Volání indiánské duše
Je to už dva roky od chvíle, kdy jsem napsala, že mám polovinu života za sebou. Většina přátel mi to rozmlouvala a argumentovala dlouhověkostí. Já si dosud připadám prostořeká.
Nevíme dne, ani hodiny. Je to tak v pořádku. Ráno oslavit každý nový den. Večer usínat s tím, že bych ho neprožila líp. Oslava dne narození přináší příležitost podívat se na vlastní život z nadhledu. Ocenit jednotlivé kamínky mezi prsty a sledovat mozaiku, kterou tvoří. Příležitost poděkovat i propustit.
Lyrická duše
Mám za sebou první rok mimo školní prostředí. Přijít v roce 1991 jako kreativní dítě do první třídy bylo velkou zkouškou odvahy. Měli jsme sedět a poslouchat, já chtěla tvořit a vynikat. Mohla jsem se kreativity vzdát a zapadnout. Tušila jsem, že bych tak ztratila sebe.
A tak jsem svou tvořivou sílu využila k hledání způsobů, jak přežít i si to užít. Začala jsem se učit ohýbat a nelámat se. Ohýbat prostředí kolem sebe tak, abych se do něj vešla ideálně celá. Šlo mi to kupodivu dost dobře. A tak jsem ve světě škol a školství zůstala až do neodevzdání dizertace. Třicet celých let.
Jedinou věc jsem na té cestě podcenila. Nezohlednila jsem, jak moc nás škola učí žít v hlavě, používat vlastní údajně brilantní hlavy. Vymýšlet cesty a hledat způsoby. Na třicet let jsem tak překryla svůj tvůrčí hlas. Napasovala jsem ho do forem, které dávaly smysl, ale nebyly moje.
Během uplynulého roku na mě moje duše začala šeptat, že jejím jazykem je lyrika. Že nenáhodně miluju Skácela a písně nakonec poslouchám díky veršům. Pronásledovaly mě verše o Mladičké básnířce, které mě kdysi také uřkly.
„Své srdce skloňovala podle vzoru Ferlinghetti, ve vzduchu nechávala viset vždy jen půlku věty, plná tragiky, plná mystiky, plná splínu.“
Jaromír Nohavica
Během dospívání snad můj nejpřesnější popis. Bohužel není jedinou linkou skladby. Pak přichází ta druhá o „dávání“ na potkání a „lásce jako hobby“. To jsem nikdy neuměla. O železnou botu a slzy na mrkváčích jsem nestála.
Hlavě dokážu vysvětlit, proč má trpět. Tělo se o to neprosí. Je vzácné, křehké a vybíravé. Mou úlohou je ho střežit. Necitlivost se ho dotýká a hluboce zraňuje. Zážitek z prvního porodu a doby následné si léčí dosud. Mé tělo není nástroj, je chrám.
Duši jsem se naučila umlčet. Za cenu umlčení vlastního hlasu. Když ke mně během uplynulého roku začala promlouvat, nejdřív jsem netušila, co se děje. Byla laskavá, vstřícná i trpělivá. Navštěvovala mě daleko od hlučícího davu. Na místech, kde jsem schopna ji vyslyšet. A já se začala rozpomínat. Ve snech, při meditaci, ve sprše. Až její hlas mi vrátil celistvost. Naplnil studánku.
Střežím prostor
Vím to o sobě. Mnohem méně o tom mluvím. Pokud z vlastní vůle vstoupím do nějakého prostoru, vnímám závazek ho střežit. Aby byl bezpečný pro mě i druhé. Aby zbytečně nezraňoval. Aby nabízel prostor a příležitosti všem. Aby se v něm odehrálo to, co se odehrát má. Je to obrovský závazek. Celoživotní.
Nejsem si jistá, zda jsem si ho vybrala. Řekněme, že ke mně přišel. Celý život se mi připomíná. Vše začalo jedním dětským snem. Zdál se mi v teepee na indiánském táboře.
Stojím před jediným obchodem v naší čtvrti, kolem kterého se všichni potloukáme. Nějací dospívající kluci tam zběsile mlátí babičku. Ta se na mě upřeně dívá.
můj nejsilnější dětský sen
Vzbudila jsem se jako v transu a nemohla se jít schovat rodičům do náruče. Byl to můj nejděsivější sen. Nedokážu na něj zapomenout. Voláním duše se mi celý život vrací. Děsivé na něm nebylo to, že někdo někomu ubližuje. Už jako malá jsem vnímala události na pozadí příběhů. Tomu výjevu mohlo předcházet cokoli. Mohlo po něm cokoli následovat.
Děsivé bylo, že jsem se jen dívala a nic jsem neudělala. To jsem nemohla vydržet. Bylo to nesnesitelné. Právě to mě také probudilo. Zprávy, ať nejsem přihlížející, se ke mně vrací celý život.
