Za rámeček si to nedám

Nejspíš. Rozhodnu se v průběhu psaní. Co se daří, zachycujeme poměrně snadno. Výpravy do bažin zpravidla zkracujeme, či zamlčujeme. Nedivím se.

Na konci února jsem si na ruku vázala drobnou zlatou nit. Se záměrem procítit svou sílu, zažívat ji, zabydlet se v ní. Rituálem mě provázela Madla Čevelová. Končil tak půlroční byznys kruh v uzavřené skupině.

Karty kostlivců, várek převážejících na druhý břeh a prázdných hnízd vystřídala žena s mečem. Borka, která se ničeho nezalekne. Po dlouhé zimě jsem prožívala období, kdy se dařilo vše, na co jsem jen pomyslela.

S tou drobnou šňůrkou jsem si často hrála. Dotýkala se jí a obracela mezi prsty. Měnila barvu i tvar. Dokázala jsem ji přetáhnout přes zápěstí. Nesundala jsem ji. Čekala jsem, až odejde sama.

Jaro bylo plné různých poprvé. Okamžiků, které mi dodávaly sílu. Kdy se mi tajil dech nad tím, co vše jde. Jak dobře se můžu cítit. Čemu mohu věřit. Tíži světového dění se dařilo vyvažovat klidem, zájmem i úsměvem.

Přiznám se, měla jsem fantazie. Co se stane a jak se budu cítit, až šňůrka praskne. Představovala jsem si slastné završení výstupu na vysokou horu. Roztažené ruce, široký úsměv, vítr ve vlasech.

Nenapadlo mě, že se tiše sesune ve chvíli zmaru. Kdy budu ležet na zemi, plakat a prožívat marnost až do morku kostí. Kdy budu sledovat, jak se moji nejbližší hroutí. Kdy nedokážu udělat nic, abych tomu zabránila. Kdy budu jen bezmocně přihlížet. Kdy mě ta vlna spláchne a na chvíli pohltí.

Nečekané vylodění v bažině beznaděje. Šok, nedůvěra, bezmoc. Mlha, tma a bahno. Nejsem ve své kůži. Třást se dovoleno. Ohýbat taky. Dokud mě rozklepaná kolena udrží ve stoje, ještě jsem se nezlomila.

Říkám si o pomoc. Objevuji bažinu. Dovoluji si ji poznávat a neutéct. Dívám se na páchnoucí bahno a přijímám ho. Věřím, že mám stále nohy, které znají směr. Neztrácím víru v lotos, který se jednou zrodí. Neskáču do překotné aktivity. Netvářím se, že je mi líp. Nehledám brnění, ani krunýř. Nemám na to chuť, ani sílu.

Postupně sleduji, jak se vrací život. Že má sílu, i když ji nemám. Že ví, i když nevím. Že se nezastaví, i když já stojím. Uzlík po uzlíku si splétám teplou deku důvěry. Bez ní mi bylo nesnesitelně mrazivo.

„Sis to své nic asi představovala jinak,“ dočetla jsem se, když jsem s odkazem na aktuální situaci odmítala zakázku. Nejspíš jsem si nepředstavovala nic. Přála jsem si zastavit.

A tak teď stojím. Tady a teď. Výpravy do minulosti omezuji. Svádí k nekonečnému přemítání. Budoucnost přes mlhu nevidím. Zkoumám svět kolem sebe. Podmořský život, který běžně přehlížíme.

Okouzluji se a zamilovávám. Do života. Každý den znova. Vím, že mě to zasahuje. Nevím, jak mě to promění. Věřím, že mě to nezničí. Bezbolestná náruč Nicoty mě neoslovuje.

Dám si to za rámeček? Dám. Patří tam nejen chvíle, které si chceme vychutnat a podržet navždy. Patří tam i okamžiky, které jsme si nezvolili a ze kterých se nám chce co nejrychleji utéct. Nefotíme si je a neukazujeme. To však neznamená, že je neprožíváme a že neexistují. Tady jeden takový je. Pro mě a možná i pro vás.

PS: Ráda dělám věci ve spolupráci. Právě čtete další blogletter Ivana píše a Eva kreslí. Obě rády zachycujeme okamžiky, kdy se svět jeví v pořádku. Moc rády to děláme společně. Oceníme vaše postřehy, jak nám to jde.