Zásah na komoru
„Tak co se stane, když se srdce zastaví, přestaneš se zajímat a přestaneš věřit?“ zpívá Glen Hansard. Nikdy by mě nenapadlo, že tyhle verše budu jednou žít.
Podzim 2023 mě zastihl nepřipravenou. Zatímco na konci léta bylo vše ještě zalité sluncem, na podzim začal můj život připomínat domeček z karet. Šikana syna ve školce, výpověď z práce v rámci hromadného propouštění. Nevěděla jsem, kam dřív skočit. Začaly mi docházet síly.
Zdálo se mi, že se nemůžu zastavit. Chtěla jsem vše dotáhnout do konce. Hlavně Silnější hybatele. Tolik jsem do nich vložila, tak moc jsem jejich provázením žila. Nedokázala jsem se zastavit ani na Broumovských diskusích.
Tělo to začalo vzdávat. Finále Silnějších hybatelů jsem málem nedotáhla. Před začátkem vyhlášení jsem místo ladění se na prostor běhala po centru a sháněla léky na bolest a nachlazení. Dutiny byly plné až k prasknutí.
Z toho večera si toho moc nepamatuju. Vím jen, že jsem stroze uváděla jednotlivé prezentující, žádné vtípky, žádné perličky. Byla jsem ráda, že ještě stojím na nohou a že v ruce udržím mikrofon.
Na konci večera jsem dostala nádhernou kytici. Celý sál se tehdy postavil a tleskal mi. A ve mně se něco zlomilo. Rozplakala jsem se. Nebyl to úlevný pláč. Bylo to, jako když se struna napne až k nesnesení a praskne.
V noci jsem budila manžela a vážně mu oznamovala, že mi nebije srdce. Že ho necítím. Nutila jsem ho, aby mi položil ruku na hruď. Jeho ujišťování, že kdyby mi srdce nebilo, tak s ním nemluvím, jsem nechápala. Moje srdce zmizelo. Nebyla jsem schopná se na něj napojit.
Další dny si pamatuju jako v oparu. Volala jsem lékařce, že mám plné dutiny a potřebuju s tím něco udělat. Vodila jsem syna do školky a tajila dech. Místo pečení cukroví jsem do sebe házela léky na nachlazení a na bolest.
Šla jsem s holkami dobrodějkami na rozlučkovou večeři. Nedokázala jsem odpovědět na otázku, co bude. Ano, měla jsem nakladatelství Lelkárna těsně před založením a Nadační fond Tišina těsně po založení.
Obojí však bylo křehké a rodící se. Vůbec jsem si nedokázala představit, jak mě živí. Původní plán byl vyživovat. Aspoň ještě dva roky. Bylo to, jako by mi někdo vzal startovací rampu pod letadlem a chtěl, abych vzlétla z místa. Nešlo to. Začal ze mě stoupat dým.
Jedenadvacátého
Měl to být obyčejný den. Dopoledne mi volala Markéta a ptala se, co dělám. Ležím a čekám na smrt, odpověděla jsem ještě se smíchem. Domluvily jsme se, že se vydáme na koncert Michala Prokopa. Zrodilo se ve mně těšení. Takový malý plamínek, který hřál.
Odpoledne jsem šla s Andreou na kafe. Uzavřely jsme mé působení ve Spořce. Cítila jsem, jak něco končí a něco začíná. Dostala jsem přání, ať píšu a zůstanu svá. Darovala mi poukaz na knížky. Začala jsem věřit tomu, že i tohle vyberu. Že život půjde dál. Začala jsem se nadechovat.
Přišla jsem domů a usedla do dětského pokoje. Začala jsem ho uklízet. Třídit věci. Dcera seděla vedle mě a povídaly jsme si. Říkala jsem jí, jak jsem ráda, že Andreu stále mám. Ukazovala jsem jí přání a začaly jsme snít o tom, jaké knížky se nám zabydlí v knihovně.
A pak se to stalo. Zavrněl mi telefon. Notifikace MinutyN. Na FF UK je střelec. Přišlo mi to absurdní. Podobně jako kdysi jedenácté září. To letadlo v budově, to byl přece film. Jenže notifikace chodily dál. Fotky. Zprávy. Rozklepaly se mi ruce. Svět přestal dávat smysl.
Jak mohu sedět doma a uklízet binec v dětském pokoji, když někdo ve stejnou chvíli ztrácí své milované? Když se spoustě dalších tají dech a bojují o život? Dokonce i mně zavrněl telefon s dotazem, zda jsem v pořádku.
Čtvrté patro byla má říše divů. Místo, kam jsem stoupala pro ty nejhlubší prožitky a nejinspirativnější rozhovory. Místo, kde jsem pronikala do tajů literatury. Místo, kde jsem se zamilovala do textů. Místo, kde jsem objevila Weinerovu Elu.
