Ve vzduchoprázdnu
Bylo to jako vznášet se nad zemí. A nemoci přistát. Podivné bezčasí. Svlékání z kůže. Odlupování vrstev sebe jako slupek cibule. Až na dřeň.
Nechala jsem si to nakreslit. Sebe jak se vznáším nad krajinou. V té kresbě měl být nadhled nad padákem z banky i nový směr. Výraz toho, že přistanu v okrajových lokalitách. Že mě cesta zavede do Sudet. Směr Maříž.
Když se na ni dívám s odstupem, připomíná mi, jak moc vystihuje mé poslední dva roky. Vznášení se. Neschopnost přistát. Usadit se. Dosednout. Jakoby ztráta doteku se zemí předznamenala, že v poletování ztratím i sebe sama. Že se budu hledat. Ztrácet. A objevovat. Že propátrám krajinu zármutku. Ze zcela nových perspektiv.
„Domníval jsem se, že dokážu popsat stav, nakreslit mapu smutku. Ale zjišťuji, že zármutek není stav, nýbrž proces.
Zármutek je jako protáhlé, stáčející se údolí: za kterýmkoli z ohybů se před vámi může otevřít zcela nová krajina.“
C. S. Lewis: Svědectví o zármutku
Ztratit sebe je jako ztratit tvar. Stát se amébou bez kontur. Nemít se čeho chytit. Vědět, že jsme kdysi byli někým, kým už nejsme. Postupně odlupovat to, co bylo. Bolestivě svlékat jednu slupku za druhou.
„A tak to pokračovalo, až na podlaze leželo devět kůží Lindworma, každá z nich pokryta sněhově bílou rouškou. A z Lindworma nezbylo nic než obrovská hustá hmota, na pohled nejstrašnější.“
To, co bylo dříve samozřejmé, náhle nešlo. Nedokázala jsem jít s kamarády na kafe, leckdy jsem jim ani nedokázala odpovědět na zprávu. Nedokázala jsem poslouchat milovanou hudbu. Nedokázala jsem se napojit. Na sebe, na druhé, na pole. Jediné, co zůstalo, byla bolest. Každodenní souboj se sebou i se dnem před sebou.
„Ke každému neštěstí patří, abych tak řekl, jeho stín nebo odraz: totiž to, že nejenom prožíváte bolest, ale že neustále musíte myslet na to, že ji prožíváte. Nejenže je každý den plný smutku, nejenže se zdá být bez konce, ještě k tomu musím dennodenně myslet na to, že prožívám každý den v zármutku.“
C. S. Lewis: Svědectví o zármutku
A tak jsem postupně osekávala. Osahávala si to, co skutečně musím. A držela se jen toho. Byla jsem s rodinou, chodila do práce. Jedinou radostí, kterou jsem si udržela, bylo čtení knih. Hltání písmen a zachytávání stínu rozličných emocí. Pláč, když jsem se mezi řádky dotkla náznaků sebe.
Uhýbala jsem kontaktu s druhými. V představě, že má přítomnost je jako zhasínadlo z Harryho Pottera. Sotva se přiblížím, světlo druhého zhasne. Úplně jsem zapomněla, že ve stejném předmětu bylo ukryto kouzlo, které pomáhalo najít cestu domů. Uvěřila jsem tomu, že bych se měla stranit.
A pak… Někde za těmi nekonečnými zákruty zármutku, někde mezi slupkami toho, kým jsem byla, se cesta domů, cesta k sobě začala otevírat. Prsty na nohou se opět začaly dotýkat země. Tak pomalu a pozvolně, že jsem to zprvu vůbec nepostřehla.
„Nešlo o nějaký náhlý, zarážející přechod, doprovázený citovým vzplanutím: bylo to asi takové, jako když se pokojem šíří teplo nebo jako když vzchází den. Když si ten proces poprvé uvědomíte, znamená to, že už určitou dobu probíhá.“
C. S. Lewis: Svědectví o zármutku
A pak jsem jednoho rána měla chuť vstát. Pustit si hudbu. Uklidit byt. Usmívat se na náhodné kolemjdoucí. Zajít si na kafe. Odpovědět na zprávy. Vyfotit si západ slunce nad Nejsvětějším Srdcem Páně. Začala jsem se rozpomínat...
Nad čím si dásním
aneb co u mě vyvolalo úsměv plný dásní
👥 Moji přátelé. Dlouho jsem s nimi nemluvila, a i tak navazujeme, jako by se žádná pauza neodehrála. Kávy, objetí a blízkost. A na mé straně ohromná vděčnost.
🎥 Freud’s Last Session. Pořád mě to nepustilo. Ta představa, že starý Freud potká C. S. Lewise a ten herecký a vizuální koncert. A Anna. Vždycky Anna…
💫 Tulák po hvězdách na rozhlasu. Doporučuju všemi dvaceti.
🎶 Music & Lyrics… tentokrát opět pro ženský hlas:
„And if I make it to the morning / I should've come with a warning / And if I make it to the stage / I'll show you what it means to be sad“
Co jsem psala
aneb co zaujalo na síti, kde trénuju
🪶Kousek Maříže do každé práce. Odtajnila jsem, kde už skoro rok působím, a že ani tam nechybí kousek mařížského zázraku.
📚 Co právě čtu? K mrazivému počasí patří mrazivá kniha…
🎤 Zavzpomínala jsem si na konferenci Prolínání světů. Nezapomenutelný zážitek, řada hlubokých setkání a jedna medializovaná obchodní transakce.
Co dělám
aneb kde a nad čím se můžeme potkat
✍️ píšu – už zase, snad mi to vydrží 😊
❤️ konzultuju – vyživuju odvahu tvořit a svým hlasem měnit svět. S radostí střežím, ať se ke světu vztahujeme ve své síle a radosti, ne v zajetí zranění a bolesti.
💪 dělám dobro v Heinekenu – vaříme radost, která spojuje, a naše strategie dobrých věcí se vejde na podtácek.
☕ vysedávám v kavárně, nejčastěji mě potkáte v mamacoffee na Jiřáku. Taky si občas zajdu do žižkovské Pracovny, kde v období prázdných dutin nahrávám podcast. Můžeme si dát kafe spolu.
Líbí se vám moje psaní?
aneb co teď
Můžete mi dát srdíčko. Můžete mě přeposlat dál. Nejradši si čtu, co mi odpovídáte.