plnost. Zpravidla jsem si pak sedla ve svém opevnění na zem a plakala. Tiše, aby to ten křičící svět venku nerušilo.

Ve zmaru jsem to opevnění kus po kusu nakonec vždy rozbila. Chvíli jsem stála opařená ohromením, co vše zas vnímám a co proudí. Bylo to jak nadechnout se čerstvého vzduchu za bouřky a zároveň se z celého srdce bát úderu blesku.

Trvalo to chvíli. Než na mě svět zase začal být moc. Než jsem se dozvěděla, že já sama jsem „moc“. Že se mám naučit si to tak nebrat. Sledovala jsem, jak si věci neberou druzí. Většina jejich útěků mě neoslovovala, Ty, které mě oslovovaly, se zdály být nedostižné.

Pomohlo, když jsem narazila na někoho, kdo prožíval podobně jako já. Zpravidla byl v podobném věku. Chvíli jsme pak stáli v úžasu. Pozorovali se a poznávali. Dříve nebo později jsme se začali topit společně. Cestovat po hlubokém moři s dalším neplavcem je náročné. Někdy jsme to ustáli a jindy ne.

Stejně mi podobná setkání přinesla útěchu. Že nejsem sama. Že je nás takových víc. Postupně jsem se učila poznávat. Vydala jsem se na výpravu do nitra. Objevovala, co vše ve mně je, co vše potřebuju, co je pro mě důležité.

Zprávy vnějšího světa to neproměnilo. A tak jsem se začala učit vysvětlovat. Co se ve mně odehrává a proč. Co potřebuju, co je pro mě důležité. Jsou chvíle, kdy to druhý smete pod stůl a doporučí mi, ať se změním. Já pak zpravidla proměním náš vztah.

Jsou chvíle, kdy druzí naslouchají a hledají. Ty a ti jsou pro mě k nezaplacení. Postupně zabydlují můj svět a já tak prožívám chvíle, kdy se nemusím vysvětlovat. Kdy je v pořádku být. Kdy jsem v pořádku. Taková, jaká jsem.

Jsou to chvíle, kdy patřím. V dětství a dospívání jsem víru v ně ztrácela. Teď tvoří většinu mých prožitků. Vím, že jsou, i co dělat proto, abych se k nim vracela. A když na chvíli ztratím víru a začnu stavět opevnění, obvykle mě nějaká blízká duše zastaví.

Připomene mi tak, že skutečné žití není o umrtvování a odřezávání, je o plnosti a jejím hýčkání. Je o plynutí. Hledání toho, kde je mi dobře. O schopnosti zastavit se a nabírat sílu. Bez nutnosti obhajovat v podobných chvílích vlastní hodnotu. Plný život je pro mě uměním ohýbat a nelámat.

Díky průkopníkům máme zdrojů o vysoké citlivosti celou řadu. Můžeme tak objevovat, co se v nás odehrává, učit se tomu rozumět i to doceňovat. Můžeme se ji učit přijímat jako dar a ne jako prokletí.

PS: Ráda dělám věci ve spolupráci. Právě čtete další blogletter Ivana píše a Eva kreslí. Obě rády zachycujeme okamžiky, kdy se svět jeví v pořádku. Moc rády to děláme společně. Oceníme vaše postřehy, jak nám to jde.