Není to tak dávno, co jsem se veřejně vyjádřila k dění ve veřejném prostoru. Nedokázala jsem už mlčet. Má tvař mě pronásledovala na internetových zdech, skákaly na mě notifikace, občas se někdo zmínil. Nikdo se do mě konfrontačně nepustil. Stejně jsem se cítila, jako bych měla smyčku kolem krku.
Kdysi jsem ji tam skutečně měla. Při příchodu na svět. Z pupečníku. Moje terapeutka Jitka mi ji pomohla posunout tak, aby nesvazovala. Aby už jen připomínala. Že dobro jen nešeptá. Že i klidná síla je důležitá. Že nemám přihlížet, když druhý trpí.
Občas si připadám jako enfant terrible míst, která střežím. Vím, že má představa neviditelnosti je ve skutečnosti spíš utěšující sebeklam. Dělá mi dobře a nechci se ho vzdát. Doplnila jsem si skládačku vnitřních zvířat, která ztělesňují mou sílu, o křehkou linku.
O vnitřní lvici dlouho vím. Vznikla někde mezi Voláním divočiny a Lvím králem. Oba příběhy mě v dětství hluboce zasáhly. Fascinuje mě, jak lvi hospodaří s energií. Většinu dne prospí a potřebnou akci koncentrují do pár hodin. Moje lvice nejraději spí. Když se probudí, má obrovskou ochrannou sílu. Střeží prostor.
Chrání i mé původní zvíře. Bezbrannou antilopku s bílou zadnicí. Tuším, že je druhem voduška. Intenzivně vnímá vše, co se děje. Zapojuje všechny smysly. Její esencí je zranitelnost. Díky ní se mi daří být v kontaktu se svou křehkostí a napojovat se na ni i u klientů. Nedám na ni dopustit.
Prostě Ivana
Tak dlouho jsem usilovala druhé utěšit i potěšit opisem toho, kdo jsem. Po dovršení druhé osmnáctky jsem se na to rozhodla rezignovat. Prostě Ivana. Ať si další slovo vybere každý sám podle svého gusta.
Věřím, že slova mají kouzelnou moc. Že dokážou léčit. Že dokážou dělat dobře. Že umí podpořit, obejmout, povzbudit. Ráda ve slovech, vyprávěních i slovních obrazech hledám to dobré. Paprsky světla ve tmě. Záchvěvy naděje. Přinášet světlo na svět, kde je stále více tmy, se jen tak neomrzí.
Když jsem byla malá, řada dalších dětí zkoušela uřknout mé křestní jméno. Nikdy se neohrál vtip na to, že je v něm skrytá vana. Dospělostí své jméno nesu hrdě. Právě ta vana je mi bližší čím dál tím víc. Je jen málo dalších míst, kde se dokážeme uvolnit. Kde se nestydíme za vlastní nahotu, kde si volně prozpěvujeme, pečujeme o sebe a hýčkáme se. Kde děláme bez uzardění to, co nás těší.
Jsem modrozelená i hořkosladká. Mám v sobě hluboký stesk po druhém domově, který nejspíš není na téhle zemi, a přesto si ho pamatuju. Moje duše miluje indiány, vztahy založené na celosti a ráda dopřává druhým volnost. Být spolu v lásce a dobrovolně, bez zbytečných pout.
Je mi dost let na to, abych si dopřála žít v Exupéryho světě a ustála související patos. Věřím, že to důležité oči nevidí. Věřím, že jsme navždy odpovědni za to, co jsme k sobě připoutali. A celým srdcem lituji chvil, kdy jsem tomu závazku nedostála. Nesu si je životem jako memento.
Neumím držet společný rytmus. Nikdy totiž nevnímám jen jeden. Třeba je v tom nakonec má přidaná hodnota. Přeju si dál světem jít v důvěře, s nadějí, soucitem i odvahou. A konečně o tom napsat tu slibovanou knihu. Vlastní řečí a podle vlastních pravidel. 🙏 Díky, že můžu!
Každoročně si naděluji písničku. Letos si jí připomínám, že milovat můžeme s naléhavostí a nechceme ve spěchu. Přidám si pár vybraných veršů na památku.
„I’ll never learn to put up a guard / So keep my love / My candle bright / Learn me hard, oh learn me right / This ain’t no sham / I am what I am
We will run and scream / You will dance with me / They’ll fulfill our dreams / And we’ll be free / And we will be who we are / And they’ll heal our scars / Sadness will be far away
Do not let my fickle flesh go to waste / As it keeps my heart and soul in its place / And I will love with urgency but not with haste“Edward James Milton Dwane / Winston Aubrey Aladar Marshall / Benjamin Walter David Lovett / Marcus Oliver Johnstone Mumford