Vydržet?

Velikonoce v sobě nesou silný příběh. O koncích a začátcích. O znovuzrození. To můžeme hledat a nacházet i pro sebe.

Vytrvalost zpravidla vnímáme jako ctnost. Když u něčeho vytrváme, zpravidla pak sklízíme. Co když však setrváváme, i když nám to už neslouží?

Někdy si toho všimneme sami. Vnímáme, že nás opouští energie, nadšení, drive. Někdy nás na to upozorní druzí. Vnímají, že to nejsme my.

Co v takovou chvíli udělat? Já se zpravidla zastavím. Zkoumám a objevuji. Vracím se na začátek. K původnímu záměru.

Něco s klidným srdcem pouštím. Co jsme si měli dát, jsme si předali. Pokud si máme co dát, hledám nové cesty. Rozdmýchávám radost. Rámuji.

Naposledy jsem rámovala své facebookové album 365 fotografií k letošnímu roku. Díky kamarádce Alici. Upozornila mě na to, že dělám něco čistě z vytrvalosti, smysl jsem ztratila po cestě.

Výzvu jsem si přizvala do života, aby mi do každého dne vnesla malý „kreativní výtrysk“, který mě vytrhne z pěny dní. Je původně vizuální, fotografická. Jejím smyslem je rozvíjet dar zachytit okamžiky.

Z toho jsem záhy ustoupila. Svět uchopuji prostřednictvím textů. Ty jsem však skládala ledabyle. Jako své deníkové záznamy bez zřetele, že se zobrazují i mým přátelům. 

Tato zkušenost mi připomněla, že když něco děláme sami, jsme často slepí. Jedeme si po svém a přijde nám, že vše funguje. Jemné náznaky často přehlídneme. 

Zpětná vazba druhých je pro mě často k nezaplacení. Nedostáváme ji jen tak. Druhý nám tak zpravidla říká, že mu nás záleží natolik, aby se „obtěžoval“. A je pak na nás, jak se k tomu postavíme.

Jak se daří s vytrvalostí vám?
Jak se vám daří opouštět? A jak hledat nové rámy? 
Kdo vás nejčastěji upozorní na něco, co už vyprchává?