Čtvrté patro se však náhle stalo místem, kde se odehrávaly ty nejnepředstavitelnější hrůzy. Mohla jsem to sledovat v přímém přenosu. Nemohla jsem udělat nic, abych to zastavila, změnila, odestála.
Rozhlédla jsem se po dětském pokoji a uviděla naše dvě děti. Do jakého světa jsem je uvrhla? Co čeká citlivou a věčně chápající Emu? Jaký osud stojí před Janem, který se pro svou citlivost stal terčem už ve školce? Zatočila se mi hlava.
Na večerní koncert jsem tehdy šla. Michal Prokop mluvil o tom, že sám nevěděl, jestli má hrát. Tajil se mu dech. Tajil se mi dech. Tajil se nám dech. Když jsme se večer loučily a přivíraly se dveře metra, Markéta řekla: asi může i za ty Klánovice. Vytřeštila jsem oči.
Vyhoření
Svíčku jsem před budovu nedala. Nedokázala jsem se náměstí Jana Palacha přiblížit. Vánoce si nepamatuju. Vím jen, že na nový rok jsem nevstala. Ležela jsem v posteli a mluvila s tátou, který už není, o tom, jaké by bylo už nebýt.
Nevěděla jsem, jak udělat ten první krok do světa, který pro mě přestal být srozumitelný, ve kterém mé srdce přestalo pocitově bít. Odpoledne jsem volala mámě a večer psala lékařce.
Vzala mě za dva dny. Navzdory protestům mi vystavila neschopenku. V ochranné lhůtě. Ani jsem nevěděla, co to znamená. Řekla mi, že se toho stalo v mém životě příliš, že to potřebuju vstřebat. Volala jsem Andree, že s ní do Broumova nepojedu, že nám to vyjde příště.
O čtvrtém patře jsem s nikým nemluvila. Neměla jsem slova. A když náhodou byla, setkávala jsem se s nepochopením. Na dálku nás nemůže nic takhle sebrat.
Zatímco blízcí spekulovali, která událost byla ta osudná, a zkoušeli mě probrat k životu, já se odebrala do říše za plexisklem. Vídala jsem jen naše děti. Kladly na sklo ruku a já tu svou z druhé strany. A stejně mezi námi byla překážka, kterou nešlo rozpustit.
„Jako by mezi mnou a okolním světem byla zavěšena neviditelná opona. Je pro mne velice těžké vnímat, když někdo něco říká. Nebo snad – je mi zatěžko chtít to vnímat. Vždyť je to tak nezajímavé… Přitom ale chci, aby mi druzí byli nablízku.“
C. S. Lewis: Svědectví o zármutku
Trvalo to téměř rok. Než se mi podařilo vše vstřebat. Než jsem poodhrnula neviditelnou oponu a rozhodla se zase žít. Než jsem obnovila svou důvěru ve svět. Než jsem přišla k té krásné budově na náměstí Jana Palacha, položila na ni ruku a zhluboka se nadechla.
Nad čím si dásním
aneb co u mě vyvolalo úsměv plný dásní
☕ Hluboké rozhovory u kávy či čaje. Pořád jsou pro mě tím nejcennějším. Děkuji Andree, Martinovi, Michaelovi i Mikulášovi. Těším se na další.
🎓 Simona Cakirpaloglu na datech získaných od více než 1 000 respondentů dokládá: Vyhoření není slabost jednotlivce, ale signál systému.
🎥 🎶 Music & Lyrics… tentokrát pro úvodní melodii:
„So what happens when the heart just stops / Stops caring for anyone / The hollow in your chest dries up / And you stop believing“
Co jsem psala
aneb co zaujalo na síti, kde trénuju
👩👩👧👧 Co mi připomíná rodičovství.
🎓 Manžel mi domů pořídil miláška, aneb bude filtr!
Co dělám
aneb kde a nad čím se můžeme potkat
✍️ píšu – už zase, snad mi to vydrží 😊
❤️ konzultuju – vyživuju odvahu tvořit a svým hlasem měnit svět. S radostí střežím, ať se ke světu vztahujeme ve své síle a radosti, ne v zajetí zranění a bolesti.
💪 dělám dobro v Heinekenu – vaříme radost, která spojuje, a naše strategie dobrých věcí se vejde na podtácek.
☕ vysedávám v kavárně, nejčastěji mě potkáte v mamacoffee na Jiřáku a v Cafe Periferie v Braníku. Taky si občas zajdu do žižkovské Pracovny, kde v období prázdných dutin nahrávám podcast. Můžeme si dát kafe spolu.
Líbí se vám moje psaní?
aneb co teď
Můžete mi dát srdíčko. Můžete mě přeposlat dál. Nejradši si čtu, co mi odpovídáte.